Sociální problémy pramení z rozbití rodiny, říká psycholog, který zkoumal sebevraždy kanadských Inuitů
Míra sebevražd mezi původními obyvateli Kanady je stále mnohonásobně vyšší oproti většinové populaci. Příčiny mezi Inuity v nejsevernější části země řadu let zkoumal Michael Kral. Psycholog a antropolog s českými kořeny našel cestu, jak se dá situace zlepšovat. O lidské psychice i dalších tématech mluvil v rozhovoru pro Radiožurnál.
Kvůli čemu rodina opustila zemi? Co byl ten hlavní důvod?
Matka a její rodina byli Romové. Prarodiče chtěly úřady umístit do pracovního tábora a děda řekl – ne, opouštíme tuhle zemi. Proto utekli. A můj otec, který tehdy chodil s mou mámou, odešel spolu s nimi. Svým rodičům o tom nic neřekl, protože nechtěl, aby se dostali do problémů. Ale po jeho útěku stejně uvěznili jeho rodiče na dva roky do vězení. Celá rodina žila v jednom malém domě v Torontu a neměli jsme moc peněz. Když mi bylo osm let, táta dostal lepší práci v Montrealu, kam jsme se s ním přestěhovali. Tam jsem se naučil francouzsky. V sedmnácti jsem odešel studovat a od té doby jsem žil v mnoha zemích.
Setkali se někdy vaši rodiče s příbuznými, kteří zůstali v Československu?
Když bylo otcovým rodičům asi pětašedesát let, tak je nechali komunisté odcestovat do Kanady. Tehdy už jim byli k ničemu, protože nemohli pracovat. Prarodiče nás několikrát navštívili, když jsem byl ještě dítě. Ale naši, a zvláště máma, se do Česka nikdy vrátit nechtěli kvůli špatným vzpomínkám. Matka říkala, že nemůže zapomenout na lidi, které zabili nacisti za války. Ale táta sem několikrát přicestoval a taky na dálku z Kanady vedl hotel v Trenčíně na Slovensku. Chtěl se sem přestěhovat, ale máma byla proti.
Vy jste šel studovat psychologii. Co vás k tomu vedlo? Bylo těžké se dostat se na vysokou školu?
Ani ne, ale byl jsem první člen rodiny, který studoval na univerzitě. Nebyl jsem tehdy zrovna dobrý student, ale pak jsem se zlepšil. Získal jsem doktorát z psychologie, později také ze sociální antropologie a působil jsem jako profesor na pěti univerzitách, aktuálně je to Wayne State University v Detroitu, kde už asi zůstanu.
Hlavní téma vašich výzkumů je sebevražda. Asi znáte příběh československého prezidenta T. G. Masaryka, kterého téma fascinovalo už od dětství, a napsal jednu z prvních sociologických studií sebevraždy, ve které hledal sociální příčiny. Zajímá mě, co k tématu přivedlo vás?
Ano, to je velmi zajímavá kniha. Mám rád kontroverzní věci, a to sebevražda je. Je to tabu. Když jsem studoval na bakaláři, dělal jsem dobrovolníka v krizovém centru. Seděl jsem u telefonu a poslouchal lidi, kteří volali na tísňovou linku. Někteří z nich měli sklony k sebevraždě. Zaujali mě a chtěl jsem s nimi dál pracovat. Bylo úžasné, že po půlhodinovém rozhovoru se jim udělalo líp a už nebyli tak naštvaní. Zjistil jsem, že někomu můžete pomoct jen tím, že s ním mluvíte. A tehdy jsem si řekl, že tudy by se mohla ubírat moje profesní kariéra. Zjišťoval jsem, jak se stát poradcem, nakonec jsem se rozhodl, že se stanu psychologem a budu pracovat s lidmi, kteří mají sebevražedné sklony. Dodělal jsem doktorát z psychologie a pět let pracoval v nemocnici velmi intenzivně se sebevrahy, nebo lidmi, kteří trpěli depresemi či schizofrenií. Posléze se ze mě stal profesor a vedl jsem studijní program klinické psychologie. Od té doby jsem působil na několika univerzitách.
Nedělejte ze sebevrahů pachatele, pište o nich radši ‚zasebevraždil se‘, vyzývají britské osobnosti média
Číst článek
Proč jste se rozhodl udělat si po studiu psychologie i doktorát z antropologie?
