Prostřednictvím televize si populisté dokážou vyrábět voliče na míru. Nejlépe je začít u dětí
Komentář Jána Simkaniče: Televize dělá z lidí hlupáky, kteří pak volí populisty. Alespoň tak by se ve vulgární zkratce dal shrnout nový výzkum o vlivu sledování televizního vysílání provedený na italských reáliích, který podněcuje k obecnějším úvahám.
„Zjistili jsme, že jednotlivci, kteří byli v dětství vystavení vlivu zábavného televizního kanálu, měli v dospělosti horší poznávací schopnosti a horší vztah k občanským hodnotám. Byli tak zásadně náchylnější k Berlusconiho populistické rétorice,“ uvozují svou aktuální vědeckou studii v American Economic Review autoři Ruben Durante, Paolo Pinotti a Andrea Tesei. Zkoumali souvislost mezi sledováním komerčního televizního vysílání a volbou populistického hnutí Silvia Berlusconiho v Itálii. Na studii nedávno upozornil ve svém sloupku v The Atlantic politolog Yascha Mounk, kterého v Česku můžeme znát jako autora knihy Lid versus demokracie.
Příběh je to velice prostý. Silvio Berlusconi začal skupovat italské regionální televizní kanály na konci 80. let do sítě Mediaset a začal je měnit k obrazu svému. Vsadil na jednoduchou nenáročnou zábavu jako protipól veřejnoprávní stanici RAI, podobně jako to v Česku udělal Vladimír Železný s Novou vedle České televize. O pár let později, v roce 1994, Berlusconi vstoupil do politiky se svou stranou Forza Italia a sklidil své televizní ovoce – stal se premiérem. A jak dokazují zmínění vědci, nebyla to náhoda.
Dopad Berlusconiho televizní produkce mohli vědci analyzovat díky unikátní konstelaci. Komerční vysílání se mezi diváky nešířilo najednou po celé zemi, ale zavádělo se pomalu a postupně tak, jak umožňovaly technické možnosti pokrytí jednotlivých regionů. Díky tomu byly snadno vysledovatelné rozdíly mezi oblastmi, kde byla nová televize několik let dostupná a kde na ni teprve čekali.
Na důkladném srovnání jednotlivých oblastí se ukazuje, že starší ročníky sledující Berlusconiho vysílání začaly preferovat Berlusconiho jednoduše proto, že byli pod vlivem jím produkovaného obsahu, který vyzníval v jeho prospěch. To asi zas tak moc nepřekvapí a je to další důkaz toho, jak zásadně může politik těžit z vlastnictví médií, což z českého prostředí známe taky moc dobře.
Ovšem u dětských diváků byly důsledky komplexnější, u nich nešlo jen o volbu politických preferencí
