politicon.eu

názory a komentáře

Společnost

Paradox spokojenosti: Proč šťastní lidé volí nazlobené strany?

Vzestup populismu přichází v době, kdy lidé říkají, že se cítí dobře.

„Šťastný?“ Odfrkne muž středního věku ve volební místnosti v centru Londýna, když se ho ptali na jeho pocity při hlasování v nedávných evropských volbách. „Byl bych šťastnější, kdybych mohl vykopnout všechny ty bastardy!“

Není to až tak mimo. V roce 1972 král Bhútánu rozhodl, že jeho země přijme jako laťku „Hrubé národní štěstí“. V té době to vypadalo výstředně. V uplynulém desetiletí však politici v demokraciích začali věnovat větší pozornost myšlence, že by měli upřednostňovat blahobyt svých občanů. Thomas Jefferson tvrdil, že „štěstí každého jednotlivce je nyní uznáno za…jediný legitimní objekt vlády“. Tento pohled se nyní stal mainstreamem.

V roce 2008 zřídila francouzská vláda komisi Stiglitz-Sen-Fitoussi, která vytvořila nové národní odpovědnosti přesahující pouhé HDP a odrážejí věci jako je kvalita života a stav životního prostředí. O dva roky později britský premiér David Cameron vytvořil „index blahobytu“ pro měření štěstí a sociálního pokroku Británie. A letos Nový Zéland vytvořil první světový „rozpočet blahobytu“, zaměřující se na zdravotní a životní spokojenost – ne jen na bohatství nebo ekonomický růst. V praxi to znamená více peněz na boj proti dětské chudobě, domácímu zneužívání a problémům duševního zdraví.

Štěstí neovlivňuje jenom to jak se volí, ale ovlivňuje hlavně to, zda budou politici zvoleni. V roce 2017 studie Federicy Liberini z ETH Zurich [1], ukázala, že voliči v Británii, kteří řekli, že jsou s jejich životem velmi spokojeni, vykazovali o 1,6% větší pravděpodobnost, že podpoří stranu u moci. To nemusí znít jako hodně, ale také zjistila, že 10% nárůst příjmů rodin odpovídá pouhým 0,18% zvýšení podpory pro zavedené subjekty. Jinými slovy, blaho (nebo štěstí) se zdá být důležitější pro výsledek voleb než pro peníze.


Nedávná studie George Warda z Massachusetts Institute of Technology potvrdila politický význam štěstí. Podíval se na to, co nejlépe vysvětluje rozdíly v hlasování v 15 evropských volbách v letech 1973 až 2014. Životní spokojenost, jak zjistil, byla dvakrát tak důležitá při vysvětlování toho, jak voliči volili než míra nezaměstnanosti a asi o 30% důležitější než růst HDP. Ward také zjistil, že v těchto 15 volbách téměř polovina těch, kteří byli se svými životy velmi spokojeni, řekla, že budou hlasovat pro stranu momemtálně u moci, zatímco by to stejné udělala jen necelá třetina těch, kteří nebyli vůbec spokojeni. Výzkum z Ameriky naznačuje, že štěstí má stejně velký vliv na způsoby hlasování jako na vzdělávání.

Potlesk, pokud chcete!

To vše naznačuje, že štěstí je hlavním určujícím faktorem toho, zda je vláda znovu zvolena, důležitějším než zaměstnání nebo mzdy. Udělejte voliče šťastnější a dostanete se tam. Vyvstává však otázka: Jak vysvětlíte, co se děje v Evropě?

Téměř v každé evropské zemi v poslední dekádě vznikly a získaly podporu strany, jejichž hlavním bodem programu je protest a nespokojenost se stávajícím stavem. Populistická pravice se dostala do moci (obvykle v koalicích) v Itálii, Polsku, Maďarsku, Rakousku, Slovinsku, Finsku a Estonsku. Při hlasování Británie o opuštění Evropské unie a při nedávných volbách do Evropského parlamentu, povstala populistická strana BREXIT z ničeho až skoro mezi vítěze. Ve Francii byla Národní fronta Marine Le Pen největší stranou a v Itálii zdvojnásobila Liga Severu svůj zisk ve srovnání s volbami v roce 2018. Je pravda, že i centristé nedopadli úplně špatně. Středopravicová strana právě vyhrála v Řecku a středo-levá uspěla v dubnu ve Španělsku. Největšími poraženými ve volbách však byly velké strany, které dlouho dominovaly evropské politice. Voliči se zdají zklmaní a chtějí změnu.

