Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí

    A znovu v Avignonu (No. 2)

    Festival je v plném proudu. Ulicemi táhnou davy. Skupiny herců se snaží upoutat pozornost ukázkami ze svých produkcí a okolostojícím tisknou do rukou pozvánky na svá představení, která barvitě popisují a vychvalují. Zástupem se pomalu prodírají auta, zvonící autobusy, kola a hlučné motorky. Je pekelné vedro, duje silný mistrál, všude hluk, směs barev a lidé, lidé, lidé… Pravá festivalová atmosféra!

    Jana Svobodová a Wen Hui na tiskové konferenci. Foto autorka

    Prodírala jsem se nekonečnými davy, abych se včas dostala do press centra na tiskovou konferenci k česko-čínské inscenaci z produkce pražského Divadla Archa Obyčejní lidé, zde uváděné pod anglickým názvem Ordinary Peiople. Dramatička a režisérka Jana Svobodová a choreografka Wen Hui společně v dramaturgii Ondřeje Hraba vytvořili dílo, které zaujalo i vedení festivalu In. Pro každý ansámbl je pozvání na tento festival velkou ctí a vyznamenáním, které se neodmítá. Po mnohaleté přestávce zní tedy opět čeština z avignonského jeviště. Byli to v roce 1980 herci Divadla (Husa) na provázku, kteří zde vystoupili jako první naše divadlo. Uvedli  adaptaci Berechtovy Svatby. Husa na provázku pak přijela do Avignonu znovu v roce 1989, na festival ve Villeneuve de Avignon, s mezinárodním projektem Karavan Mir. A pak v roce 2010 s Havlovým Prasetem (více zde) a v roce 2012 s adaptací Havlových textů Cirkus Havel. I když Villeneuve dělí od Avignonu jen řeka Rhôna a s avignonským OFF festivalem je spřátelen, přece jen leží v jiném departementu a IN to rozhodně není. )Přesto je mi líto, že nemáme víc takových souborů, které by zde dokázaly obstát tak jako Provázci.)

    Ale zpět na tiskovku: Jana Svobodová zaujala přítomné publicisty svým přirozeným, spontánním líčením toho, jak myšlenka Obyčejných lidí vznikla. Položila si otázku: Kdo to jsou ti takzvaní obyčejní lidé, za které mluví politici? Co to vlastně znamená, být obyčejný člověk? a ke spolupráci přizvala choreografku a tanečnici Wen Hui z pekingského tanečního studia Living Dance. Jejich spolupráce nebyla první, obě si po umělecké stránce rozumějí. Pod záštitou Divadla Archa tak vznikl projekt, který mapuje osudy „obyčejných“ Čechů i Číňanů, mluvících sice různou řečí, ale s obdobnými osudy. Jejich životy ovlivnilo a do určité míry determinovalo politické dění, konkrétně rok 1989. Vytvořili jsme pro tuto produkci specifický divadelní jazyk, uvedla Jana Svobodová, tančíme mezi řádky. A ještě řekla, že nejraději pracuje s amatéry. Pro jejich spontánní a autentický projev.

    Na snad nejrušnějším místě festivalu Rue des Teinturiers se v úterním podvečeru tlačila fronta nedočkavých diváků před branou do Théâtre Benoît-XII. Právě zde se konala premiéra a dalších šest repríz Obyčejných lidí.

    Hlavní hvězdou večera je Vladimír Tůma, sedmasedmdesátletý nástrojař, který jako mladík statoval na jevišti Národního divadla. Foto Christophe Raynaud de Lage

    Jsem tak trochu nervózní za aktéry představení a s napětím očekávám reakce publika. S předstihem uvedu, že Obyčejní lidé v Avignonu uspěli! Autorem hudby je Jan Burian, který využil živý doprovod (česky zpívá Philipp Schenker známý mimo jiné z 1. českoněmeckého kabaretu – viz DN 12/2019: Roman Horák a Philipp Schenker: Kde domov můj?) i reprodukovanou hudbu, mimo jiné i Smetanova Dalibora. Hlavní hvězdou večeraje ale Vladimír Tůma, sedmasedmdesátletý nástrojař, který jako mladík statoval na jevišti Národního divadla. Dalibora umí stále přezpívat, což doložil přímo na místě. Jako tanečník, herec i zpěvák tvořil  silný pandán ke třem čínským tanečnicím (včetně Wen Hui), které expresivně hovořily tancem i slovem o svých životních traumatech i touze po volném, svobodném životě.

    Mezi působivé scény patřil tanec na mřížovém zátarasu. Foto Christophe Raynaud de Lage

    Mezi působivé scény patřil například tanec na mřížovém zátarasu, „šplh“ po stínovém provazovém žebříku či instruktáž, jak chodit s korouhví po jevišti, aniž by uvízla v oponě. Citlivá Hrabova dramaturgie dokázala skloubit různorodé jevištní prvky do soudržného dynamického tvaru, který se dokázal vyhnout hluchým místům i křečovitým přechodům. Nelze nezmínit humor, který probleskoval celým večerem. Originální pojetí dotvářeli též technici, která byli po celou dobu na jevišti, vytvářeli hudební rytmiku i civilní kontrapunkt hlavním aktérům představení. Úryvky z Dalibora pak byly nepompézní a originální záštitou celého díla.

    Bravo, Divadlo Archa! Bon festival!

    ///

    Více o inscenaci Obyčejní lidé na i-DN:

    Můj otec mi říkal to samé

    Obyčejný člověk za zátarasy

    Wen Hui: Pokouším se na chvíli zastavit čas

    Více o Avignonském festivalu na i-DN:

    Festival d´Avignon


    Komentáře k článku: A znovu v Avignonu (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,