Operní panorama Heleny Havlíkové (237)

Salcburský triumf Collegia se Zelenkou a pohled do zákulisí. - Barokní Libuše a Přemysl. - Na Letních slavnostech staré hudby tančil kávový servis. - Jaký Bach pro všechny? - Inspirace na dny příští.

Salcburský triumf Collegia se Zelenkou a pohled do zákulisí
Jeden ze zahajovacích koncertů letošního ročníku Salcburských slavností v dramaturgické řadě Duchovních ouvertur pořadatelé v čele s intendantem Markusem Hinterhäuserem a dramaturgem koncertů Florianem Wiegandem svěřili Collegiu 1704 Václava Lukse. Na tomto prestižním festivalu tak Collegium 1704 vystupovalo už počtvrté.

Na Salcburské slavnosti Collegium proniklo v roce 2015 nejprve komorním a mladistvě energickým pojetím díla, jež má v německy mluvících zemích obrovskou interpretační tradici – se Mší h moll Johanna Sebastiana Bacha. Toto první vystoupení Collegia se ovšem nestalo jednorázovou festivalovou „raritou“, ale hned další rok mu bylo svěřeno uvedení Salcburské mše v autentických prostorách salcburského dómu, pro nějž tuto vícesborovou velkolepou kompozici pro 53 hlasů zkomponoval Heinrich Ignaz Biber v roce 1682. A loni následovalo oratorium Alessandra Stradelly San Giovanni Battista.

Tentokrát se Collegium 1704 ve velkém sále Mozartea mohlo předvést se svým „erbovním“ skladatelem – Janem Dismasem Zelenkou. Jeho strhující kajícný žalm Miserere c moll (ZWV 57) z roku 1738 a z cyklu tzv. posledních mší tu úplně poslední z roku 1741 – Mši Všech svatých a moll (ZWV 21) komplementárně doplnila kantáta Johanna Sebastiana Bacha Weinen, Klagen, Sorgen, Zagen (BWV 12).

Zcela vyprodaný koncert vyvolal spontánní nadšení. Základem interpretačního stylu Collegia je propojení transparentní plastičnosti vedení hlasů, které se neslévají, s vyváženým barevně bohatým zvukem orchestru a sboru, jehož role je zejména v Zelenkově mši klíčová. Ve stmelené stylové jednotě ze sboru vystupují v sólových částech jednotliví zpěváci, kteří mají Luksův interpretační přístup hluboce zažitý. V Zelenkově Miserere se svým jasným a zároveň nádherně oblým sopránem předvedla Helena Hozová, k níž se ve mši připojili se sametovým altem Aneta Petrasová, energickým tenorem Václav Čížek nebo lahodným basem Tomáš Král. K Bachově kantátě se skvěle hodil lyričtější alt Kamily Mazalové v souznění s jímavými hobojovými sóly Kathariny Andreas. Z provedení Collegia se šířila naléhavost pokorné prosby o smilování, dojímal smutek, hřměla hrozba Božího soudu, tryskala rozjásanost. Koncert hýřil muzikantskou energií, mladistvým elánem, intenzitou spříznění všech interpretů, jež se přenášela do publika.

Na otázky, co stojí za takovým úspěchem, odpovídal zakladatel a umělecký vedoucí Collegia 1704 Václav Luks:

Jak jste se vůbec na tak prestižní festival, jakým jsou Salcburské slavnosti, s Collegiem 1704 dostali?
Na festival formátu salcburského se nedá vnucovat. Buď si vás vyberou, nebo ne. Od zájemců dostávají štosy nabídek. Je to spíš jejich vlastní scouting. V našem případě to byla vlastně náhoda. Na festivalu v Regensburgu jsme hráli Bachovu Mši h moll, kterou natáčel Bavorský rozhlas. A Florian Wiegand pak slyšel záznam koncertu, ráno, když si čistil zuby, měl puštěné rádio. Zaujali jsme ho natolik, že si to poslechl celé a čekal na odhlášení, aby zjistil, kdo hrál. Takže Florianův zážitek při čištění zubů byl prvním impulsem k pozvání se Mší h moll.

