Celý svůj život se v podstatě nesnažím o nic jiného než si odlepit tu zatracenou, v dětství přilípnutou zadničku, která tak strašně úporně drží. Jak potom nenatrefit na Gombrowicze! Stalo se to někdy v mých dvaceti, já zelenáč, Ferdydurke zelenáč, došlo ihned – nutno říci s požehnáním mého budoucího muže, což je patřičně gombrowiczovsky pikantní – k zasnoubení. Bylo to divné, tak vzrušujícím způsobem jiné než všechno, co jsem do té doby četla (velké poděkování za vynikající překlad patří samozřejmě paní překladatelce Heleně Stachové, s níž jsem se později spřátelila), rafinované, filozofické, psychologické, sociologické, holisticko-synekdochické… a především komické, bláznivé, karnevalově divoké, nezkrocené, a přitom tak pravdivé, ach, kéž by si střílel z jiných věcí, kéž by byl méně závažný! Jak je to možné, vyslovovat ty hluboké pravdy o našich sebeklamech, o Mládí, Čeledínech, o Národu, o Vlasti, o Válce, s takovou drzou lehkostí, bez uzardění, bez pokory, jako by neexistovala žádná tabu? Ateismus je samozřejmě dobrý předpoklad. Ale na všechno zdaleka nestačí.

„Nevím, kdo jsem, ale trpím, když jsem deformován, toť vše,“ poznamenala jsem si kdysi Gombrowiczův citát z knihy rozhovorů Testament a vsadila jej jako motto do své první knížky. Trápilo mě tehdy, kolik trpělivosti a odvahy stojí být svůj. Jakoby druzí – blízcí i vzdálení – věděli daleko lépe než my, kdo jsme, a proto nás nutili splňovat nároky, které nám přisoudili. Jak je to pobuřující. Jednají s námi jako se svými homunkuly! Nasazují nám zadničku! Deformují nás (často v dobré víře), neboť o tom, kdo jsme a kdo jsou oni sami, nemají potuchy!

Gombrowicz tenhle kolotoč formování a deformování roztáčí v každé své knize. Lidé se totiž rádi povyšují ponížením někoho jiného, zbytňují jeho oslabením, rádi se navzájem zneužívají a znevolňují, rádi se osedlávají a bodají Ostruhami. Gombrowicz píše podrobnou anatomii zmocňování i odmocňování, toho krutého přivlastňování jedince jedincem. Například v jeho třetím románu Trans-Atlantik, vydaném v roce 1947 v nezáměrné argentinské emigraci, je každé násilí odpovědí na výsměch, na prázdné pistole, podané při souboji. Násilí tu má reformovat čest a důstojnost. Je to nástroj cti. „Ó, znásilnit Přírodu, znásilnit Osud, znásilnit sebe a znásilnit Boha Nejvyššího! Neboť naší Čestnosti se nikdo nelekne, a tak musíme být Strašní!“ horuje pro násilí strašlivý bojácný Účetní.

A pak je tu to magické bratření, bratření s Čeledínem, bratření přes další osoby, Gombrowicz vytváří celé sbratřené řetězce, obrazce, souhvězdí… Paření, páření a vraždění tu máme pěkně v jednom chumlu. Na jednu stranu bratrovraždy, na druhou „bratropařby“. To je mela! Nebo fungování společnosti v kostce…

Jednou mi jeden kamarád spisovatel řekl, že mu Gombrowicz připadá takový slizký. Slizký nebo oplzlý, už nevím. A já dodnes nechápu, jestli kvůli těm lýtkům a loktům, zadničce, šoupání nohou, rtům, jestli je pro něj slizká ta obousměrná erotika, tu vůči dívkám, tu vůči chlapcům, ale hlavně vůči Mládí! Nicméně i když Gombrowiczovy romány bobtnají erotikou, i když jí překypují, jsou to spíš formálně dokonale zvládnuté hry a podvratné, kacířské orgie významů, odkrývající maskované, až politické mechanismy erotiky. Erotika je důmyslný hrací strojek a Gombrowicz nám jen ukazuje jeho vnitřnosti. Jsou vnitřnosti hracího strojku oplzlé? Je předvádění vnitřností hracího strojku oplzlé? Možná trochu ano. Nějaké mazání, nějaká slizká kolomaz tam bude. (Musí to být slizké, aby to nevrzalo.) Ovšem jinak je všechno u Gombrowicze viděno z pobaveného odstupu, takže ani erotika není tak úplně erotická. Erotika je sexualita z odstupu. Žádné slizké makání a chmatání! A já si jako čtenářka, věřte mi, ráda odpočinu od posedlosti ženskými těly, od toho makání na ženská těla a vzývání panen, brrr… Stádo rozzuřených jednorožců na vás, vy slizouni! Jestlipak pro vás Gombrowicz není slizký a oplzlý hlavně proto, že vás nutí postavit se čelem k vlastním oplzlostem, že vás nutí přiznat se k vlastní nestoudnosti, chlípnosti, nečistotě, postrannosti?

I proto jsem Gombrowicze tak ráda pojala do svého života – protože mi moji ohavnost, nestoudnost a jalovost připomíná a ukazuje, protože mě jim drze vystavuje, protože mě popichuje: Tak už to vybal, ukaž, pochlub se svými pitomostmi, jalovostmi, nechutnostmi, posedlostmi, zahoď zadničku i držku. Co z tebe zbyde, schválně? Buď k sobě bez berličky Formy upřímná! A já to zkouším, s tou nahotou, a trochu se za to stydím, ale na přebytečný stud mám přece nádobku textu, jedinou Formu, která mi umožňuje svobodně být.

Číst Gombrowicze je jako šťourat se v nose anebo, nedejbože, někde jinde (třeba v uchu) všem na očích. Je to neslušné a nechutné, zároveň nebývale očistné. „Je možné, je vlastně dokonce jisté, že moje literatura je výstřednější a bláznivější než já,“ napsal v deníkovém zápisu, který najdeme v Deníku I. (1953–1956). Zatímco téměř na žádné z fotografií dostupných na internetu se tento na pohled ctihodný pán neusmívá, jeho knihy se přímo otřásají smíchem. A přece vyrůstají z úzkosti. I Kafkova literatura byla bezpochyby výstřednější než Kafka. Gombrowicz s bratrem Kafkou už osvobodil celé generace autorů. Předvedl jim totiž, že spisovatel může být klidně tajtrlík a šašek, aniž by ztratil sdělnost a vážnost. Tu naopak obvykle ztrácejí ti, kteří se od šašků a tajtrlíků štítivě distancují. 

Ivana Myšková