Už jsem rezignoval na to, abych říkal, že jsem z České republiky. Jsem z Prahy. Ušetřím si tím na zahraničních cestách trapnou chvilku mlčení a vysvětlování, kdeže to ta naše republika vlastně leží. Prahu zná každý.
„Nádherná, nádherná!“ zní obvyklá reakce. Následuje informace, kdy ji dotyčný či dotyčná navštívili naposledy. Nebo kdy se ji už konečně chystají navštívit.
Jak těm turistům rozumím. Vždyť i já se tu po třiceti letech života kochám téměř každý den. Vystoupit cestou do práce na Palackého náměstí a projít se po mostě směrem na Smíchov je pokaždé zážitek. Vlevo Vyšehrad, vpravo panoráma Pražského hradu. Jedinečná krása.
Ročně přijede do Prahy až deset milionů turistů. Co na našem hlavním městě vlastně milují?
Co jste viděli?
Tak třeba Dave, klasický Angličan z Yorku. Dva metry, metrák váhy, tetování a hluboký hlas. Dobrák od kosti, ale na první pohled… Inu, potomek Vikingů.
„Já byl v Praze před deseti lety. Nejlepší víkend mého života. Kámoš měl rozlučku se svobodou.“ Aha. A co jste viděli?
„Viděli? To nevím, na to je vaše pivo moc dobré! Ten kámoš pak skočil do řeky a zlomil si nohu. Ale stejně to bylo super. Prostě super. Musím se vrátit,“ sliboval při hledání vzpomínek rozmazaných léty i pivem.
Švýcaři, kteří si přijeli do Prahy zahrát hokej na mezinárodní turnaj a vyžádali si mě pro doplnění počtu, vyprávět ani nemuseli. „Jmenujeme se Swiss Darlings,“ oznámili mi. Jasně, proč ne. Darlings. Zlatíčka.
Nepřikládal jsem tomu hlubší význam. Jenže on tam hlubší význam byl. „Večer jdeš s námi na drink.“ Kde je sraz? „V Darling, to je snad jasný. Tam se začíná i končí. Každý den, brácho, každý den.“ Darling je vyhlášený kabaret v ulici Ve Smečkách, ještě se tam podíváme. Mělo mi to dojít dřív.
Svůj pomalejší důvtip mohu omluvit snad tím, že se z části města stala pro Pražáka no-go zóna. Že centrum už nám nepatří, a když už se v něm ocitneme, hledíme se z něj rychle vymotat. Ve dne i v noci.
Realita je taková, že vzít děti s kočárkem na procházku k odkazům našich předků se ve všudypřítomných davech rovná hazardu s duševním zdravím. A odvaha kantorů, kteří do centra přivedou na výklad třídu školáků, by měla být odměněna metálem.
Karlův most jsem si naposledy opravdu užil v šest ráno při běhání, na Hradě jsem byl naposledy ještě před zavedením bezpečnostních prohlídek. Také v rámci klusání, tehdy to ještě šlo, proběhnout se pozdě večer přes starověká nádvoří, pokračovat na Petřín a zpátky k řece.
Kvůli reportáži to změním. Projdu Královskou cestu. V protisměru, z Hradu přes Nerudovu ulici, Karlův most, Karlovou ulicí až k Prašné bráně. Tak aby mi na centrum vyšel večer, to je v Praze pro turisty magický čas.
Lovecká sezona
Počasí je škaredé, prší. Na úpatí Zámeckých schodů to nepoznám, schovám se pod střechou deštníků sešikovaného asijského zájezdu.
Obří vývěska WC mě zarazila, ale měla mě spíš varovat. Zaplať a odskoč si. Ojedinělé toalety na Hradě jsou beznadějně zablokované nekonečnými frontami. Nejsou ani pítka, která by návštěvníkům exponovaných tras umožnila zahnat žízeň jinak než předraženou vodou z „minimarketu“.
Před branami procházím přes „letištní“ kontrolu, policisté jsou zdvořilí, proces zdlouhavý. Dost míst je (zatím) dokonce přístupných zdarma.
Zato vstupenka do Zlaté uličky, do sv. Víta a baziliky sv. Jiří se dá koupit za 350 korun, rodina vyskládá 700. Je libo fotku? Přihoďte ještě padesátku. Snad to pomůže k tomu, aby odkaz našich předků zůstal ve formě.
Co ovšem ničemu dobrému nepomůže, je hradní obchůdek se suvenýry. Proč se tady prodává mikina s neoriginálním znakem Univerzity Karlovy? Jsme snad někde na tržnici? V kiosku půl litru Coca-Coly, stovka. Pivo, stovka. Hot dog, osmdesát. A bude hůř.