Říká se, že první pozvání na takový festival je sice pocta, ale oním potvrzením kvality je až vystupování opakované. Collegium 1704 hrálo na Salcburských slavnostech počtvrté, mezitím jste tu vy, dokonce v této mozartovské Mekce, dirigoval mozartovský program se salcburským orchestrem Mozarteum. Je to běžné?
Pochopitelně například Vídeňští filharmonici tu jsou každý rok. V té „naší“ kategorii umělců to je na Salcburském festivalu tak, že když má v umělce důvěru, dostávají pozvání pravidelně. Má to svoji logiku, protože zdejší festivalové publikum je trošku konzervativní a když si na určité umělce zvykne, chce je znovu.

Jak se vám podařilo prorazit i s Janem Dismasem Zelenkou?
Zajímavé bylo, že hned po prvním koncertě, kdy jsme hráli Bachovu h moll mši, se ve velmi pozitivních reakcích tisku objevil podnět, abychom do Salcburku přijeli s Janem Dismasem Zelenkou. Jak sem Zelenku „propašovat“, jsem přemýšlel od začátku. Když jsem o tom mluvil s dramaturgem festivalových koncertů Florianem Wiegandem, ukázalo se, že Zelenka se za celou dobu existence festivalu hrál jenom jednou – před mnoha desítkami let jeho orchestrální suita F dur. Když se pro letošní ročník v řadě Duchovních koncertů objevilo téma Lacrimae, podařilo se najít spojnici se Zelenkovým Miserere a konečně ho v Salcburku předvést. Reprezentativně. Zařazení Mše Všech svatých jsem postavil jako Zelenkovu rekapitulaci nejen jako tvůrce, ale i jako člověka. Ta mše velmi pravděpodobně nebyla psaná pro liturgii, ale celá sbírka posledních šesti mší, z nichž se dochovaly jen tři, byla jeho labutí písní. Slovo „poslední“ v názvu nemá žádné liturgické opodstatnění.

Jak probíhá příprava takového koncertu?
I když máme obě Zelenkovy skladby na repertoáru a nově jsme pro Salcburk studovali vlastně jen Bachovu kantátu Weinen, Klagen, Sorgen, Zagen (BWV 12), snažím se zkoušet „od nuly“. Samozřejmě, že je velká pomoc, když většina interpretů ta díla zná z předchozích provedení. Přesto, nebo vlastně právě proto, je dobré začít znovu, očistit případné nánosy, vrátit se k jádru. Zpravidla je to tak, že dva dny samostatně zkoušíme jen s vokálním ansámblem, pak máme jednu samostatnou zkoušku orchestru a pak společně dva nebo tři dny, podle rozsahu a typu skladeb. Celkově to obnáší pět až šest dnů intenzivního zkoušení – od rána do večera, každý den dvě tří až tří a půl hodinové zkoušky.

Když se vrátím k první zkoušce, jak dalece musí přijít zpěváci i sólisté připravení?
Naprosto. Neexistuje, aby se učili noty. Ano, jsou místa, která jsou obtížná, choulostivá a i když je má interpret samostatně nacvičená, v souhře nezafungují, protože si v tom každý „pohoví“ jinak.

Jak dalece upravujete jako dirigent svoji interpretační představu v průběhu zkoušení?
Snažím se ji mít od začátku co nejdefinitivnější. Jsem ovšem otevřený názorům, se kterými přijdou jiní. My jsme ale za tu dobu spolupráce natolik nastavení na stejnou vlnu, že se pojetí ubírá stejným směrem. Proto je pro mě důležitá společná práce na interpretaci, kdy sólisty jsou zpěváci z našeho ansámblu. Ostatně třeba v Bachově době bylo běžné, že sóla zpívali lidé ze sboru. Stalo se nám, že pořadatel chtěl velká jména. Ale ta stylová jednota pak nezafunguje, protože vnášejí do interpretace jinou hudební řeč. I když daný sólista výborně zpívá a dokonale se naučil part se svým korepetitorem. Jenže většinou přijde pouze na generálku, protože nemá víc času. Zazpívá to sice krásně, ale nepasuje to s celkem.

