Jako by příští osud integrace určovalo to, jestli bude Evropa uhlíkově neutrální v roce 2050, nebo někdy jindy. Jeden přesvědčený Evropan to před časem vyjádřil takto:

„A tak nakonec může v mnoha lidech vznikat docela pochopitelný dojem, že Evropská unie spočívá jen v nekončících dohadech o tom, kolik mrkve smí někdo odněkud někam vyvézt, kdo toto množství stanovuje, kdo ho kontroluje a kdo eventuálně postihuje hříšníka, který dané předpisy poruší.“

Tato slova přednesl před poslanci Evropského parlamentu nikoli tento týden někdo v diskusi před volbou Ursuly von der Leienové, ale Václav Havel před víc než 25 lety – v březnu 1994.

Což se v Evropské unii za čtvrtstoletí nic nezměnilo?

Od roku 1994 se rozšířila o 16 zemí včetně těch, které patřily do roku 1989 do sovětského bloku. Unie to přežila, stejně jako zavedení eura ve většině států, Lisabonskou smlouvu, Jean-Clada Junckera v čele Evropské komise i drsnou ekonomickou krizi 2008.

A přidala další čtvrtstoletí míru a blahobytu. Což zní samozřejmě až banálně, ale jen do chvíle, než se podíváme na Balkán 90. let a dnes vlastně kamkoliv po nejistém globalizovaném světě.

Nesolidární vyžírkové

Úskalí obtížné integrace docela dobře předpověděl i Václav Havel v citovaném proslovu:

„Zlí démoni číhají. Vzduchoprázdno, rozklad hodnot, strach ze svobody, utrpení a bída, chaos – to je prostředí, kde se jim dobře vede. Myslím, že nesmějí dostat šanci. Nevzejde-li totiž budoucí evropský pořádek z šířící se Evropské unie, založené na nejlepších evropských hodnotách a ochotné je hájit a vyzařovat, pak se může stát, že ho začnou organizovat nejrůznější pošetilci, fanatici, populisté a demagogové…“

Jak se na obhajobě evropských hodnot podílely nové země z východu? Staly se po vstupu novou krví unie? Chtěly přece na začátku přispět té staré blahobytem trochu zhýčkané Evropě svou zbystřenou citlivostí pro každou nesvobodu a novou energií.

Václav Havel končil v roce 1994 svůj projev před europoslanci slovy:

„Přijel jsem ze země, která se nemohla s nepatrnou přestávkou téměř šedesát let těšit ze svobody a demokracie… Snad mi věříte, že to je právě hloubka tohoto prožitku, která mne nutí starat se o dobrý osud této integrace a uvažovat o tom, jak ho posílit a učinit nezvratným.“

Jenže po 15 letech mají Česko, Slovensko, Maďarsko a Polsko pověst nesolidárních vyžírků a party z periferie, které jsou demokratická pravidla a svobody lhostejné.

Čeští politici – čest nemnoha výjimkám – si z Evropské unie vytvořili fackovacího panáka, na kterého sváděli své čistě domácí nezdary. Nepochopili, nebo přesněji nepřipustili si v honbě za hlasy v těch příštích volbách, že zájem České republiky je možné obhájit jen v rámci mnohem silnější unie. Že v cynickém globalizovaném světě neznamená osamocená malá země kdesi mezi Německem a Ruskem vůbec nic.

Václav Havel byl sice Evropanem hluboce přesvědčeným, ale zároveň přemýšlejícím a pochybujícím. Jeho brilantní projev je dodnes aktuální. A čeká na generaci nových politiků, kteří si vezmou k srdci, že v Unii nejde v první řadě ani o Ursulu nebo Manfreda, ani o tu mrkev.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Petr Šabata Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít