- Inzerce -

Dordán: osten avangardy ukrytý v irském folklóru

Hudební alternativa Britských ostrovů v současnosti nejrychleji bují mimo mainstreamová kulturní centra. Po nedávné sondě do hudby ekonomické a společenské periferie živé bristolské scény se na nějaký čas přesouváme do Irska.

„V Dublinu býval v nultých letech klub Lazybird,“ vzpomínal pro Bandcamp Daily v roce 2017 Paul Condon, zakladatel jednoho z nejvýraznějších současných irských labelů Fort Evil Fruit. „Tam jsem asi poprvé začal mít pocit, že máme v Irsku nějakou konsolidovanou undergroundovou scénu. Hrávala tam Christina Carter, několikrát jsem tam viděl duo Flaherty / Corsano, Josephinu Foster a nespočet lokálních kapel. Poté, co zrušili hospodu v centru, v jejímž prvním patře se klub nacházel, jen horko těžko hledali jiná místa, kde by takovýhle provoz mohl fungovat. Po čase to celé zaniklo, ale dopad téhle scény je, myslím, cítit dodnes. Ten pocit nekonečných možností a nově navázané kontakty nastartovaly něco, co se dodnes nezastavilo,“ dodal. Současná živá experimentální scéna Irska z tohoto dědictví jistě bohatě čerpá, zárodky nonkonformního přístupu k autorské tvorbě ale klíčí v irské kultuře už dobrých pár dekád. A kořeny má, stejně jako v jiných případech současného undergroundu britských ostrovů, v lokálním folklóru.

Irskou kulturní historií se táhnou dvě výrazné linky. První z nich je silné folklorní vědomí a z něj pramenící konzervativní proudy popkultury čerpající z lidové tvořivosti. Ta je zároveň silně propojena s linkou druhou – nevyčerpatelnou zásobou historických křivd a stále živého pocitu nutnosti vymanit se ze staletí trvajícího útlaku koloniální Anglie. Tyto dva principy také stály u zrodu vládní agentury Irish Folklore Commission, která má od roku 1935 za úkol „studovat a sbírat informace o folklóru a tradicích Irska“. Již v prvních dekádách existence Komise začalo být zřejmé, že v kulturním kódu lokální lidové tradice jsou schovány ostny ne nepodobné tehdy klíčící euroamerické avantgardě. Jednou z hlavních činnosti agentury bylo zevrubné dokumentování orální hudební a folklorní tradice irských periferií. Mezi lety 1935 a 1971 projížděli Irsko křížem krážem renomovaní folkloriské jako například Alan Lomax, Seamus Ennis nebo Robyn Roberts. Tisíce metrů magnetofonových pásků ve většině případů obsahují poměrně standardní, byť nesmírně zajímavou, kolekci keltské lidové tvořivosti. To nejzajímavější z archivu ale zůstalo světu ukryto až do konce nultých let nového milénia.

V roce 2009 se probíral archivy IFC muzikolog a folklorista Antoinne Ó Murchú. Mezi zástupy slavných folklorních zpěváků a zpěvaček narazil na jméno, které bylo do té doby ve folkloristických kruzích naprosto neznámé. „Byl jsem v naprostém šoku a zároveň jsem se nemohl ubránit ohromnému vzrušení,“ říkal v tom samém roce Ó Murchú. „Založil jsem pásky a okamžitě se na mě vyvalily vrstvy houslových a akordeonových dronů. Nad tím vším se vznášela flétnička, která zněla jako vykloubené sólo Erica Dolpyho. První, na co jsem pomyslel, bylo, že kořeny amerického minimalismu leží v irském outsiderském umění.” Začal zjišťovat, kdo že je ten autor uvedený na krabici s páskami, Pádraig Mac Giolla Mhuire, a jak je možné, že už dávno nebyl objeven jako jeden z nejranějších představitelů evropské avantgardy.

Dordán excerpt 1 (1952) – Pádraig Mac Giolla Mhuire, Dáithí Ó Cinnéide a Eamon Breathnach. Credits: aisteach.org

Pádraig Mac Giolla Mhuire (narozen coby Patrick Murray) byl syn irských emigrantů žijících v New Yorku. Rodáci z Corku, Michael Murray a Maggie Leary, prožili na americkém východním pobřeží bezmála třicet let, zde také zplodili svého jediného syna, Patricka. Po úmrtí Michaela Murraye v roce 1950 se matka se synem přestěhovali zpátky do irského Corku, kde tehdy sedmadvacetiletý Patrick začal používat irskou variantu svého křestního jména a spolu s tím rozvíjet svou představu o tom, jak by měla znít hudba, která kolovala v žilách jeho zesnulého otce, zručného hráče na tradiční irské uileannské dudy. Nahrávka irské folklorní komise zachytila až donedávna neznámého hudebníka někdy na podzim roku 1952, jak se svými přáteli Dáithí Ó Cinnéide a Eamonem Breathnachem nenuceně a přirozeně dekonstruují folklorní tropy až na samotnou dřeň. Nahrávka samotná byla ale pro tehdejší publikum až příliš excentrická a divná, a tak na místo do vysílání národního rozhlasu putovala rovnou do archivu. Ó Murchúovi se po více než padesáti letech podařilo vystopovat tehdejší Mac Giollovu spoluhráčku, Dáithí Ó Cinnéide. Když se jí ptal, jak vznikl Pádraigův hudební styl, který sám autor označoval jako dordán (jedno z keltských slov pro anglický termín drone), výstižně mu odpověděla „Víte, Pádraig byl hodný a jemný kluk, měl hodně zvláštní hudební cit. Chtěl se zbavit všeho zbytečného, všech melodických nánosů folklóru. Žádné písničky, žádní zpěváci, jenom drony. Abych řekla pravdu, byl to dost divný zvuk.“