Prezidentovo sídlo opouštím přes druhé nádvoří, Kohlova kašna v době mojí návštěvy prochází opravou a dva pracovníci si rozdělují eura, která našli na dně. „Aha, tak tohle jsou leva,“ hází bulharský peníz do kanálu. Nevadí, sezona se teprve rozeběhne, lov teprve začne.
Z těch deseti milionů návštěvníků Prahy se tu neobjeví jen ti, kteří vzdají frontu u bezpečnostního rámu. Možná půjdou do Nerudovy ulice. Vývěsky tady lákají na obědové menu kolem dvou set, spláchnout se dá pivem za stovku. Standardní cena.
Tady se do konce léta turistické kombajny nezastaví. Obdivuji prodejce, kteří se ve svých krámcích snaží nabízet poměrně vkusné řezbářské či sklářské výrobky. Nemají to lehké. Konkurují jim zasklené palice marihuany, lahve absintu a becherovky. Což je ještě pořád dobré ve srovnání s tím, co čeká v ulici Karlově.
Centrum je skanzenem pro bohaté turisty. Průvodci marně varují před připočtením falešné DPH a spropitného. Stejně tak před staročeskou šunkou s hořčicí za dvacet eur.
Maďarská pochoutka
Pomalu scházím ke Karlovu mostu, zarazí mě vývěsní štít U Glaubiců. Na Malostranském náměstí by mě méně překvapily lány řepky než čepovaná plzeň s tak lidovou cenou - půllitr za pouhých 36 korun. Neuvěřitelné. Tady si člověk konečně odpočine a pozná českou pohostinnost. Zároveň zchladí nervy. Nejstarší most přes Vltavu je plný, rychlejší než ho přejít, by bylo na druhou stranu přeplavat.
„V létě doufám v pět stovek za den,“ tetelí se mim převlečený za kašpara. Pět stovek eur, aby bylo jasno. Za pózování s dítky zámožných Němců, Číňanů, Rusů či kohokoli jiného ochotného sáhnout do kapsy. Moc hezký suvenýr, taková fotka. Obří plyšáci z centra mizí, zda dojde i na tyto podivné figury, není známo.
Vrchol nastává ve zmíněné Karlově ulici. „Tradiční česká hračka pro děti,“ přesvědčuje mě prodavačka lámanou angličtinou a vnucuje mi rozkládací matrjošku. Vedle z regálu visí čepice s kožešinou a rudou hvězdou. Je mi zle.
Někomu může přitížit i příliš sladkého. Spotřeba trdelníků se zdá nepočitatelná. Tato úžasná „staročeská“ pochoutka, kterou v Čechách ještě před pár lety nikdo neznal, jde na dračku. Asi jako by Maďaři vydávali za své plzeňské pivo. Prostě historický maglajz.
„Bohužel, tohle nás hodně trápí. Turisty asi tolik ne, oni neznají pravdu, takže i zavádějící výklad jim může přijít správný. To je špatně, protože bychom si měli chránit svou historii a odkaz,“ varuje Jaroslava Nováková, která v Praze průvodcuje několik dekád.
Odpoledne se láme k večeru a spořádaný turistický had se začíná měnit v živelné procesí. Stále hlasitější procesí. Že přijede šlapací pojízdný výčep plný rozjařených Angličanů, víme pět minut předem, protože jejich popěvky rezonují mezi kamennými domy. Ožívají bary a kluby v Dlouhé, probíhá nalodění na diskotékové lodě.
„Vysloveně za alkoholem už k nám nejezdí tolik lidí jako dřív. Na druhou stranu to pořád jistý problém je, chování opilců kazí dojem ostatním. Bohužel jsou slyšet nejvíc, ačkoli je to jen zlomek,“ uvědomuje si Nováková, která je konzultantkou Prague City Tourismu.
„Dánové a Britové k nám jezdí pít a podle toho se chovají, tak to zkrátka je,“ konstatuje Kateřina, která má bohatou praxi jako provozní v tradičních pražských restauracích. „Měli bychom se daleko víc starat o to, aby se u nás cítili dobře skuteční turisté.“
Co to znamená? „Zpřísnit pravidla pro podvodné firmy, pro taxikáře, směnárny, falešná historická auta, věnovat se místům, kde kvete obchod s drogami. Odstranit reklamy na historických domech, kde jsou zakázané, víc uklízet přetížená prostranství.“ Jak prosté.
Sauna s vyvrcholením
Kolem osmé večerní startují tour de bar. Tedy prohlídky nejrozjařenějších podniků, za vstupní poplatek je konzumace alkoholu první hodinu zdarma, pak v každém z navštívených barů jeden panák. I to je turismus v Praze.
Je čas podívat se tam, kde prohlídka stověžatého klenotu končí. Ulice Ve Smečkách. Tady se regulérně bojím. Náhončí mávají letáky, podivné existence všude okolo. Prostě nervozita, nepatřičnost a i ten strach o všechno, co mám zrovna v kapsách.
