Naslouchejte svému tělu. Jenom nesmí kecat blbosti.

Jedna z pouček, se kterou se dřív nebo později setká každý nadšenec do kulturistiky, zní, že každý člověk je individuální a na každého platí něco jiného. Ten, kdo tohle větu vymyslel, by měl dostat Nobelovku bez nějakého většího otálení. A to především ze dvou důvodů. Jednak je to skvělá výmluva pro to, když se dostanete do kulturistické argumentační nouze a touhle větičkou můžete smáznout veškeré námitky oponenta, protože jsme přeci každý jiný a vám to funguje… A jednak proto, že to je pravda. A hned druhou větu, kterou lze vytesat do kamene je ta, že byste měli naslouchat svému tělu při tréninku.  Proč ne, ale je tu jedno malé ale…

Věc se má tak. Dorian Yates, ikonická postava 90-tých let a několikanásobný Mr. Olympia, zkrátka šéf šéfů, jednou na otázku zda cvičí instinktivně, odpověděl něco v tom smyslu, že kdyby poslouchal instinkty svého těla, ležel by na kanapi, čuměl na bednu a lemtal pivo. A má recht. Instinkty, jež velí jít po práci do posilovny a tam nazvedat několik tun železa, častokrát se dovést na pokraj infarktu, či nějaké jiné lapálie, se musí ukrývat leda tak v hlavě psychicky narušené bytosti. Ale to my, kulturisti, jsme. Páč racionální důvod pro provozování sportovní kulturistiky neexistuje. Jenže pokud chcete v dnešní době projít zdárně obdobím od opuštění matčina mezinoží do prozkoumání horkovzdušné pece zevnitř, jenž v prach vás zase obrátí, je celkem fajn mít nějaké hobby. Jakkoli bláznivé. A co byste byli za blázna, kdybyste v sobě nějaké ten vnitřní hlásek nenašli, že? Někteří kulturisté tudíž budou na instinktivní trénink přísahat stejně horlivě, jako generace našich dědků na knížku KSČ.

Takže se celkem solidně točíme v kruhu. Naslouchat tělu, nebo ho ignorovat a jet si podle vytyčeného cíle? Jsem pro kompromis. V zásadě souhlasím z Dorianem Yatesem v tom, že cvičit bez nějakého plánu, jen podle pocitů, je perfektní zkratkou k totálnímu zlenivění. Vím to, protože jsem to tak dělal a z jakž takž ucházející kulturistické postavy jsem se šupitem a prestem měnil v bramboru. Nebo spíš bramborový salát, protože brambora si ještě zachovává nějaký tvar. Řekl jsem si, že tělo, které mi nakecává, že dřepy lze nahradit scottovkou na biceps mi spíš ve skutečnosti říká, že jsem línej jako prase. Takhle to dál nejde, řekl jsem si, a vzal jsem to z druhé strany. Strany drilu a pevně vytyčených tréninků. Něčím, co zajímá názor mých instinktů zhruba stejně, jako názor masařky na mé počínání pikosekundu před tím, než ji rozmáznu o zeď.   Nasadil jsem tedy na své instinkty systém Freimen Fest. Jestli nevíte, co to je, vygooglete si to. Pokud používáte google jenom na stahování porna, tak vězte, že jde o jakousi mutaci Korteho systému, čili pevně daný trénink, s jasně určeným počtem opakování a sériemi. Řád a kázeň jako v kriminále. Přesně tak se budou cítit vaše instinkty, které ale vem ďas. Vypracoval jsem si plán dle návodu a chodil s dotyčným cárem papíru formátu A4 po posilovně jako školáček s prvním vysvědčením. A fungovalo to. Dokonce perfektně. Váha šla nahoru, z bramborového salátu se zase stávala brambora. Tuhá, pevná, radost pohledět. A pak to přišlo. Signály těla, řeč, chcete-li. Jasné impulsy, že tady něco nesedí. Ale co?