To je dobrá otázka. Na počátku 90. let jsem byl na konferenci, která se věnovala prevenci sebevražd v arktických oblastech Kanady, konkrétně v teritoriu Nunavut. Věděl jsem, že mezi Inuity - v USA jim říkají Eskymáci, ale oni tohle označení nemají rádi - je skoro nejvyšší míra sebevražednosti na světě. A týká se to zejména mladých lidí, teenagerů.
Epidemie sebevražd
Pokud se nemýlím, tak v Kanadě připadá v průměru 11 nebo 12 sebevražd na 100 tisíc lidí…
Správně. A mezi Inuity to je zhruba 120 na 100 tisíc. To je desetkrát víc oproti celostátnímu průměru. To je opravdu strašné a na úrovni epidemie. Ale to se týká domorodých lidí po celém světě. Tenhle problém znají ve Spojených státech, Kanadě, Austrálii, Jižní Americe, tam všude je mezi mladými původními obyvateli vysoká míra sebevražd. Mám za to, že jde o dlouhodobý důsledek kolonialismu. To je jedna z hlavních příčin. V Kanadě to začalo v roce 1957, když kanadská vláda rozhodla, že převezme kontrolu nad životem Inuitů. Předtím totiž žili tisíc let stejným způsobem. Žili v rodinných táborech, lovili zvěř a ryby. Pobývali ve stanech vyrobených z kůží, různých chýších a obydlích ze sněhu.
Ale pak kanadská vláda řekla, že chce, aby se z těchto lidí stali občané a přesunula je do větších osad. Do každé z nich sestěhovali stovky lidí. A v každé osadě byl jeden bílý úředník, který to tam vedl a převzal kontrolu nad Inuity. Pak jim vzali děti a dali je do internátních škol. V Austrálii jim říkají ukradená generace. V Kanadě udělali stejnou věc a ještě předtím je misionáři přivedli ke křesťanství a celkově změnili jejich životní styl. Lov už při životě v osadách nebyl tak jednoduchý jako dřív. Slovo lovec a muž přitom v jejich jazyce zní skoro stejně. Když nejste lovec, nejste muž, a kdo potom jste? Začaly se tak proměňovat genderové role zejména z hlediska mužů. Děti, které absolvovaly internátní školy, po návratu začaly randit a samy si vybírat partnery. Podporovali je v tom kněží, a církev je poté také oddala. Zatímco dříve vybírali partnery dětem a domlouvali manželství rodiče.
Proč na střeše britské televize stojí 84 sebevrahů? Sochy mají zvýšit povědomí o rozsahu problému
Číst článek
Co se tím změnilo?
Děti trávily devět měsíců v roce mimo domov. Ve škole nesměly mluvit svým jazykem a jíst jídlo, na které byly zvyklé. Učitelé studentům říkali, že Inuité jsou primitivní divoši. Když se v létě vrátili domů, pohlíželi na rodiče jako na barbary. A rodiče přestávali poznávat své vlastní děti. To byl začátek velkého problému rozštěpených generací. Předtím Inuité žili v kultuře založené na rodině. To znamená, že trávili většinu času s lidmi, kteří jsou starší a učili se od nich. V roli učitelů byli rodiče a prarodiče. Ale když se v takové komunitě rodinné vazby zpřetrhají, všechno se pokazí. A to se přesně stalo Inuitům. Všechny sociální problémy podle mě pramení z rozbití rodiny.
A to potvrdil váš vlastní výzkum?
Ano starší lidé, s nimiž jsem mluvil, si všichni stěžují na to, jak se změnila rodina. Děti a rodiče spolu už nemluví a netráví společně čas. Děti žijí v úplně jiných světech. Problémem nové generace vychované v internátech se stal alkoholismus, ale také domácí násilí. Muži začali bít své ženy. A jejich děti v tom vyrůstaly a v 80. letech začaly ve velkém páchat sebevraždy. To je třetí generace a každá na tom byla hůř než ta předchozí. Míra sebevražd roste. Kanadská vláda vynaložila v 90. letech hodně peněz na prevenci sebevražd, ale takové, která funguje u bílých. Poslali Inuity na výcvik do center prevence. Ale to situaci vůbec nezlepšilo.
Nefungovalo to a já jsem si říkal, že by mohl pomoct antropologický přístup. Udělal jsem několik studií, všechny s využitím metody Participatory action research (PAR). To znamená, že výzkumníkem nejsem jen já, ale všichni zúčastnění. Společně vytváříme výzkumné otázky, takže pak zkoumám věci, které je zajímají. Je to i jejich projekt. Pomáhají mi sebrat informace a porozumět jim a také pak získané odpovědi dostat do svých komunit. Ale také mi pomáhají sepsat výzkumnou zprávu a podílejí se na celém procesu bádání. Tento styl výzkumu by měl prospět celému společenství. V první komunitě, kde jsem prováděl výzkum sebevražednosti, na konci otevřeli centrum pro mládež, které provozovali sami mladiství.
