Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

Oddíl Vlčat tehdejšího Junáka oslavil 20. července 50 let. Libor Ferda z Jihlavy patří mezi ty, kteří se zúčastnili prvního tábora v roce 1969. Prošel oddílem a pak se stal vedoucím. 
 
Účastnil jsi se prvního tábora v roce 1969 v Údolí divokých kachen u Kostelce u Jihlavy. Kolik ti tehdy bylo let? 
Deset. Jednalo se o první tábor Vlčat 1. smečky tehdejšího střediska Junáka v Jihlavě. Celkem nás bylo 15 a ten tábor trval pouze 14 dnů. Připravovali jsme se na něj prakticky celý rok před tím a bylo to vlastně takové vyvrcholení činnosti v naší smečce.

Pamatuješ si, kdo byli tehdy vedoucími? 
Mirek Vohlídal - Akéla a Jaromír Pavlík - Bobr. 

Jací byli? 
Akéla byl pro nás vzor a již tehdy dokázal perfektně zvládnout ty malé kluky a naučit nás různým dovednostem, které tenkrát skauting nabízel. Měl výborné grafické nadání a dodnes mám schované jeho diplomy a malůvky, které nám rozděloval za soutěže a závody. 
Bobr byl pro nás vlastně takový druhý táta. Zažil skauting kolem roku 1948 a velmi barvitě líčil své chlapecké zážitky z jeho mládí. Byl výborným vypravěčem, hrál na kytaru a aktivně se zapojoval do táborového života.

Vzpomeneš si na některé z kamarádů?
Určitě. Existuje fotoalbum a kronika z té doby. Vlastně táborové kroniky se uchovávají dodnes, takže vlastně nyní existuje 50 táborových kronik. 
Z chlapců, kteří se zúčastnili toho „prvního“ tábora, jsme aktivní zůstali pouze tři. Pavel Sahula - Rumcajs, Jarda Pavlík - Bambus a já. Mám dodnes přezdívku Hugo. Ostatní chlapci pak po ukončení činnosti Junáka v roce 1970 odešli do jiných oddílů a jiných organizací. Některé potkávám v Jihlavě, ale aktivně se nescházíme. Snad se s některými potkám na tom „50“.  (Rozhovor se konal před oslavou  - pozn. red.) Naši pokračovatelé si dali za úkol, že se pokusí některé oslovit a pozvat.

A nějaký zážitek, který ti utkvěl v paměti? 
Těch zážitků a vzpomínek je obrovská spousta. Každý z dalších táborů měl své kouzlo a neopakovatelné zážitky. A to by bylo na velmi tlustou knihu. Vždyť jenom ty kroniky mají přes 1000 stran. Později se pořizovala fotoalba a ta se pravidelně doplňují a také se nostalgicky u nich vzpomíná. Ale snad jeden za všechny. 
Po skončení letního tábora se mě jedna maminka ptala: Libore? Co jste to tam s tím naším klukem prováděli? Já nic netušíc pokrčil rameny. Představ si, on si sám  ráno čistí zuby, ustele si postel a po snídani si dokonce po sobě uklidí nádobí. 
Tak to bylo pro mě spíš vyznamenání, že v těch dětech zanecháváme ten táborový duch. Otázka je, jak dlouho mu to vydrželo, to už jsem se té maminky neptal.

Pak jsi se stal vedoucím. V jakých letech? 
Oddíl jsem vedl od roku 1982 až do roku 1990, kdy jsme předali „žezlo“ našim nástupcům. Ten oddíl měl celoroční činnost a letní tábor byl vlastně jakýmsi završením toho kterého školního roku. 
Po roce 1970, kdy byl Junák zakázán, se pokračovalo pod značkou Pionýra. 

Byla v tom nějaká obtíž? Nebo se dalo pokračovat v duchu Junáka, jen pod značkou Pionýra? 
To byla velmi složitá doba. Našlo se pár vedoucích, kteří prostě chtěli s dětmi pracovat dál, a tak jsme se po roce 1970 stali pionýrským oddílem s názvem „Rudá Vlčata“. Jak jsi správně uvedl, hodně tradic se převzalo a vlastně drží dodnes. Zejména ten táborový život. 
Když si vezmu „denní program“ z roku 1969 a třeba ten letošní z roku 2019, tak bude prakticky ve všem stejný. I naše oddílové tradice jsou stále na stejných základech jako z těch počátečních let. Dnes má oddíl svůj vlastní výchovný systém, který vycházel z Junáka a později jej vlastně zdědil i Pionýr ve formě Plamenů a Cest. 
Oddíl pracoval po celý rok a vlastně tábor byl naplněním celoroční činnosti. Za mojí éry nám výrazně pomohlo tehdejší odborové hnutí v našem podniku Geoindustria s. p. Zejména materiálním vybavením pro letní tábory.