Na začátku jsme si řekli, že někdo propaguje naslouchání signálům svého těla. Problém je v tom, že to nelze v žádném případě aplikovat u někoho, kdo cvičí pár let. Myslím tím málo let, 2-3 roky. Takový cvičenec se sotva naučil ovládat biceps, aby při tréninku dělal to, co má, natož aby s ním vedl nějaký dialog. Ovšem pozorovat reakce svalu na daný trénink by už zvládnout mohl. Jak už jsem řekl, Freimen Fest byl dobrý. Ale ne na nohy. Na moje nohy, což je pro další text zásadní informace. Po zhruba 3 týdnech jsem totiž pozoroval, že zatímco prsa doznala skutečně pozitivních změn (ne že bych začal kojit), u noh tomu bylo úplně naopak. A to přesto, že jsem je jel na stejném principu jako prsa, či záda. To samé platí pro triceps s bicepsem a rameny. Biceps a ramena reagovaly na trénink 3x týdně fullbody pozitivně, tricepsu se to zjevně nelíbilo a hodlal se schovat. Může za to ten tréninkový systém? NE! V žádném případě! Tělo zkrátka vyslalo signál. Ten signál, který je zjevný, měřitelný a který byste naopak měli vnímat velmi, velmi intenzivně.

Jestli totiž v kulturistice platí jedna jediná pravda, tak je to ta, že v kulturistice žádná pravda neplatí. To ji dělá ojedinělou, unikátní, zábavnou, tajemnou, ale pro začátečníky nesmírně složitou na orientaci. Proto radím, začněte pevně daným tréninkem, kde jasně vypozorujete, který sval reaguje na jaké zatížení. Je to cesta pokusů a omylů. Ale jinak to nejde.

Každé tělo je unikátní stroj, který funguje na rozdílných impulzech. Něco jako pohon na benzín, naftu, plyn, kerosen, uhlí, nebo nějaký elektrošoky, které používají ve svých autech ekoteroristi. Proto na každého působí jinak i rozdílné cviky. Jistě jste slyšeli tu povídačku o svaté trojici mrtvého tahu, benchpressu a dřepů. Každý borec by je měl dělat. Bez nich prý nejste kulturista. (Třeba se z vás ale stane rychlochodec, co já vím.. )  Speciálně u dřepů bych se rád zastavil. Ačkoliv vás neustále přesvědčují o tom, že bez dřepů to nepůjde, není to pravda. Dřepoval jsem jak o život a nic moc. Pak někdo v minulém století setrojil legpress, který jsem den na to objevil já, a co se stalo? Nohy reagovaly. Nechci se ohánět vlastním příkladem, protože jak je psáno, jsem brambora, ale myslím, že nebudu lhát, když řeknu, že ani Dorian Yates nejezdil dřepy. Aspoň jsem to nedávno někde četl. Ani Vojta Koritenský nejezdí klasické dřepy a jaké má konve. Tím vším nechci říct, že dřepy jsou na prd, protože nejsou a excelentní dřepaři Noro Zajac, nebo Milan Obořil vám rázně mohou dokázat opak, ale jde o to, že někomu prostě nefungují. A nefunguje mu ani mrtvý tah, nebo mu nefunguje bicepsový zdvih, nebo benč, přestože miliardě jiných kulturistů ano. Pak jsou borci, kterým nefunguje nic, jež jsou v ostrém protikladu s lidmi, kteří se podrbou na koleni a triceps jim poskočí o centimetr. Ale to už je zase jiný příběh.

Celé tohle povídání je o tom, že naslouchat svému tělu po 1-2 roce cvičení a cvičit podle toho, je stejná blbost jako poprvé sednout na mašinu a rozjet to na 300 km/hod jenom proto, že se vám zdálo, že jste Valentino Rossi. Ne! V tomto období se držte jasně daných pravidel, cviků a sérií, ale přitom vnímejte to, jestli vám ty cviky vůbec zabírají. A pokud ne, časem je změňte. Naučte se techniky cviků, naučte se přidávat si váhu. Jistě existují lidé, co z fleku dokáží vyluštit rovnici o dvou neznámých, ale pro většinu ostatních jsou to jen kouzla a čáry a musí začít od 1+1. Takže až zvládnete, že 1+1 jsou 2, cvičte si podle signálů vlastního těla. Nezaměňujte však tyto signály za lenost, to by byl průšvih. Držte se toho, že jeden náročný cvik vyměníte za jiný náročný cvik. Pokud cvičíte za zónou bolesti, cvičte tak za pomocí jiných cviků. Nefunguje-li to, cvičte bez vyčerpání svalu. Experimentujte, ale vydržte to po dobu minimálně 6-8 týdnů. Ze změn po pár týdnech nevypozorujete nic. Měřte se, zkoumejte se, ale nehledejte výmluvy.