Když se ale podíváte na ukazatele štěstí, najdete přesně opačnou zprávu. Voliči jsou spokojeni. Podle průzkumu Eurobarometru, organizace Evropské unie, se podíl Němců, kteří se považují za velmi nebo poměrně spokojené se životem, zvýšil ze 73% v roce 2003 na 93% v roce 2017, což je podstatný nárůst v míře, což je v poměrně klidně době nejvíce ve světě. V Británii se tento podíl pohyboval z 88% na 93% a podíl těch, kteří se vyslovovali velmi spokojeně, vzrostl z 31% na 45% v letech 2003–17, což je pozoruhodná změna. V EU jako celku vzrostl podíl těch, kteří tvrdí, že jsou velmi nebo poměrně spokojeni, ze 77% v roce 1997 na 82% o dvě desetiletí později.

Štěstí je pravda

Tato měřítka „životní spokojenosti“ jsou podpořena dalšími ukazateli, která naznačují, že zjištění jsou skutečná. Většina Evropanů, jak zjistil Eurobarometr, prohlašuje že jejich finance domácností jsou „spíše dobré“. Nejvíce říkají, že důvěřují armádě, policii, soudům, dokonce i televizi. Nehlasují však, jako by byli spokojeni. Vybírají populistické, nové nebo zájmové strany, nikoli zavedené subjekty. Tyto strany navíc často dostávají až třetinu hlasů – to je vyšší podíl než je podíl obyvatelstva, který říká, že je nespokojen (což je ve většině zemí méně než 20%). Šťastní voliči musí podporovat povstalce a populisty. Proč je spojitost mezi štěstím a úpadkem porušována?

Jednou z možných odpovědí je, že podpora populismu i štěstí stoupá, protože lidé stárnou. Staří lidé kteří by mohli hlasovat pro více reakcionářských stran; mají zároveň tendenci být šťastnější. V Británii, podle voelbní organizace YouGov, 64% voličů starších 65 let hlasovalo pro opuštění EU ve srovnání s pouze 29% ve věku 18 až 24 let. Jakmile dosáhnete úrovně 60let, míra pohody obecně naroste. Ale i když Brexit reflektuje britské bezstarostné důchodce – a některé důkazy naznačují, že voliči Brexitu byli ti, nad věkovým průměrem. Podpora dalších evropských populistů – Národní fronty, Ligy Severu, AfD a tak dále – většinou klesá s věkem. Jedná se o strany mladých a středního věku, ne usměvavých důchodců.


Druhou možností je, že štěstí ovlivňuje politiku, ale ne tak jak je obvykle pozorována. Psychologové rozlišují dva druhy přístupu: „hodnotící“ a „hedonické“. Hodnotitelé odpovídají na otázku: Jak hodnotíte svůj život v tuto chvíli? Hedonisté odpovídají na otázku: Byli jste naštvaní, nebo jste šťastní, nebo jste se včera obávali? Politici mají tendenci předpokládat, že hodnotící štěstí je důležitější při určování toho, jak lidé hlasují. Ale to by mohlo být špatné.

The World Happiness Report uvádí, že ukazatele průměrné četnosti obav, smutku a hněvu na předchozí den v západní Evropě v letech 2010–18 mírně vzrostly, i když celková životní spokojenost rostla. Možná, že pokles hedonického štěstí spočívá za vzestupem podpory populistů, utápějící se ve vzestupu hodnotícího štěstí.

Zbytky důkazů podporují myšlenku, že voliči jsou skutečně otroky emocionálního rozmaru, ne lidé, kteří činí racionální úsudky o tom, která politická strana s největší pravděpodobností přispěje k jejich budoucímu štěstí. Studie doktorky Liberini odhalila nejen to, že šťastní lidé podpořili zavedené subjekty, ale že ti nešťastní obviňují své vlády z věcí, které nemohly být jejich chybou. Smrt manžela například snížila pravděpodobnost hlasování o 10% ve srovnání s kontrolní skupinou.

