Nová generace přichází...

- Martin Jandík

Mám za sebou další zážitek, který rozhodně stojí za vyprávění... Vše začalo touhou být sám, bez lidí, bez kamer, bez otázek, bez odpovědí. Jediné, co jsem chtěl a po čem toužil, bylo lovit. Tato touha mě provází už od dětství a jsem rád za to, že mě nejspíš osud přivedl právě k rybařině. Mohu lovit, aniž bych kořist musel připravit o život, protože každá ulovená ryba ode mne dostává svobodu. Jediné, co si ryby odnášejí z našeho souboje je malá ranka v tlamce a možná i díky této rance se z nich stávají o něco zkušenější protivníci a lov se tak mění na opravdový a vzrušující souboj. Jedinými společníky na mých výpravách jsou moji psi, ke kterým se v posledních dvou letech často připojuje i můj syn. Bože, jak moc mi je podobný! V mnoha ohledech tolik, že mě to až děsí. Je úžasné pozorovat tu čistou duši, které je úplně jedno co, kde a jak chytá. Chvíli loví perlínky na splávek, za půl hodiny vážky při břehu a za další půlhodinu už tahá užovku ze křoví. V jiskřičkách v jeho očích naznačují tu spousta fantazií a představ... Předpokládám, že v případě užovky se nejspíš jedná o anakondu z pralesa, kterou právě holýma rukama přemohl. Každý lov bere smrtelně vážně a já mu to tak závidím. Ač se tomu snažím vyhýbat, jsem stejně do jisté míry ovlivněn komercí, která tenhle nádherný koníček jako je kaprařina pomalu svazuje a přetváří na něco zvláštního a jiného. Obávám se, že se tomu nedá zabránit, ale je důležité zachovat si vlastní rozum a nepodléhat tak snadno nejrůznějším vlivům a mámením. Během výprav se svým synem si vždy uvědomím, co je v životě důležité - a lajky na Facebooku to opravdu nejsou. Také naše poslední výprava stála za to. Právě teď, když píšu tyto řádky, pozoruji, jak sedí Martínek u rybáře, který chytá opodál, zasypává ho svými všetečnými otázkami a vypráví mu všemožné příběhy.



Výprava pomalu končí a já se snažím co nejrychleji dostat všechny myšlenky a zážitky na papír. Vrátím se tedy o pár dní zpět, a to ke dni našeho odjezdu. Byl pátek a už jsem opravdu unavený po celém týdnu v práci, moc se nedařilo a nebyla chuť vůbec na nic. Včera jsme však se synem Martínkem vymysleli a naplánovali dobrodružnou výpravu na naši milovanou Berounku. Když jsem ho vyzvedával na táboře, v koutku duše jsem ještě doufal,že se mu třeba nebude chtít a já nebudu muset vše balit a trávit hodinu a půl cestou do našeho naplánovaného cíle. Navíc se mi hlavou honila ta spousta věcí, která je ještě nutná vyřídit, a to nepočítám nákup jídla, tankování... Martínek mě ale vytrhává z přemýšlení a skepse, sedá do auta a první věta, kterou říká je: "Jedem tati?" Ještě zkouším poslední trik, kdy se zmateně ptám kam, ale on s úsměvem na tváři odpovídá: "...no přece na Berounku, ty jsi zapomněl?" Jeho nadšení během vteřiny mění moje obavy na euforii štěstí a po únavě a chmurách není ani památky. Tohle se mnou umí udělat jen on. Vše se zvládlo jako mávnutím proutku a my už stojíme na břehu řeky. Místo je obsazené, což nám ani tak nevadí. Chlapi tam chytají na feeder a Martínek se okamžitě stává jejich asistentem při podebírání a následném pouštění cejnků. Nechávám je a jdu si alespoň v klidu najít místo, kam nahodím pruty. Samozřejmě se mi nejvíc líbí místo, kam si musím udělat cestičku skrz kopřivy a vysokou trávu. Není to daleko, ale musím se vyhýbat vzrostlým bodlákům, a tak se z cestičky pomalu stává slušné bludiště. Prohlížím si vodu a hledám koryto. Nepotřebuji zde ani márker ani echolot, řeku už dokonale znám a umím v ní číst. Venkovní teploty se neustále pohybují kolem třiceti stupňů, a tak je mi jasné, že ryby budou vyhledávat víc prokysličenou vodu. Zvlášť na tak malé řece jako je Berounka hrají tyto faktory velkou roli. Zakrmuji několika hrstmi a vracím se k již slušně rozjeté feeder párty. Musím se smát, protože tam padají otázky typu: "Máš holku? Má dlouhý vlasy? Je pěkná? Máš jen jednu nebo jich je víc?" Prostě takové klasické chlapské otázky na šestiletého kluka. Když chlapi při stmívání konečně balí, nahazuji pruty na jejich místě. Flíček v kopřivách si nechám na zítra. Zaháním malého do spacáku a všímám si, že se za dvě hodiny u řeky stihl zřídit tak, že vypadá, jako kdyby právě vylezl ze stoky. Ale zase vidím ty jeho oči, ze kterých čiší spokojenost, a to je důležitější než trocha špíny a bláta. Všichni pomalu usínají, což znamená, že konečně přichází ta chvíle, kdy si mohu zapálit dýmku a poslouchat zvuky noční přírody. Není nic lepšího než letní noc. Z rozjímání mě vyruší až převalení slušného kapra nad nakrmeným místem. Je zajímavé pozorovat a vnímat sebe samého, jak stárnu a moudřím. Před 15 lety bych se na místo už hnal s prutem v ruce a přemýšlel, jak kapra chytím. Dnes už však vím, že můj čas ještě přijde. Nikde jinde neplatí pořekadlo „kdo si počká, ten se dočká" víc, než právě v kaprařině. Za svitu hvězd a měsíce stahuji pruty a usínám.