„Zbytečně, koukni nad sebe. Policejní želva, kamera, která to celé monitoruje. Na rohu další a támhle ještě jedna. Tady se nemůže stát nic, je to nejhlídanější ulice,“ směje se mi kamarád, který hlídá u dveří jednoho z nočních podniků.
Každý ví, za čím se do této ulice po setmění (a někdy i před ním) chodí. Sex a drogy. Rock’n’roll nikoho nezajímá. V historii tu bydleli Karolina Světlá či Nikola Tesla. Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem tu zakládali divadlo Semafor.
Co by poradil turistům cizinec?Praha je krásná. Ale vždycky mějte v kapse pár drobných, abyste si mohli dojít na záchod po konzumaci pár půllitrů báječného plzeňského piva. Mám dojem, že v Praze zaplatíte dvojnásobek za záchody než za pití. Toalety jsou v tomhle městě neuvěřitelný byznys. Co se jídla týče, Češi milují své zelí. Brambory, zelí, maso. To je obvyklá kombinace. Pokud jste milovníky ryb, nejbližší si dáte ve Vídni. Pozor na svody klobásek na Václavském náměstí, voní tuze dobře, ale po pozření strávíte tři dny v toaletním byznysu. Hlavní klenoty města jsou často skryté jen pár kroků od nejvíc turistických míst, najděte je! A poslední rada: nikdy nesoutěžte s Čechy v pití. Nikdy! |
Teď je to jiné divadlo. Neonové. Proti sobě stojí dva kluby. Darling Cabaret, který je opravdu světoznámý a je barem především striptýzovým. „Jen za vstup se platí 350 korun, v dobrý den se tam otočí 900 lidí,“ dozvídám se z úst urostlého hlídače.
Do dveří každou chvíli zapluje nová dívka, na první pohled upravená, solidní dáma. Na večer se mění v tanečnici, která si díky bankovkám vsunutým pod spodní prádlo odnese patnáct tisíc korun za šichtu. Patnáct tisíc korun od turistů, kteří si do Prahy přijeli přesně pro tento zážitek.
„Chodí sem všichni. Angličani jsou zdunění, hluční, ale houkneš na ně a uklidní se. Mají respekt. Rusáci jsou nejhorší, nikdy nevíš, co udělají. Postsovětské země jsou prostě nepříjemné. Ale my na dveřích neprohrajeme. Nikdy,“ směje se bývalý boxer.
Mezi lukrativní klientelu patří movití Arabové, není tu nouze o návštěvníky z Kataru či Saúdské Arábie. Tito pánové jsou pochopitelně terno. Ani deset tisíc korun pro ně není částka, kterou by se rozpakovali za pražskou rozkoš obětovat.
Darling je pojem. Nablýskaný klub, který umí nemravnosti schovat za oponu, je místem, kde se schází i česká společenská a sportovní smetánka. V dobách existence pražského týmu KHL se zde slavilo každé vítězství i porážka.
V protějším podchodu je to ještě trochu jinak. Sauna club. Vstupné stojí dva a půl tisíce, oblečete se do županu a saunujete se. Ve společnosti dívek, které žádné župany nemají a nápadně často mizí v doprovodu nové známosti do hostelu, který má dveře hned vedle.
A drogy? Bez problémů. Stačí počkat, než se přitočí jeden ze zdánlivě lelkujících mužů, a poslechnout si pestrou nabídku. „Nikdy to nemají u sebe, aby je s tím nechytili, schovají si to na kolo auta, zespodu na parapet. Mají spoustu triků,“ říká vyhazovač.
I tady turisté nechávají tisíce eur, všichni o tom vědí. Zároveň všichni víme, že to je nelegální, že účtenky se tady nevydávají. Nikomu to zřejmě nevadí.
Pověst perly
Každým rokem přibudou miliony těch, kteří budou básnit o návštěvě našeho města. Budou si vychvalovat „trdelnik“, možná budou mít doma matrjošku a znát českou historii tak, jak se nikdy neudála. Budou znát chuť piva, budou mít na sociálních sítích fotky s Hradem a s davy.
Jen nevím, zda budou mít touhu se vracet. Zatím Praha funguje z podstaty toho, co nám zanechali naši předkové, z historického odkazu. Pokud se nezačneme starat, nezačneme provádět kontroly nekalého podnikání, pověst perly v centru Evropy se vytratí.
K inspiraci, co a jak zlepšit, by pražským radním postačilo projít si Královskou cestu. Aby zapadli do davu, mohou si k exkurzi zakoupit tričko „Czech drinking team“ a ukusovat trdelník.
VIDEO: Procházka centrem Prahy je pomalu za trest. Kvůli turistům:
Top světové destinace1. Londýn, Velká Británie (zdroj: TripAdvisor.com) Průměrná cena piva 1. Oslo 238 |
