Na Colours of Ostrava dorazilo 4600 dětí. Nejvíce v historii festivalu |
Dalo se čekat, že The Cure, o nichž je známo, že se nacházejí ve výborné formě, budou výborní. Ale pro mnoho návštěvníků jistě předčili očekávání. Jejich dvouačtvrthodinový set obsahoval písně z celé kariéry kapely, bylo jich dohromady dvacet v základním programu a sedm dalších v souvislém bezmála půlhodinovém přídavku. Do kterého celkem logicky soustředila kapela svoje mainstreamově nejznámější hity.
Současní The Cure drží mimořádně pohromadě jako kapela. Přestože se samozřejmě hlavní pozornost zaměřuje na Roberta Smithe, svým pankáčským vzhledem a hlavně setrvalým pohybem po pódiu na sebe strhává pohled basista Simon Gallup. A po čistě hudební stránce je jasnou oporou kapely kytarista Reeves Gabrels, v The Cure sice relativně nováček, teprve od roku 2012, ovšem dostatečně proslavený (a ověřený) předchozí mnohaletou spoluprací s Davidem Bowiem. Všichni ve věku kolem šedesátky, mimochodem...
  |
Výborně nazvučený koncert nechal vyniknout všechny roviny písní The Cure, jejich typický sound, kterým ovlivnili tolik svých následovníků i melancholický a emotivní rozměr ve Smithově projevu. Frontman ostatně působil velmi spokojeně, zřejmě i z reakcí diváků, a jeho jindy přímo čítankový „temný obličej“ se několikrát rozesmál a on sám dokonce ve finále koncertu vyběhl na molo mezi diváky, což rozhodně v jeho odtažitém stylu není standard.
COLOURS POTŘETÍ: Shilpa Ray zachránila pověst festivalového prime timu |
Závěrečný den a večer Colours of Ostrava přinesl samozřejmě i spoustu další, tentokrát bezvýhradně výborné muziky. Na hlavních scénách to byl už historicky třetí festivalový koncert francouzské zpěvačky ZAZ, která už v podvečer přilákala pod pódium obrovské množství posluchačů, anebo naopak hluboce popůlnoční vystoupení aktuální španělské hvězdy Rosalií, ta spojila prvky flamenga a současného popu, všechno doslova „oholila“ na dřeň a se základním zvukovým doprovodem a tanečnicemi nechává působit svůj mimořádný zpěv.
Skutečně fenomenální vystoupení také odvedl americký varhaník a zpěvák Cory Henry se svou kapelou The Funk Apostles. Tak dokonale šlapající funky jízda u nás rozhodně není ke slyšení každý den, ba ani každý rok. Fantastické rytmické groovy přitom nijak nepřebíjely písničkovou strukturu Henryho skladeb a více než varhanní exhibice pódiu dominoval jeho vynikající zpěv.
Colours of Ostrava vstoupily do „dospělosti“ na vysoké úrovni. Potvrdily, že mohou být festivalem pro všechny, své si najdou klidně fanoušci popu, a ti, kteří mu neholdují, mají ve stejnou dobu spoustu možností užít si radikálně jinou hudbu na ostatních paralelně fungujících scénách. Na ročník, který asi do dějin vejde jako „kjúrovský“, se bude dlouho vzpomínat.