Druhý den je plán jasný, svoje pruty nahazuji na úplně jiné místo a top flek si jdu opět jen prokrmit. Do večera času dost, tak není třeba zbytečně místo zadrátovat. Stejně nevěřím, že v létě přijde záběr i přes den. Společně s Martínkem připravujeme jeho nový feeder a trpělivě mu vše vysvětluji. Není to pro mě a moji nervovou soustavu nic snadného, protože otázka "Kdy už to bude?" padla asi padesátkrát. Plním krmítko, nahazuji a během minuty zdolávám cejnka. V tu chvíli došlo k akci, která připomínala okamžik, kdy toreador v býčí aréně vytáhne rudou muletu. Martínek mi prut vytrhává z ruky a začíná jeho sólový koncert. Co pár minut záběr a další zdolaná ryba. Sedím opodál a s nadšením a hrdostí ho pozoruji. Tou svojí obrovskou a bezprostřední radostí z každého záběru mě naprosto zatahuje do svého světa. Vracím se ve vzpomínkách do doby, kdy jsem byl asi stejně starý a zažíval stejné chvíle jako on. Ráno jsem vstal, sebral babičce půlku chleba z kuchyňské linky a s bambusákem v ruce vyrážel vstříc novým dobrodružstvím. Babička na mě ještě vždy volala, na co potřebuji tolik chleba. No na co asi, kůrka pro mě a vnitřek na těsto na háček přece. Kdo tuhle dobu nezažil, neví, jak strašně dobrý je chleba na rybách. Nepotřeboval jsem nic víc a domů jsem se vracel vždy až večer. Bez mobilů, maximálně s ručně napsaným vzkazem zanechaným na stole v kuchyni... Nechápu, jak jsme tuhle dobu ve zdraví přežili, a co teprve museli prožívat naši rodiče, když jsme odcházeli brzo ráno z domova a vraceli se až po setmění. Ze vzpomínání mě vytrhne až hlasitě hrčící brzda Martínkova navijáku. Konečně kapr! Bohužel ho po krátkém zápasu ztrácí, ale to vůbec nevadí, musí se naučit, že život není jen samá výhra, ale také prohry a zklamání. Naštěstí je celý po mně a každý neúspěch posiluje jeho touhu po vítězství a dokázání si, že to zvládne. Což se zanedlouho ukazuje a Martínek zdolává spoustu krásných kapříků. O tom, že mám nahozené svoje pruty mi jen občas dává vědět tloušť, kterých je ve vodě opravdu mnoho.