Na co se zaměřujete při poslední zkoušce ve zkušebně, které mají opět možnost se zúčastnit „na vlastní uši“, jak tyhle veřejné generálky nazýváte, i posluchači?
Snažím se program zahrát v kontextu, v pořadí, jak zazní na koncertě. I když se zastavuje, jsou tam přerušení, opakují se některá místa, hlavně pro zpěváky je důležité celkové rozvržení sil. Rozlišuji, jestli se stanou omyly nebo nedokonalosti, které vznikly kvůli menší koncentraci nebo náhodou. Nemá smysl se zdržovat věcmi, o kterých vím, že se mohou stát i na koncertě. To neovlivním tím, že tu chybu opravím, protože takové nedopatření se může stát kdykoli. Ale když jsme na něčem pracovali, a ve výsledku se to neobjeví, v tu chvíli je potřeba zastavit, a zaměřit se na to. Je lepší spíš věci pouštět, hrát větší celky.

Co je důležité sledovat při té úplně poslední zkoušce už v sále, kde se koncert koná?
Samozřejmě se musíme popasovat s akustikou. A upravit třeba dynamické rozdíly, které sál vyžaduje. Nemá ale smysl, abych se jako hnidopich začal nimrat v detailech. Pro mě je nejdůležitější, aby všichni dostali chuť na ten koncert, aby se na něj těšili, aby vládla uvolněná atmosféra, aby energie všech měla stoupající tendenci. To je ta záhada, která se nedá zapsat do not.

 

Hodnocení autorky recenze 95 %

 

Jan Dismas Zelenka: Miserere c-moll pro soprán, sbor a orchestr ZWV 57, Johann Sebastian Bach: Weinen, Klagen, Sorgen, Zagen, kantáta BWV 12, Jan Dismas Zelenka: Missa Omnium Sanctorum a-moll pro sóla, sbor a orchestr ZWV 21
Collegium 1704, Collegium Vocale 1704, Helena Hozová – soprán, Kamila Mazalová – alt, Aneta Petrasová – alt, Václav Čížek – tenor, Samir Bouadjadja – tenor, Tomáš Král – bas, Felix Schwandtke – bas. Dirigent a umělecký vedoucí Václav Luks.
Salzburger Festspiele 2019, Salcburk, Velký sál Mozartea, 21. července 2019.

Barokní Libuše a Přemysl
Jedním z hlavních bodů programu letošního cyklu Musica Florea – Bohemia 2019 na nádvoří Hudební a taneční fakulty AMU bylo uvedení opery Praga nascente da Libussa e Primislao (Praha zrozená Libuší a Přemyslem). Protože se z ní dochovalo pouze libreto Antonia Denziho, hudbu pro ni vybral Eduardo García Salas z různých oper Antonia Vivaldiho.

Antonio Denzi (1689 – po 1763), impresário, libretista a tenorista italské operní stagiony ve Šporkově divadle Na Poříčí, se pokoušel v roce 1734 po deseti letech pražského působení italské operní společnosti odvrátit její bankrot tím, že místo obvyklého antického mytologického námětu naláká publikum na bájesloví české s apelem na hrdost české šlechty. Své libreto Praga nascente da Libussa e Primislao „zhudebnil“ tak, že na text narouboval hudbu z jiných oper. Byla to běžně používaná praxe tzv. pasticcií, k níž se uchylovali i sami skladatelé, když uplatnili stejnou hudbu ve více svých skladbách, aby stíhali chrlit jednu operu za druhou, nebo bez skrupulí „vykrádali“ díla i jiných kolegů. Tuto „rutinu“ umožňovalo opakované používání stejných textů nebo v akcentech a počtech slabik stejně rytmicky strukturovaných veršů, zavedená typologie postav a především aplikace afektů při hudebním vyjádření situace a emocí.

