Nicméně celý film si pro sebe ukradla Emily Mortimer. V poslední době ji nevídáme až tak často, ale v minulosti už kolikrát ukázala, jak skvělou je herečkou. Tentokrát se představí coby sympatická Florence Greenová. Muži jí obdivují pro její krásu a zranitelnost, zatímco ženy spíše závidí, že jako ony jen tak neposedává. Místo toho se rozhodne něco udělat. Konkrétně si chce otevřít knihkupectví v jednom ospalejším městečku, ve kterém by klidně mohla potkat Johnnyho Deppa a Juliette Binoche s jejich Čokoládou. A v okolních vodách může v pohodě plavat Ondine. Pravda, tenhle podnikatelský záměr se na první pohled jeví býti dosti troufalý, když ze všech obyvatel čte vlastně akorát jeden starý pán …

Jenže v případě téhle v podstatě rovněž „božské“ Florence nejde ani tak o touhu vydělat balík, jako spíše prostě jenom dělat, aby se neutápěla ve smutku, že její manžel nedávno během druhé světové války zahynul. V jejím životě se teď objevuje jiný muž jménem Edmund Brundish (Bill Nighy). Oba mají stejnou zálibu, takže není divu, že se mezi nimi rozvine bližší pouto, které režisérka Isabel Coixet podává s obrovským citem pro ten stud a tu nesmělost, které byly nejen pro tehdejší Anglii docela typické (viz také pohoršení nad Nabokovovou Lolitou). Milo North (James Lance) se zase dlouho tváří, že hodlá využít, resp. zneužít toho, že má Florence velké srdce. A možná to tak i dopadne.

Málá pomocnice Christine se v závěru postará o velice výraznou pointu. Violet Gamartová (Patricia Clarkson) je jednou z těch nepříjemných, sebestředných paní, jaké můžeme potkat kdekoliv na světě. Florence její podnikání nechce dopřát, protože si sama dělala zálusk na dům, ve kterém hlavní hrdinka knihy prodává. Na vztahu mezi některými postavami možná šlo ještě zapracovat, a přestože tohle dílo vzniklo podle románu, úplně v klidu by se dalo přenést na divadelní prkna. Jelikož jakkoliv jsou exteriéry působivé, mnohem důležitější budou v této konverzačce dialogy.

Paní režisérka jinak dbá téměř na každičký detail a tomuto jejímu komornímu dramatu rozhodně sluší i formát. Coby scenáristka zároveň dokázala předlohu Penelope Fitzgerald (s F. Scottem Fitzgeraldem, autorem Velkého Gatsbyho, nemá nic společného) příhodně adaptovat pro stříbrné plátno, když evidentně rozlišuje, co je nezbytně nutné, a bez jakých úryvků z románu se její film, který rozhodně nezavání televizností, obejde. To nebývá u adaptací pravidlem. Popcornová podívaná to sice není, ale má co říct a určitě stojí za zhlédnutí.

Florencino knihkupectví je vlastně taková příjemná pohádka (taky díky hlasu vypravěčky Julie Christie), která hodně překvapila. Jedná se současně o poctu knížkám, které jsou i v této naší době přeci jen malinko upozaděny na úkor televize, internetu a filmů. I při sledování audiovizuálního díla – pokud je dobré, což konkrétně Florencino knihkupectví je – žijeme v příběhu a s postavami prožíváme jejich starosti a radosti. A zase nezbývá než zmínit, že ani tento (dva roky starý) počin s největší pravděpodobností bohužel nepřiláká do kina tolik diváků a samozřejmě divaček, kolik by si zasloužil.

FOTO: Film Europe