A k návratu došlo až po roce 1989, kdy se klub přejmenoval na Javořice – klub přátel E. T. Setona…
Přesně tak. V roce 1989, a to hned 1. 12. jsme byli osobně účastni na znovuzaložení Junáka v Praze. Byl to pro nás obrovský zážitek a nový motiv pro naši činnost. Pomohli jsme tehdy znovuzaložit středisko Junáka v Jihlavě. Nabídli jsme naši základnu pro první „vůdcovské“ zkoušky a školení nových vedoucích Junáckých oddílů. 
Během roku 1990 došlo k názorovým neshodám a vzhledem k tomu, že náš oddíl se obrovsky rozrostl a nechtěli jsme přejít tehdy pod „ortodoxní“ skauting, založili jsme vlastní mládežnickou organizaci s celorepublikovou působností - Javořice-klub přátel E. T. Setona. 
Dodnes funguje oddíl Vlčat pro děti a mládež a organizace sdružuje i dospělé pro svoji vlastní činnost. Máme svoji vlastní základnu pro letní tábory u Nové Vsi a zakoupili a zrenovovali jsme hájovnu u Kaliště. 

Nakolik tě činnost ve Vlčatech ovlivnila, v počátku i poté, když jsi byl již vedoucím? Jinými slovy, co pro tebe Vlčata znamenají? 
Tak to by bylo asi na velmi dlouhé vyprávění. Určitě vztah k přírodě, ke sportu, vztah ke kolektivu a zejména pak v pozdějších letech vztah k výchově dětí a mladé generaci vůbec. 
Dodnes aktivně pomáhám s pořádáním zimních výcvikových kurzů, letních cyklokampů a podobně. Jako vedoucí letních táborů je to obrovská zodpovědnost. Tři týdny v létě na táboře s kolektivem ostatních kamarádů jsme se starali někdy i o 80 dětí, a nebyla to lehká doba.
No a hlavně kamarádství. Vždyť dodnes i po těch 50 letech si dokážeme pomáhat, naše rodiny se různě propojily, naše děti vedly ten oddíl dál a věřím, že i naši vnuci budou mít vztah k té obrovské rodině, která za těch padesát let vznikla.

Dá se vypočítat, kolik dětí za ta léta oddílem prošlo? 
Přesné číslo neznám. Určitě by se dalo zjistit z kronik. Budou to řádově stovky dětí, nejen z Jihlavy, ale i z okolních obcí a měst. 

Oddílem prý prošla řada známých lidí. Na koho nejvíc vzpomínáš? 
Vzpomíná se nejvíce na kamarády a osobnosti, které již bohužel nejsou mezi námi. Vždyť s řadou z nich jsme prožili dětství, dospívání a poté i pracovní a třeba i politické zkušenosti. 
Důležité pro mě zůstává to, že kdykoliv se dalo na ně v jakémkoliv směru spolehnout, byť jsme zejména v nové době mohli mít odlišné názory a postoje.  Určitě to byl Zdeněk Křivánek - Kiwi, František Dohnal, Zdeněk Slabý, Jirka Kocina, Jozef Přibyl, Jarda Pavlík, Mirek Vohlídal a řada dalších.

Co bys oddílu popřál do další padesátky?
Co se přeje? Dalších „50“ let? Určitě bych stávajícímu vedení oddílu Vlčat popřál desítky šťastných a spokojených dětí a spoustu krásných táborů v duchu té nádherné tradice, kterou jsme dokázali nést po celou tu dobu existence oddílu Vlčat. 
A určitě oddílový pokřik, který zaznívá již celých dlouhých padesát let při všech příležitostech: ´Uf uf nepoddat, nepoddat, jako Vlče bojovat´. 

Diskuze k článku