I když Denzimu jeho obchodní strategie nevyšla a dnes nevíme, jakou hudbu pro své pasticcio vybral, pro budoucí generace zůstalo libreto, které je zajímavou aplikací příběhů spojených s bájnou Libuší, Přemyslem, Ctiradem, Vlastou a Šárkou na zavedené postupy barokních operních libret. V duchu zavedeného schématu příběh svižně „spěchá“ v recitativech, zatímco v da capo áriích postavy opakují shrnující komentáře, své názory a pocity. Základem Denziho libreta je příběh kněžny Libuše – rozvádí motiv nespokojenosti s její ženskou vládou, její rozhodnutí vdát se podle doporučení věštby za rolníka Přemysla, za kterým pošle svého bělouše. Přemysl tu však není za tradičního oráče milujícího rodnou hroudu, ale za sečtělého intelektuála, přesvědčeného o svém vyšším poslání. Sotva dorazí na Vyšehrad, musí čelit pokusu o vraždu a vzápětí prokáže svou státnickou moudrost, když rozpozná, kdo mu ukládal o život: spravedlivě po vzoru krále Šalamouna určí skutečného viníka. Libretem se prolíná i motiv dívčí války, když Vlasta a Šárka odmítají nadvládu mužů – a přidají se na stranu spiklenců, když zjistí, že Libuše se zpronevěřila jejich „politickému programu“. Ctirad se však nestane obětí jejich léčky, ale coby Libušin důvěrník je vyslán za Přemyslem do Stadic. Protože má ambice rozhodovat o vládních záležitostech, upadne do podezření, že chtěl Přemysla zabít.

V opeře seria nezbytné intriky obstarává dvojice cizích, sarmatských princů, z nichž Clodomiro usiluje o Libuši i její království, zatímco Gustavo touží po Vlastě. V „detektivní“ akční zápletce intrikující nápadníci se pokusí Přemysla zavraždit Ctiradovým mečem. Komický prvek do opery vnáší Přemyslova služka Dievira, která (na rozdíl od ostatních italsky hovořících postav už podle Denziho libreta mluví česky) zlehčuje jeho touhu po vědění, a hlavně Lesbino, Gustavovo proradné páže. Jeho pán ho vyšle jako špióna na Vyšehrad do samé blízkosti Libuše, kde má předstírat, že je hluchoněmý. Když se ale dostane do úzkých, vše přizná. Taneční složku obstarávají dvě „české Amazonky“. Operu plnou náhlých zvratů a dočasných účelových spojenectví uzavírá provolávání slávy novomanželům, českému království a Praze.

Hudební rekonstrukci Denziho libreta uskutečnil už v roce 2004 Robert Hugo se svým souborem Capella Regia. Podobně jako Denzi aplikoval na dochované libreto hudbu z jiných oper, jež se v té době v Praze hrály – především Antonia Vivaldiho, ale i Antonia Lottiho, Thomase Albinoniho, Francesca Gaspariniho nebo Nicoly Porpory. Zatímco Robert Hugo před patnácti lety vybíral z této plejády skladatelů, Eduardo García Salas pro provedení souborem Musica Florea „vystačil“ pouze s Antoniem Vivaldim, jehož okořenil fanfárami a hudbou z proroctví Libuše Smetanovy. Salasova volba má historickou oporu – Denzi se s Vivaldim dobře znal, v Praze uváděl jeho opery (Orlando furioso, Farnace, Argippo, Doriclea, Alvilda regina de Goti ad.) a části z jeho oper velmi pravděpodobně používal do pasticcií.

Vivaldi ovšem ve svých operách předpokládal, že sólisté, v mnoha rolích kastráti, ovládají brilantní techniku barokního belcanta nejen s virtuózními koloraturami, ale i intervalovými skoky, změnami dynamiky a uměním vyjádřit afekty. I když dnes už opět máme specialisty na tento pěvecký styl, Marek Štryncl si takové sólisty nevybral. Pěvce (ale i orchestr s houslemi pouze po třech hráčích) navíc handicapovala nepříznivá akustika nádvoří i to, že režisérka Andrea Miltnerová zbytečně (a v rozporu s dobovou praxí) situovala zpěváky do zadní části jeviště, takže neměli vždy zvukový kontakt s orchestrem a jejich hlasy zněly slabě, občas i intonačně nejistě. Odpoledne v Praze pršelo a vlhkost vzduchu se při open air produkci projevila pochopitelnými potížemi v ladění nástrojů, nicméně orchestr Musica Florea pod vedením dirigenta Marka Štryncla, jenž skoro jako frontman nějaké rockové kapely řídil celou produkci s barokní kytarou v ruce, hrál s patřičným nasazením.