Dordán excerpt 2 (1952) – Pádraig Mac Giolla Mhuire, Dáithí Ó Cinnéide a Eamon Breathnach. Credits: aisteach.org

Nález Antoinna Ó Murchú nastartoval na přelomu první a druhé dekády 21. století vlnu zájmu o neprobádaná zákoutí irského outsider artu a lokální, folklórem podmíněné avantgardy. Snahy nové generace mediálních archeologů se přirozeně organizovaly kolem iniciativy pro výzkum avantgardy Irska Aisteach a do středu pozornosti se po dlouhých dekádách začali dostávat další a další autoři, jejichž zvuk připomínal stejnou měrou keltský folklór jako věhlasná jména americké avantgardy. Spojující prvek většiny irských samorostů byl drone, táhlá prodleva, nad kterou se v tradičním kontextu lidové hudby odehrávají melodické trylky a drásavé výjevy z tisícileté historie chudého Irska. „Myslím, že to je jádro veškerého irského experimentu. Vezměte si například uileannské dudy a ten zvuk, který vydávají. Přijde mi přirozené, že jednou někoho napadne se zbavit všeho toho zbytečného pidlikání nad tím všeobjímajícím zvukem,“  říkala britskému serveru The Quietus před čtyřmi lety jedna z předních postav současné vlny zájmu o odvrácenou stranu irské hudební historie, skladatelka, performerka, archivářka a hybná síla iniciativy Aisteach, Jennifer Walshe. „A krom toho, v irské gaelštině máme nespočet slov pro drone. Známe termíny pro dron včel, dron dud a tak dále. Je to trochu jako s eskymáky a sněhem, v jazyce máme zakódované důkazy toho, co je pro danou komunitu důležité.” dodala.

Totální zavržení folklorních melodických motivů ve prospěch všeobjímajícího dronu je pro pozapomenutou irskou avantgardu určující moment, ve kterém se potkávají snahy konceptuálních experimentátorů s organickými projevy hudebních solitérů, kterými irské dějiny oplývají. Jedna z nejpozoruhodnějších autorek irského dvacátého století, donedávna mimo úzký okruh pamětníků neznámá sestra Anselme O’Ceallaigh ke svým meditativním varhanním plochám dospěla skrze sborový zpěv v klášteře. Její poměrný věhlas zkušené lektorky liturgického zpěvu v církevních kruzích způsobil, že se o ní v roce 1972 začalo zajímat americké rádio veřejné služby NPRS. Nahrávka trefně pojmenovaná „Ve stopách Hildegardy“ dodnes patří k tomu nejuhrančivějšímu, co na vždyzeleném ostrově svatého Patrika vzniklo.

Virtue II (excerpt) – Sr Anselme O’Ceallaigh, Credits: aisteach.org

Outsiderství excentrických autorů, které způsobilo jejich obskurnost a nezájem většinové kultury, v několika případech dalo vzniknout i tragickým osudům. Například vizionář a „Muž z močálu“ Zaftig Giolla věnoval většinu svého života nahráváním zvuku odlehlých rašelinišť, které v živých performancích kombinoval se zvuky vlastnoručně konstruovaných syntezátorů a thereminu. Z jeho díla se ale nezachovalo nic, kromě dvou krátkých nahrávek – v jednom ze svých milovaných vřesovišť, zhrzený nezájmem publika, opilý a potrhaný od vzteklých psů v roce 1959 utonul.

Jen díky snahám iniciativ jako je Aistech se propisuje genom podivínství zapomenuté avantgardy Irska do tvorby dalších generací nonkonformistů. Nezájem většiny totiž často může znamenat možnost svobodně tvořit a stát za hodnotami, které majoritní společnosti připadají až přehnaně revoluční. Současní novátoři jako například United Bible Studies, kteří pracují s lokální identitou a sdílenou kulturní historii si tak napříč stoletím podávají ruce s autory, jako byl Chancey Briggs, původem britským aristokratem, který se v šedesátých letech zasazoval o založení „prvního britského teplého brechtovského kabaretu“. Homosexualita byla do osmdesátých let v Irsku trestným činem a Briggs se naplnění svého snu nikdy nedočkal. Živé dění na poli současné nezávislé irské scény ale slibuje naplnění vizí tohoto i dalších stále plně nedoceněných irských excentriků.