K podobnému závěru dospěla americká studie z roku 2010 s názvem „Nevýznamné události ovlivňující hodnocení výkonu vládních orgánů“[2]. Vysokoškolské fotbalové a basketbalové zápasy měly rozeznatelný účinek na senátní a guvernérské volby tím, že posilovaly současného kandidáta ve chvíli, když místní favoriti vyhráli. Podobně studie na 400 hlasováních ve Švýcarsku v letech 1958 až 2014 zjistila, že déšť zvyšuje averzi lidí k riziku a déšť v den hlasování snižuje podporu pro změnu aktuálního stavu. Zdá se, že švýcarská „úmyslná demokracie“ nemá mnoho možností k úvahám.

Konečně, je možné, že populistům se v zemích se spoustou šťastných lidí daří dobře, i když šťastní lidé méně hlasují pro populisty. To by mohlo být tím, jak navrhuje Cas Mudde z University of Georgia, že tyto země mají tendenci být bohatší, a tak ekonomické zájmy mohou zaujmout druhé místo za sociálními a kulturními záležitostmi, jako je přistěhovalectví, rasa a náboženství.

Because I’m happy

Pokud ano, vysvětlilo by to, proč se zdálo, že se podpora extrémistů zvýšila (spíše než poklesla), poté co se ekonomiky zotavily z finanční krize v letech 2008–2009. Rostoucí ekonomika dává voličům odvahu dát příležitost stranám, které by se mohly zdát nezodpovědné v době, když je nezaměstnanost vysoká nebo HDP klesá. Americký sociální vědec Seymour Martin Lipset již dávno upozornil na to, že nejvyšší počet členů Ku Klux Klan dosáhl během „Zlatých let dvacátých“ a doba McCarthyismu v prosperujících letech padesátých.

Matthijs Rooduijn z Utrechtské univerzity a Brian Burgoon z Univerzity v Amsterdamu se podívali na podporu radikálních stran ve 21 evropských zemích od roku 2002 do roku 2014. Zjistili, že lidé, kteří si mysleli, že zůstali pozadu, jsou méně ochotni hlasovat pro radikální pravici, když ekonomika byla slabá (i když podpora radikální levice byla silnější). Ale když se ekonomika zotavila, podpora pro pravici vzrostla. Snad nejnebezpečnějším momentem pro nepopulární režim je, když se věci začnou zlepšovat.

Posledním faktorem, který je třeba zvážit, je méně práce s voliči než s politiky. To je to, že populisté umí lépe a více využívat sociální média než strany hlavního proudu. V prvních třech měsících letošního roku vyprodukovala francouzská Národní fronta a německá AfD přibližně 40% všech příspěvků na Facebooku souvisejících s evropskou volební kampaní politických skupin ve Francii a Německu. V Británii posty vázající se k Brexit Party vygenerovaly více interakcí než příspěvky ostatních stran dohromady. Ve všeobecných volbách v Itálii v roce 2018 dominovala na Facebooku Liga a Hnutí pěti hvězd. Možná, že počet nešťastných voličů neroste. Možná je to právě díky tomu, že je populisté díky internetu lépe nacházejí (nebo vytvářejí).

Nic z toho neznamená, že štěstí se náhle stalo bezvýznamným pro umění politiky. To naznačuje, že jednoduchá formulace – politici dělají voliče šťastnějšími, voliči je vrátí k moci – potřebuje zdokonalení. Snaha o štěstí může být nezcizitelným právem, ale politické odměny za jeho zvyšování jsou nejisté.

Článek je překladem textu The satisfaction paradox: Why are happy people voting for angry parties?
publikovaného v časopise The Economist. (Volný řeklad Stanislav Kolařík)



  • [1] LIBERINI, Federica, OSWALD,Andrew J., PROTO, Eugenio a REDOANO, Michaela. Was Brexit Caused by the Unhappy and the Old?. IZA Discussion Paper No. 11059 [online]. 2017. Dostupné z: https://ssrn.com/abstract=3045756
  • [2] HEALY, Andrew J., MALHOTRA, Neil, a MO, Cecilia. Irrelevant events affect voters‘ evaluations of government performance. Proceedings of the National Academy of Sciences [online]. 2010, 107(29), 12804-12809 [cit. 2019-07-20]. ISSN 0027-8424. Dostupné z: http://www.pnas.org/cgi/doi/10.1073/pnas.1007420107


Jak bude reklama vypadat?
-
Zakoupením reklamy odměníte autora článku částkou 60 Kč
Zobrazit formulář pro nákup

1 COMMENTS

LEAVE A RESPONSE

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..