Sylva Čmugrová sice v běžném repertoáru patří mezi zkušené mezzosopranistky a dodala kněžně Libuši vznešenost, ve Vivaldiho partech však narážela na své limity v koloraturách a výraznějším vyjádření afektů. Podobně se pěvecky potýkala s rolí Přemysla Michaela Šrůmová. Lucia Knoteková jako Gustavo a Manuel Gómez Ruiz v roli Clodomira působili pěvecky těžkopádně a svým útlejším hlasem se neprosadila Eva Benett s nepřesnou intonací. Větší zkušenost s pěveckým stylem opery seria prokázal Hasan El Dunia v roli Ctirada a především Marta Infante jako Vlasta. Zejména v árii „Se ricerco a faggio o fiore“ o malých potěšeních, jež jí zbývají, když jí není dopřáno radosti lásky, s doprovodem cimbálu vystihla její posmutnělost. Oživení a humor vnesl do představení Filip Dámec svým útlejším, ale pohyblivým kontratenorem a komediálním talentem.

Podle dochovaných pramenů bylo uvedení opery Praga nascente da Libussa e Primislao v roce 1734 velmi výpravné. Ačkoli je replika barokních jevištních technologií, jak ji ve Florea Theatrum zbudoval Marek Štryncl, pro takové produkce vhodná, režisérka a choreografka Andrea Miltnerová efekty výměny kulis a perspektivy při novodobém uvedení příliš nevyužila. Omezila se jen na několikerou výměnu dekorace krajiny a sálu se sloupy. I když si v baletních výstupech dvou Amazonek mohli diváci „užít“ podobu tehdejších tanečních zábav, několik málo „vtípků“, když se například Přemysl ubrání meči Clodomira nočníkem, na čím dál zdlouhavější dvou a půl hodinovou produkci nestačily. Nedotažené bylo uplatnění barokní gestiky, protože ze sólistů se takto herecky osvědčil jen rtuťovitě pohyblivý a mrštný Filip Dámec, jenž má díky svému působení v Ensemblu Damian Tomáše Hanzlíka barokní gestiku skutečně zažitou.

Pokud mě paměť neklame, byla před patnácti lety rekonstrukce Denziho libreta a inscenace pasticcia Praga nascente da Libussa e Primislao, kterou se svým souborem Capella Regia připravil Robert Hugo, pestřejší, vtipnější a hudebně brilantnější. Nicméně i další připomenutí tohoto zajímavého barokního operního bohemica naplnilo v provedení souboru Musica Florea cíl, který měl i Denzi – pobavit publikum. I když Denziho ani Libuše a Přemysl před vězením pro dlužníky nezachránili, novodobí inscenátoři si rozhodně takový Denziho osud nezaslouží.

 

Hodnocení autorky recenze 70 %

 

Antonio Vivaldi, Antonio Denzi a Eduardo García Salas: Praga nascente da Libussa e Primislao / Praha zrozená Libuší a Přemyslem
Hudební nastudování a dirigent Marek Štryncl, režie Andrea Miltnerová, příprava hudebních materiálů Eduardo García Salas a Marek Štryncl.
Osoby a obsazení: Libussa – Sylva Čmugrová, Primislao – Michaela Šrůmová, Vlasta – Marta Infante, Stirado – Hasan El Dunia, Clodomiro – Manuel Gómez Ruiz, Gustavo, Dievira – Lucia Knoteková, Sarca – Eva Bennet, Lesbino – Filip Dámec. Musica Florea
Praha, Letní scéna HAMU, pátek 19. července 2019.

Na Letních slavnostech staré hudby tančil kávový servis
Letní slavnosti staré hudby pokračovaly „na kafíčku“. A kávový servis na něm dokonce tančil. Do svého programu totiž tento festival zařadil Balet o kávě v provedení polského souboru Cracovia Danza Ballet. Ten se pod vedením tanečnice a choreografky Romany Angel věnuje barokním dvorským tancům.