Měli tam k dispozici různé hry, kulečník i televizi pro filmové večery a zvali starší lidi, aby povídali o kultuře. Dokonce rozjeli i poradenství, kdy mladí lidé pomáhali svým vrstevníkům. O dva roky později sebevraždy vymizely a komunita to oslavila. Ale tomu centru mládeže nakonec došly peníze, takže ho museli zavřít. A v následujících osmi letech začali lidé znovu páchat sebevraždy. Když jsem pak dělal dizertaci, přestěhoval jsem se na čas do iglú a připojil jsem se k mládežnické organizaci, která chtěla znovu otevřít centrum pro prevenci sebevražd mladistvých.
„Sebevražda se předává pomocí napodobování jako vše ostatní. Kopírujeme způsoby, jakými lidé sebevraždy páchají i důvody, které k nim vedly. Jsou to kulturní zprávy, které si mezi sebou předáváme.“
Pracoval jsem na tom s nimi asi půl roku. Setkávali jsme se jednou týdně a zjistil jsem, že hlavní překážku, kterou byly finance, můžou překonat s využitím grantů od federálních i teritoriálních úřadů pokud se aktivita bude týkat oblasti kultury. Komunita přišla s šestadvaceti nápady, které jsme rozdělili do tří tematických oblastí a zažádali o tři granty, které ve finále dostali. Centrum znovu otevřeli a tentokrát ho vedl dospělý ředitel, který se dokázal lépe starat o peníze. Osm let na to tam klesla sebevražednost o 68 procent. To je hodně. Podobné komunitní projekty vyzkoušeli i v dalších arktických komunitách a zabralo to. Sebevražd ubylo. Došlo mi, že neexistuje žádný univerzální recept jak to řešit. Jediný vzorec, který zabral ve všech komunitách, byl ten, že prevenci sebevražd řešili samostatně. Sami ji vyvinuli a provozovali a díky tomu fungovala.
Jak reagovaly na vaše zjištění kanadské úřady?
Společně s inuitským kolegou jsme se setkali s představiteli kanadské vlády, kteří měli na starost zdraví Inuitů a prevenci sebevražd. Moc dobře věděli, že stávající opatření nefungovala. Řekli jsme jim o tom, co dělají komunity pro to, aby sebevraždy zastavily a ukázali výsledky našeho výzkumu. Navíc to potvrdil i jeden další výzkum z Britské Kolumbie, kde došli ke stejnému závěru. Úřady na to reagovaly a přišly s nabídkou grantů pro komunity, které chtějí vybudovat a spravovat vlastní programy na prevenci sebevražd. Stala se z toho nová strategie kanadské vlády, která už takto financovala přes dvě stě komunit. Loni jsem mluvil s jedním představitelem, který mi potvrdil, že to zabírá a sebevražd ubývá. Takže kolonizátor se nakonec obrátil k lepšímu a začal pomáhat. A tohle je něco, co chtějí původní obyvatelé po celém světe. Všude říkají „Vraťte nám kontrolu nad našimi životy, kterou jste nám vzali. Nechte nás spravovat naše školy, zdravotnictví i policii a další věci.“ Čím více se to děje, tím lépe se těmto společenstvím daří. Všechno je spojené s otázkou, jestli domorodí lidé mají moc nad svými životy.
Co podle vás míra sebevražd vypovídá o stavu dané společnosti nebo společenství?
Sebevražda znamená, že je daný člověk opravdu nešťastný. A tento stav může pramenit z mnoha věcí.
Řekl byste, že komunitní přístup by mohl pomoct nešťastným lidem i v Evropě
Ano. Myslím, že pocit sounáležitosti a toho, že člověk patří do nějaké skupiny, ať už je to nějaký kolektiv nebo rodina, může pomoct každému. Je to důležitá lidská potřeba. Když nikam nepatříte, cítíte se izolovaně. To je hrozný pocit, který může vést až k sebevraždě.
Sebevraždy a média
Někteří můžou takovou potřebu hledat třeba v prostředí pouličních gangů...
