Too Old to Die Young: Satanské tango neonového démona Refna je vtahující neonoir ze srdce temnoty

O tom, že to se smrtí televize nemohl myslet vážně, vypovídá i opulentní duhové logo, které uvozuje každou epizodu. Hashtag ByNWR je totiž zároveň upoutávka na Refnovu stejnojmennou videotéku, jejíž návštěva stojí za to nejen ve chvílích prokrastinace. Volně otevřená digitální knihovna je něco mezi VOD platformou a internetovým magazínem. Funguje jako multimediální prostor, kde je dostupný kurátorský výběr Refnem restaurovaných filmů. K těm pak hostující editoři přidávají nejrůznější doprovodné materiály, od esejí přes videa až po fotografie.

Pro práci na Too Old to Die Young si Refn nemohl vybrat zajímavějšího partnera, než je Brubaker, s nímž ho spojuje zájem o klasické i moderní podoby noiru. Spolu s Frankem Millerem a Jasonem Aaronem patří Brubaker mezi nejvýraznější komiksové tvůrce pracující s noirovou estetikou. Prosadil se marvelovskými omnibusy Captain America, ale už tam se projevilo, že klasické superhrdinské narativy ho moc nezajímají, a Captain America byl v jeho pojetí spíš špionážní thriller. Pro DC Comics zase propojil Batmana s procedurální detektivkou a v sérii Gotham Central líčí život v městě superpadouchů z perspektivy obyčejných policajtů.

Ze seriálu Too Old to Die Young|foto: Amazon Studios

V komiksu Fatale, který se odehrává v Los Angeles padesátých a sedmdesátých let, mísí obrazy ze života hollywoodské smetánky s kulty mimozemských bohů a ozvuky lovecraftovských mýtů. Brubakerovým opusem magnum se pak stala série Criminal, kde převyprávěl americkou historii druhé poloviny dvacátého století prostřednictvím klasických noirových zápletek. V jednotlivých příbězích vystupují noirové archetypy jako femme fatale, zločinec pokoušející se žít spořádaný život nebo osamělý mstitel bojující s podsvětím rodného města. Zároveň je poutá složitá síť vztahů – o kom jednou v Criminal padne zmínka, může být v další povídce ústřední postavou.

Právě s posledními Brubakerovými komiksy toho má Too Old to Die Young dost společného. I tady se hrdinové vynořují a zase mizí nebo o nich několik epizod skoro nevíme, aby se pak ukázalo, že jsou důležitější, než se zdálo. Naopak ti, kteří zdánlivě hrají klíčovou roli, mohou o tuto pozici nečekaně přijít. Podobným vývojem projde i policista Martin Jones. Když mu zastřelí parťáka, po vzoru noirových rozervanců bloudí městem a zaplétá se s podsvětím i nezletilou dcerou místního miliardáře. Zní to jako typická noirová zápletka, kterou umocňuje Jonesův kamenný výraz a úsečné odpovědi, z nichž je nejfrekventovanější výraz „no“. Místo doutnajících cigaret ovšem hrdinové, které běžně definují jejich tělesné anomálie, vady nebo obsesivní posunky a gesta, svírají telefony s podsvícenými displeji.

V novodobé džungli zločinu, která se rozpíná z nočního Los Angeles až do sluncem zalitých pouští Nového Mexika, probíhají automobilové honičky jako z filmu Vanishing Point, ale také boje lokálních gangů s mexickými kartely i bizarní sektářské rituály tamního policejního oddělení. Vše prostupuje jakási strnulá rozvláčnost. Běžná délka jedné epizody je půl druhé hodiny a svým kontemplativním tempem tak série připomíná třeba romány Cormaca McCarthyho z oblasti mexicko-amerického pohraničí. Pauza, ticho nebo mlčení, které vyplňuje jen působivý elektronický soundtrack Cliffa Martineze, jsou tu pevnou součástí vyprávění. Refn zachycuje současný svět konzervativními prostředky, jako jsou archaické zatmívačky, ale vypravěčská rozvolněnost, díky níž by bylo možné při sledování experimentovat třeba s pořadím jednotlivých epizod, je oproti tomu celkem odvážná.

Novináři, kterým letos v Cannes promítli čtvrtou a pátou epizodu, si ostatně pochvalovali, že jim toho vlastně tolik neuniká. Refn navíc se sebevědomím sobě vlastním nazval jednotlivé díly podle tarotových karet takzvané velké arkány. A i když je jeho pohled na moderní spiritualitu zhmotněný v postavě léčitelky Diany nebo temné mstitelky Yaritzy spíš úsměvný, jeho analogie se systémem tarotu překvapivě fungují. Je legitimní „vytáhnout“ si dílčí epizody podobně jako karty a libovolně dlouho nad nimi přemýšlet izolovaně, nebo naopak zvažovat souvislosti v kombinatorice těch zbývajících. Too Old to Die Young je nejzajímavější právě touto otevřeností, aniž by bylo snadné Refnovi vyčíst, že je série nesoudržná nebo plytká. Její sledování vyžaduje trpělivost, ale pokud ji najdete, bohatě se vám odmění.