V duchu baletů s exotickými a fantastickými náměty, tak oblíbenými v 17. a 18. století, Cracovia Danza Ballet nabídla v Baletu o kávě jejich novodobou repliku. Inspirace pro tuto inscenaci vzešla z humorné Kávové kantáty Johanna Sebastiana Bacha. V ní se protestantsky přísný tatínek Šlendrián durdí, jak jeho dceruška holduje tomuto lahodnému nápoji. Žertovný balet s prvky pantomimy tuto výchozí situaci rozvíjel o scény, v nichž ani rafinované tance dvou nápadníků neodvrátí Lízinku od její posedlosti kávou. Takže když se objeví tajemný Turek, který Lízinku láká do své kavárny, neváhá ani chvilku. A ocitne se v podivném světě, v němž tančí celý kávový servis – šálek coby nafoukaná primadona, ješitná Cukřenka se svůdným víčkem, vznešená Konvička, přičinlivý Mlýnek roztáčí na hlavě kliku. A zvesela se přiženou i nezbedná Kávová zrna.

Z Bachovy Kávové kantáty v baletu zůstaly jen tři části – v nepříliš výrazném provedení sopranistky Patricie Janečkové a basisty Jaromíra Noska, kteří se do děje nijak nezapojovali. Pro balet ovšem mnohem „výhodnější“ hudební základ tvořily tance porůznu seskládané z Bachových slavných Orchestrálních suit (BWV 1066–1069) ve francouzském stylu se skočnými rytmy gavoty nebo gigue, se vznešenou courentou a menuetem nebo žertovnou badinerií.

Spolehlivý výkon orchestru Collegium Marianum s brilantními flétnovými sóly jeho umělecké vedoucí Jany Semerádové však byl poznamenaný suchou akustikou Divadla ABC, jež není pro takovou hudbu optimální. V kontextu programu Letních slavností tak byl tento večer jakýmsi žertovným divertissementem, vděčným spíše pro dětské diváky. Vyznělo by ovšem ještě lépe v odpoledním čase a v méně formálním prostředí, než jaké skýtalo Divadlo ABC. Tím spíš, když si Letní slavnosti tolik zakládají na sepětí svých koncertů s pečlivě vybranými místy tak, aby souzněla s uváděným programem.

 

Hodnocení autorky recenze 80 %

 

Letní slavnosti staré hudby
Balet o kávě
Taneční představení ve třech obrazech: Veselí před kavárnou, V kavárně, Boj o kávu.

Johan Sebastian Bach (1685–1750) – výběr árií a recitativů z Schweigt stille, plaudert nicht (Caffee Kantate / Kávová kantáta), BWV 211, výběr tanců z Orchestrálních suit BWV 1066, 1067, 1068 a 1069.
Cracovia Danza Ballet, umělecká vedoucí a choreografie Romana Agnel, choreografie Dariusz Brojek, stage design a kostýmy Monika Polak-Luścińska, světelný design Grzegorz Marczak.
Patricia Janečková – soprán, Jaromír Nosek – bas. Collegium Marianum, umělecká vedoucí a hudební nastudování Jana Semerádová.
Městská divadla pražská – Divadlo ABC, středa 17. července 2019.

Jaký Bach pro všechny?
Do intenzivního pražského koncertního života v oboru historicky poučené interpretace se už třetím rokem snaží vstoupit festival Bach for All. Ačkoli by se z názvu dala vyvozovat programově vyhraněná orientace na tohoto génia barokní hudby (jehož skladby například v Německu vystačí na celou sérii festivalů), není tomu tak a na programech koncertů Bach for All se objevují i díla jiných skladatelů (letos například Dmitrije Šostakoviče nebo Césara Francka na klavírním recitálu Karla Košárka, nebo Georg Philipp Telemann na koncertě Actus Tragicus). A označení festival, u něhož máme představu časové sevřenosti, je také velmi volné, protože sedm koncertů je tentokrát rozloženo do více než půl roku, od března do září. Označení Bach for All tak vyznívá spíše jen jako atraktivní propagační slogan pro nalákání publika.

