„Psst, tiše,“ okřikne žena ve svátečních šatech svého potomka. Právě vstoupili do kostela na nedělní mši. Oba ponoří prsty do kropenky a křižují se. Pokleknou, vstanou a míří mezi lavicemi k oltáři.
„Zůstanu tady,“ šeptne kluk k matce, když uvidí v zadní lavici své kamarády. Matka jenom bezmocně pokrčí rameny.
Kdyby s mámou došel až do prvních lavic, nezbylo by mu, než se celou hodinu nudit na mši. Takhle ale může hned po začátku zmizet s kluky. Fotbal na louce za zdí kostela je přece mnohem lepší zábavou…
Na oltáři už hoří svíce. Při mši tu musí být minimálně dvě. Zatím se kněz a ministranti chystají v sakristii. Jakmile zazní první tóny varhan, přicházejí dovnitř a všichni vstávají. „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého,“ žehná kněz účastníkům mše. „Amen,“ odpovídají mu lidé sborově.
„Vyznávám se všemohoucímu bohu…“ pokračují. Jakmile skončí s vyznáním viny a následují chvalozpěvy, zadní lavice s mládeží se začínají nenápadně vyprazdňovat. Mše zatím pokračuje čtením z Písma svatého a z evangelií a kázáním kněze. Po té přicházejí přímluvy k Bohu.
Stihnou závěr
Nyní nastala chvíle pro slavení eucharistie, kdy se přijímáním vína a oplatky zvané hostie připomíná Poslední večeře Ježíše Krista (7/1–29/36 př. n. l.).
Ministranti přinášejí kalich a dary, chléb a víno, tedy patenu s hostiemi a konvičky s vínem. Kněz je přijme a pokládá na oltář.
Umytím rukou se očišťuje od hříchu. Následují modlitby a rituál proměňování podle Poslední večeře. Po té začíná obřad Svatého přijímání. Mše se chýlí ke konci. Mládež to má přesně načasované. Krátce předtím, než se ozve z úst kněze závěrečné: „Jděte ve jménu Páně,“ je na svých místech v zadní lavici.
Průvodce bohoslužbou a symbol krve
Misál tvoří průvodce bohoslužbou.
V katolické církvi se stává nejpoužívanější knihou, kterou zavádí už papež Pavel III. (1468–1549) při reformách na Tridentském koncilu v letech 1545–1563. Černě jsou v něm vytištěny všechny modlitby, které přednáší kněz, červeně poznámky k nim.
„Vezměte a pijte z něho všichni,“ vyzývá Ježíš Kristus své učedníky. Podává jim kalich naplněný vínem symbolizující jeho krev. Při bohoslužbách se na Kristovu památku používá při svatém přijímání. Krev Páně ale smí v katolické církvi přijímat jenom kněz.
Talířek na posvátné oplatky, barvy určují dobu
Na mši nesmí chybět patena. Kruhový talířek s mezikružím slouží k uložení proměněných hostií zpodobňujících Kristovo tělo při přijímání. Patří ke kalichu a s ním se také používá. Svojí prohlubní přesně zapadne do jeho obvodu.
Jaké období církevního roku právě panuje, prozradí barva kněžského roucha. Červená patří slavnosti Seslání Ducha svatého (Letnice, slaví se 50 dnů po Velikonocích). Fialová je typická pro období adventu a půstu.
Bílá patří době velikonoční a vánoční a konečně zelená značí liturgické mezidobí.
Špičatá čepice a volné bílé šaty
Mitra, zaoblená čepice se špičkou, je znamením, že se na mši vyskytuje vyšší církevní hodnostář, biskup nebo opat. Už od 10. století je nezbytnou součástí jejich oděvu.
Zajímavé je, že původem šlo o ceremoniální vlněnou čelenku, kterou v Římě nosily například cizinky.
Pod barevným liturgickým rouchem kněží se skrývá alba. Volné bílé šaty, které zahalí postavu kněze až ke kotníkům a převazují se provazcem zvaným cingulum. Alba se inspiruje klasickou římskou tunikou.
Poprvé ji do detailu popíše Raban Maurus (asi 780–856), opat kláštera v německé Fuldě, v roce 818.