Ano, ale i gang se může stát vaší rodinou. To mi členové takových skupin potvrdili. Ale víte, co dalšího vede k sebevraždě? Napodobování. Sebevražda je v jistém smyslu nakažlivá. Někteří tomu moc nevěří, ale já ano. Letos mi o této teorii vyšla nová kniha. V životě se toho spoustu učíme tím, že napodobujeme jiné lidi. Takhle se učí i děti, když vyrůstají. Sebevražda se předává pomocí napodobování jako vše ostatní. Kopírujeme způsoby, jakými lidé sebevraždy páchají i důvody, které k nim vedly. Jsou to kulturní zprávy, které si mezi sebou předáváme.
V Česku roste počet sebevražd. Mezi sebevrahy převažují muži
Číst článek
Chcete tím říct, že sebevražda se nabízí jako možnost, protože její příklady vidíme kolem sebe v médiích nebo mezi blízkými a známými?
Ano, pokud jste osobně znal někoho, kdo spáchal sebevraždu, tak je u vás vyšší míra pravděpodobnosti, že taky spácháte sebevraždu. A to jen proto, že znáte někoho, kdo si vzal život. Myšlenka na sebevraždu se takto šíří mezi lidmi. Mladí Inuiti kopírují jeden druhého, a proto je teď mezi nimi vysoká sebevražednost. A vím to přímo od nich, říkají – „chci se zabít, protože pět mých přátel to už udělalo.“ A když jsem se jich zeptal, proč se zabili – víte, co byl hlavní důvod? Ukončili svůj život kvůli rozchodu s přítelkyní. Když je někdo znal, a pak se taky rozejde s dívkou, taky ho hned napadne sebevražda jako možné východisko. Většina lidí na ni v takové situaci nepomyslí, ale v případě Inuitů často ano, protože to přeci dělají všichni.
To mi připomíná reakci na Goethovu knihu Utrpení mladého Werthera. V Německu řada čtenářů tohoto díla spáchala sebevraždu po vzoru hlavní postavy…
Ano, původně se tomuto napodobování také říkalo Wertherův efekt. Lidé tehdy kopírovali postavu z knihy. Nejen, že se zastřelili, ale mířili na stejné místo a měli stejné oblečení a mnohdy u nich našli právě tuto knihu, dokonce známe případy i ze Severní Ameriky. Němci tu knihu dokonce na nějakou dobu zakázali.
„Pokud se ve zprávách objeví sebevražda, dá se čekat, že v následujících dvou týdnech v cílové oblastí daného média vzroste míra sebevražd. “
Můžou obdobnou roli dnes sehrát jiné typy médií?
Existuje řada výzkumů vztahu mezi sebevraždami a médii. Pokud se ve zprávách objeví sebevražda, dá se čekat, že v následujících dvou týdnech v cílové oblastí daného média vzroste míra sebevražd. Nejhorší jsou v tomto ohledu úmrtí různých filmových celebrit nebo politiků. Když se zabíjí, hodně lidí je napodobí. Jako příklad může posloužit sebevražda herce Robina Williamse.
Různé vlády proto sestavily pro média návody, jak by měly reportovat o sebevraždách, aby zprávy nevedly lidi k nápodobě. Jde o to, aby neinformovaly o detailech a okolnostech, za jakých to daná osoba udělala. Zmínku o tom, že byl daný člověk v depresi nebo čerstvě rozvedený, je lepší vynechat. Na konci článku o sebevraždě by taky měl být uveden telefon na krizovou linku. Možná by mohl být i na konci tohoto rozhovoru, kdybychom se bavili zevrubněji o nějakém konkrétním úmrtí, pro případ, že by někoho naštval a měl myšlenky na sebevraždu.
Vy se teď chystáte dělat výzkum i v Česku. O co půjde?
Chystal jsem se dělat výzkum Romů ve spolupráci s jednou agenturou v Brně. Ale nakonec to nedopadlo. Říkají, že teď mají hodně práce. Ale jsem v kontaktu s lidmi z Národního ústavu duševního zdraví, kteří připravují Národní plán prevence sebevražd, konkrétně s Alexandrem Kasalem. Zeptal jsem se ho, jak jsou na tom se sebevražedností menšiny v Česku jako Romové. Říkal, že to nevědí, protože v rámci sčítání se nerozlišují jednotlivá etnika. Nemají k dispozici žádné informace. Nabídnul jsem jim, že bych mohl udělat výzkum psychického zdraví a sebevražd mezi Romy tady v Praze. Uvidíme. Možná, že se tady budu podílet na výzkumném projektu.
Michael Kral se v Praze zúčastnil setkání kritické suicidologie, které pořádal Etnologický ústav AV ČR a CEFRES.