Pro třetí ročník organizátoři v čele s ředitelem projektu Jakubem Kubíčkem vybrali motto „Bach, knížata a král“. Ani toto téma z uváděného programu nevyznívá přesvědčivě. Praxe zadávání skladeb nejrůznějšími mecenáši nebo kompozic jim věnovaných byla (nejen) v Bachově době zcela běžná, takže by bylo možné vybírat ze stovek Bachových skladeb. Zůstává tak nejasné, čím je ve vztahu k takto zvolené programové linii specifický výběr zrovna flétnových sonát komponovaných pro knížecí dvůr v Köthenu nebo kantáta Gleichwie Regen und Schnee von Himmel fält (BWV 18) pro výmarský dvůr, případně Mše h moll (BWV 232). Na programu třetího ročníku je ovšem řada Bachových skladeb, jež se nastolené linii vymykají.

Když se omezíme pouze na pražský kontext, vedle promyšlené a objevné dramaturgie například Letních slavností staré hudby pod uměleckým vedením Jany Semerádové, pražských koncertních sérií Collegia 1704 i Collegia Vocale 1704 Václava Lukse nebo Ensemblu Inégal Adama Viktory tak festival Bach for All působí jen jako seskupení koncertů bez uváženějšího dramaturgického semknutí a originality. Většina uváděných skladeb i umělci vystupující na festivalu, kteří nepatří mezi vyslovené bachovské specialisty, bývají pravidelnou součástí koncertního provozu u nás.

Festival slibuje na svých koncertech „špičky světového hudebního nebe“. Určitě nechci zpochybňovat umění muzikanta Jiřího Stivína, klavíristy Karla Košárka, varhaníka Jaroslava Tůmy, ani taiwanské sólistky Sheng-Fang Chiu nebo cembalisty Nicholase Parleho, stejně jako souboru Czech Ensemble Baroque, protože si všech velmi vážím, ale barnumské světově-hvězdné přízvisko se k nim přece jen tak docela nehodí. Sympatická je ovšem snaha dát příležitost mladým umělcům, tentokrát posluchačům Pražské konzervatoře – jakkoli program koncertu na konci září zatím na webových stránkách festivalu dohledat nelze.

Prorazit dnes v bachovské interpretaci je mimořádně obtížné a nejspíš to ani není ambicí projektu Bach for All. Nicméně základní interpretační standardy by festival s takovým názvem naplnit měl. Koncert Actus Tragicus v Zrcadlové kapli Klementina jim dostál svým programem. Bachovu ranou kantátu Gottes Zeit ist die allerbeste Zeit (BWV 106) z doby jeho působení v Mühlhausenu, známou právě pod označením Actus Tragicus, pojilo s Telemanovou kantátou Ach wie nichtig, ach wie flüchtig (TWV 1:38) téma určení těchto skladeb k pohřbu. Poslední věci člověka v těchto skladbách ovšem navzdory označení „tragicus“, jak ho chápeme dnes, zde nejsou pojaty jako fatální katastrofa, ale s křesťanskou vizí radostného očekávání vysvobozujícího božího odpuštění a života věčného. Třetí kantátu večera – Gleichwie Regen und Schnee von Himmel fält (BWV 18), také z Bachova raného období, s ostatními pojila spíše instrumentace bez použití houslí.

I když se na provedení kantát podíleli sólisté mající s barokní hudbou veliké zkušenosti a orchestr Concerto Aventino tvořili hráči na repliky barokních nástrojů, interpretace se pod vedením Jakuba Kydlíčka omezila na odehrané noty, v případě brilantnějších pasáží navíc ne zcela přesně. Pro basistu Ivo Michla a altistku Moniku Machovičovou byly sólové party zatím na hranici jejich současných možností a ani ve sborových částech se nedařilo propojovat hlasy do stmeleného zvuku. Ani kontratenorista Jan Mikušek a tenorista Tomáš Lajktep, kteří tak skvěle dotvářejí barevné vyladění sboru Collegia Vocale 1704, při sólovém vystoupení tentokrát poselství kantát zprostředkovat nedokázali.

