Také v letošním roce obdržela porota vědomostní soutěže Lidice pro 21. století stovky esejí na pečlivě vybraná témata. Deseti až čtrnáctileté děti a mládež ve věku od patnácti do devatenácti let se v textech zamýšlejí nad tragickými událostmi minulého století a zasazují je do kontextu současnosti. Mnohé práce jsou stylisticky vydařené a především obsahově hodnotné. Kladenské listy ve spolupráci s Památníkem Lidice přinášejí čtenářům ty nejpovedenější ze zaslaných prací.

Více se o soutěži Lidice pro 21. století dozvíte ZDE:

Na téma „U nás doma se vypravuje“ se rozepsal Mateusz Kowalczyk z Varšavy, soutěžící v kategorii od deseti do čtrnácti let, který za svůj text obdržel Cenu poroty. Jeho krátkou esej přinášíme v českém překladu i původním polském znění.

U nás doma se vypraví…

Když začala druhá světová válka, měl můj pradědeček Franciszek Bałkowiec 14 let. Stal se vojákem domácí odbojové armády a používal přezdívku “Rawicz”. Po válce byl v roce 1945 vyvezen na Sibiř. Ještě předtím byl vyslýchán a mučen. Rusové po pradědovi chtěli, aby vyzradil své kolegy z vojska, ale nikdy nikoho neudal. Byl vězněn s dalšími asi 30 muži v malém sklepě, ve kterém všichni stáli po kolena ve vodě.

Z vězení byl nejprve deportován do Rembertowa u Varšavy. Poté v dobytčím voze jel asi tři tisíce kilometrů na Sibiř. Ve vagónech bylo velmi chladno. Praděda vyprávěl, že na cestu dostali kbelík sleďů a dva kbelíky vody. Mnoho lidí tuto cestu nepřežilo. Zajatecký tábor se nacházel v lese, ve kterém vězni káceli stromy. Ve vyprávění jsem se doslechl o taková zimě, že když si někdo odplivnul, na zem dopadl už kus ledu.

Pradědeček si v táboře zlomil nohu. Byli tam sice mezi vězni lékaři, kteří dělali všechno, co bylo v jejich silách, aby mu pomohli, jenže neměli léky. Pradědu tak noha bolela již do konce života. Když byli vězni transportováni z tábora, nikdo nemohl tušit, zda jejich osud nebude ještě horší, a tak během deportace raději utíkali. Také můj praděda uprchl hned po překročení polských hranic. Bylo to poblíž obce Bielsko Podlaskie. Ve chvíli návratu domů vážil pouhých 35 kilogramů při své výšce 185 centimetrů.

V zajateckém táboře na Sibiři byl praděda vězněn spolu s generálem Augustem Emilem Fieldorfem, který kvůli své bezpečnosti používal jiné příjmení. Všichni Poláci v táboře o tom věděli, ale nikdo generála neprozradil. Praděda o něm vždy mluvil jako o „mém Generálovi.“

Svého pradědu jsem sice nikdy nepoznal, ale jsem na něj velmi hrdý.

U nas w domu opowiada się…

Gdy zaczęła się II wojna światowa mój pradziadek Franciszek Bałkowiec miał 14 lat. Był żołnierzem Armii Krajowej i nosił pseudonim „Rawicz”. Po wojnie w 1945 r. został zesłany na Syberię. Wcześniej był przesłuchiwany i torturowany. Rosjanie chcieli by pradziadek wydał swoich kolegów z armii, ale nikogo nie zdradził. Był więziony w małej piwnicy z około 30 mężczyznami, gdzie wszyscy stali po kolana w wodzie.
Z więzienia został wywieziony do Rembertowa pod Warszawą. Potem bydlęcym wagonem jechał na Syberię około 3000 km. W wagonach było bardzo zimno, pradziadek opowiadał, że na drogę dostali wiadro śledzi i 2 wiadra wody. Wielu ludzi nie przeżyło tej podróży.
Obóz znajdował się w lesie, prowadzono tam wycinkę drzew. Z opowieści wiem, że było tak zimno, że jak ktoś splunął, do ziemi dolatywała już grudka lodu.
W obozie pradziadek złamał nogę. Byli tam lekarze, też jako więźniowie, i robili wszystko co mogli by Mu pomóc, lecz nie mieli leków. Już do końca życia pradziadka bolała noga.
Jak wywozili ludzi z obozu, to nikt nie wiedział dokąd i czy nie czeka ich gorszy los, więc uciekali w trakcie wywózki. Pradziadek też uciekł jak tylko przekroczył granicę Polski. Było to koło Bielska Podlaskiego. Gdy wrócił do domu ważył 35 kg przy wzroście 185 cm.
Pradziadek w obozie na Syberii był razem z generałem Augustem Emilem Fieldorfem, który dla swojego bezpieczeństwa podał inne nazwisko. Wszyscy Polacy w obozie o tym widzieli, ale nikt nie wydał generała. Pradziadek zawsze mówił o generale Fieldorfie „mój Generał“.
Nigdy nie poznałem swojego pradziadka ale jestem z Niego bardzo dumny.

Autor: Mateusz Kowalczyk