Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Zprávy

    Zemřela Alena Karešová

    V roli fyzikářky ve filmu Zdeňka Trošky Bota jménem Melichar (1983). Foto archiv

    Alena Karešová

    27. 1. 1927 Praha – 19. 7. 2019

    Divadelní, televizní a filmová herečka, později vysokoškolská pedagožka. Rodným jménem byla Alena Engelmannová. Příjmení Karešová je umělecký pseudonym – údajně proto, že její rodiče nesouhlasili s uměleckou dráhou.

    Herectví vystudovala na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění, v průběhu studií pohostinsky hrála v Národním divadle v malých rolích ve hrách Xantipa (1947) a Jabloňové sady (1948). Školu absolvovala roku 1950. Po absolutoriu se však divadelnímu herectví téměř nevěnovala, jen roku 1958 krátce účinkovala v Pražské estrádě. Namísto divadla nastoupila po ukončení školy roku 1950 na FAMU, kde vedla předmět Práce s hercem na katedře režie a vydala skripta Kultura řeči. Vyučovala až do roku 1989 a příležitostně se věnovala překladatelství z/do němčiny.

    Mnohem více rolí než divadlo jí nabídly film a televize, i když šlo převážně o role vedlejší, takřka epizodní nebo dokonce jen vypravěčský doprovod. Poprvé se před kamerou objevila roku 1954 v drobné roli účastnice schůze v satirické komedii Nejlepší člověk režisérů Václava Wassermana a Ivo Mováka. Během následujících dvaceti let ztvárnila dalších několik malých rolí, až v 70. letech si režiséři oblíbili její typický „učitelský“ zjev – jako autoritativní žena s přísnou tváří, vlasy nakrátko střiženými a s výraznými brýlemi začala být obsazována do typově vhodných rolí ve vážných i zábavných dílech. Nejčastěji hrála zdravotní sestry, jako například ve filmech Ta chvíle, ten okamžik (1981), Sestřičky (1983, obě režie Karel Kachyňa) nebo Jak básníkům chutná život (1987, režie Dušan Klein).

    Na rodičovském sdružení v Botě jménem Melichar (r. Z. Troška, 1983). Druhá zleva Eva Salzmannová. Foto archiv

    Nevyhýbaly se jí ani role úřednic, jak dosvědčuje komedie Křtiny (1981, režie Zdeněk Podskalský), případně sekretářek a asistentek – Smrt na cukrovém ostrově (1961) nebo Prodavač humoru (1984). Slavné jsou i její role učitelek – Konečně si rozumíme (1976), Velké přání (1981) a snad vůbec její nejslavnější rolí je fyzikářka v komedii Bota jménem Melichar (1983, režie Zdeněk Troška), jejíž proslovy pronikly i do běžné mluvy – zejména věty Já počkám. Já mám času dost či Pojď se mnou do kabinetu! Až mnohem později jí byla dopřána role baronky, a to v pohádce Nesmrtelná teta (1993, režie Zdeněk Zelenka). Její poslední filmovou rolí byla překladatelka ve filmu Válka barev (1995, režie Filip Renč). V televizi se kromě několika rolí v inscenacích a seriálech osvědčila jako komentátorka a vypravěčka. Její laskavě znějící hlas doprovází například seriály Arabela (1979) a Létající Čestmír (1983). Objevila se také v jedné epizodě 30 případů majora Zemana.

    V roce 2016. Foto ara

    Byla bezdětná a po smrti svého druhého manžela Milana Friedla dožívala sama. Patřím do šuplíku odložených hereček. Herec je bohužel pouhá námezdní síla, řekla před dvěma lety v rozhovoru pro deník Aha! A pokračovala: Ano, jsem zatrpklá. Když si uvědomím, jaké dnes máme herce, kteří jsou sice in, ale jsou to jen tváře, a nikoli herci, je to k pláči! Za svůj herecký vrchol považovala Rosemarie Fantovou, která ve dvacátém díle z Třiceti případů majora Zemana s názvem Modrá světla bez hnutí brvy zastřelí Reginu Rázlovou. Pepíček Bek mi tehdy řekl: Bylas náramná v tom Zemanovi, počkej, teprve teď ti začne kariéra! No a nezačalo nic… posteskla si herečka. Přestože po Zemanovi ztvárnila nesčetně rolí, považovala je za nicotné. To ostatní jako by nebylo!, říkala o svých dalších postavách včetně učitelky v Botě jménem Melichar. Snad jen Arabela, kde mi režisér Václav Vorlíček svěřil průvodní slovo. To jsem byla ale spíš takový dabér. Panu Vorlíčkovi za to ale moc děkuji. Byla to pěkná práce, dodávala.

    V kontaktu s ní byl jako jeden z mála režisér Zdeněk Troška, v jehož filmech často hrála. Paní docentka Karešová mě učila na FAMU od roku 1973 do roku 1978. Stali se z nás perfektní přátelé. Ona mi říkala Zdéňo, já jí paní docentko. Obsadil jsem si ji poté do svého prvního filmu Bota jménem Melichar, vzpomíná Troška. Poté hrála i v dalším jeho filmu Slunce, seno, jahody. V něm ztvárnila postavu maminky studenta Šimona Pláničky. Naposledy jsem se s ní sešel někdy na podzim, kdy si stěžovala, že už nemůže moc chodit. Po Vánocích mi říkala, že upadla na náledí a pohybová stránka byla ještě horší. Poté jsme spolu naposledy mluvili o Velikonocích, dodal Troška a oznámil, že si herečka nepřála pohřeb. O její smrti mě informovala její sousedka, jedna z jejích posledních kamarádek. Pohřeb nebude, sama paní Karešová si ho nepřála, prý už nikoho nemá, a své tělo věnovala lékařské fakultě, řekl deníku Blesk režisér s tím, že se tak rozhodla přispět vědě a studentům.

    /Pro i-DN z více zdrojů připravil hul/

    • Autor:
    • Publikováno: 19. července 2019

    Komentáře k článku: Zemřela Alena Karešová

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,