Koncert Actus Tragicus v rámci festivalu Bach for All se shodou okolností dostal do bezprostředního srovnání s dvěma dalšími koncerty, na nichž uprostřed července zněla Bachova hudba: s vystoupením Collegia 1704 na Salcburských slavnostech, na kterých tento soubor pod vedením Václava Lukse strhujícím způsobem provedl kantátu Weinen, Klagen, Sorgen, Zagen (BWV 12), a s hravě veselou interpretací Orchestrálních suit a částí Kávové kantáty souborem Collegium Marianum na Letních slavnostech staré hudby. Ale i v kontextu dalších našich souborů staré hudby má Jakub Kydlíček se svým Concertem Aventino před sebou ještě hodně práce, aby se k této úrovni přiblížil.

 

Hodnocení autorky recenze 60 %

 

Actus Tragicus
Johann Sebastian Bach: kantáta Gottes Zeit ist die allerbeste Zeit (Actus Tragicus, BWV 106), Georg Philipp Telemann: Trauer-Actus „Ach wie nichtig, ach wie flüchtig (TWV 1:38), Johann Sebastian Bach: kantáta Gleichwie Regen und Schnee von Himmel fält (BWV 18).
Concerto Aventino, dirigent Jakub Kydlíček.
V rámci festivalu Bach for All
Zrcadlová kaple Klementina, úterý 16. července 2019 v 19:30 hodin.

Inspirace na dny příští

Hudební festival Znojmo
Georg Friedrich Händel: Saul
Hudební nastudování Roman Válek, režie Tomáš Pilař.
Účinkují: Andreas Scholl, Adam Plachetka, Krystian Adam, Natalia Rubiś, Tadeáš Hoza, Kristýna Vylíčilová. Czech Ensemble Baroque.
Znojmo, jízdárna Louckého kláštera, premiéra čtvrtek 25. července, další představení sobota 27. a neděle 28. července 2019, vždy ve 20:00 hodin.

Olomoucké barokní slavnosti
Tomáš Hanzlík: Lacrimae Alexandri magni (Lipník nad Bečvou 1764, Praha 2007)
Neobarokní opera
Hudební nastudování a režie Tomáš Hanzlík.
Účinkují Jiří Kukal, Filip Dámec, Bedřich Lévi, Raman Hasymau, Vincenc Ignác Novotný, Aleš Procházka, Jan Vaculík, Sergej Sanža, Michal Bumbálek, Pavel Doucek (divadlo Facka). V roli Historica se představí jako host Jan Přeučil.
Umělecké centrum Univerzity Palackého – Jezuitský konvikt, 25. až 28. července 2019 v 19:00 hodin.

Letní slavnosti staré hudby
Mariánské nešpory mistrů renesanční polyfonie
Utopia, vokální ansámbl: Victoria Cassano – soprán, Bart Uvyn – kontratenor, Adriaan De Koster – tenor, Lieven Termont – baryton, Bart Vandewege – bas.
Klášter sv. Anežky České v Praze, čtvrtek 25. července 2019 ve 20:00 hodin.

V zahradách múz – hudba pařížských salónů 18. století
Chantal Santon-Jeffery – soprán, Jana Semerádová – flauto traverso, Stéphanie Pfister – housle, Béatrice Martin – cembalo, Bruno Cocset – violoncello.
Zámek Troja v Praze, pondělí 29. července 2019 ve 20:00 hodin.

Večer pro krále
Hudebně-taneční představení. Příběh osudové lásky na motivy francouzských barokních oper (Jean-Philippe Rameau, Jean-Marie Leclair, Michel Pignolet de Montéclair, Jean-Joseph C. de Mondonville).
Katherine Watson – soprán, Reinoud Van Mechelen – tenor, Anna Chirescu a Artur Zakirov – barokní tanec, Natalie van Parys – choreografie, umělecká vedoucí Les Cavatines, Collegium Marianum, umělecká vedoucí a hudební nastudování Jana Semerádová. Alain Blanchot – taneční kostýmy, Vladimír Malý – světelný design.
Dvořákova síň Rudolfina v Praze, úterý 6. srpna 2019 v 19:30 hodin.

Operalia
Světová operní soutěž Plácida Dominga.
Finále za doprovodu Orchestru Národního divadla, pátek 26. července 2019 v 18:00 hodin.