Den plyne stejně rychle jako teče voda v řece. Zvlášť když ho trávíte s někým, kdo si vás naprosto obtočil kolem prstu. Blíží se večer a konečně přichází moje chvíle. Stahuji pruty a beru je cestičkou v kopřivách na slibné místo. Dvě hrsti boiliesu, nahazuji montáže a věřím, že to musí přijít. Až teď mi dochází, že jsem zapomněl čelovku doma! No nic, mám alespoň světlo Multi Lite od RidgeMonkey. Budu to muset nějak vymyslet, kdyby byl záběr. A ten opravdu přichází. Hodiny ukazují 23:30 a jízda jako prase. Beru světlo do ruky a běžím směr kopřivy. Za běhu se snažím zapnout světlo, ale to má pět módů svícení! Jestli mě někdo pozoroval, musel si myslet, že se v kopřivách pořádá nějaká house party. Bílá, červená, zelená, stroboskop, teď jsem se umáčknul a šup celé zase dokola. Musím na chvilku zastavit, protože vůbec nevím, kde jsem. Kopřivy a tráva jsou skoro stejně vysoké jako já a cesta ve dne se zdála o dost snazší. Konečně jsem našel to správné světlo a rychle se snažím zorientovat. Jenže příposlech v kapse utichl. Dobíhám k prutu a s přikrytou rukou před světlem pouštím malý pramínek světla na swinger, ten se ale ani nehne. Říkám si, že to přece není možné, možná to byla nutrie nebo něco jiného. Stále se upřeně dívám na swinger a ten se najednou zachvěje. Tam něco je! Zvedám prut a okamžitě cítím rybu,ale je ve vázce a dochází mi, proč už se swinger nehýbal. Snažím se z různých úhlů s kaprem hnout a po malých kouscích se mi to daří. Konečně vázka povoluje! Snad i díky tomu, že používám závěsky a betůvko tak mohlo při větším tahu odpadnout. Kapr vyjíždí do koryta a mně dochází druhá věc, kterou jsem ve dne přehlédl. Přede mnou jsou asi 3-4metry mělčiny s vodou cca 20cm. Tam neprotáhnu kapra, ani kdyby byl malý. Zouvám tedy boty a sundávám ponožky, vytahuju tepláky nad kolena a vrhám se bez světla do vodního živlu. Když už se mi pomalu daří kapra zdolávat, napadá mě si přisvítit světlem, které mám v kapse. Dávám si ho mezi zuby a zapínám,abych mohl kapra bezpečně navést do podběráku. Jenže asi za 10 vteřin jsem přes hmyz, který se ke mně slétnul, neviděl ani na metr. No nic, musím to dát potmě. Naštěstí kapr není veliký a nervozita z rizika ze ztraceného úlovku není tak velká. Konečně ho mám! Pokládám kapra do podložky a snažím se vzbudit Martínka. To se mi bohužel nedaří, takže musím ještě udělat pár fotek, abych mu ho alespoň touto cestou mohl ukázat. Normálně tyto menší kapříky rovnou pouštím abych je zbytečně nemučil. Stahuji druhý prut, dávám si budík na 3:30 a spokojeně si jdu lehnout. Věřím, že z dobrého místa se dá něco ještě ulovit, i když nám na lov zbývá jen pár hodin.



Píííííppppp, píííííppppp....ne, není to zvuk z příposlechu, ale mého budíku. V hlavě mi běží jediná myšlenka, proč už není konec tomuto vytahování prutů od půlnoci do čtyř ráno. Snad všude ve světě bez problémů, jen u nás se neustále hledají výmluvy, proč to neudělat. Beztak se ryby budou krást a zabíjet, to žádný nonstop bohužel neovlivní.

Beru tedy jen jeden prut do ruky, proplétám se kopřivami a potichu ho nahazuji. Nakonec ani druhý prut nepřidám, ne z lenosti, ale věřím, že čím míň vlasců na této malé vodě je, tím větší je šance na úlovek. Pomalu se rozednívá a spouští se silný déšť. Napadá mě jen jedno, snad teď nic nezabere. A jak jinak, záběr přichází, ale naštěstí až po dešti. To však nic nemění na tom, že k prutu mě čeká cesta skrz mokré kopřivy a vysokou trávu. Dobíhám tak totálně promočený, zvedám prut a už si automaticky sundávám boty. Tepláky ani nevyhrnuji, je to už zbytečné. Jdu za kaprem do vody a užívám si říční zdolávání krásného lysce. Nikde ani človíčka, jen já a kapr zahaleni v ranní mlze. Tyhle chvíle si vždy snažím vrýt do paměti. Z romantiky mě vyruší Martínek, který na mě za kopřivami křičí: "Máš ho?" Když kapra navádím do podběráku, mám obrovskou radost. Možná tentokrát o něco větší než normálně. Opět budu v očích svého syna tím superhrdinou, který umí přemoct ty obrovské kapry. Hrdě pokládám kapra na podložku a kochám se tou radostí v jeho dětských očích. Společně se fotíme a při pouštění stojí Martínek za mnou opřený o moje rameno a tiše mi pošeptá: "Jsi dobrej, táto..."



Co víc si od života přát, než vychovat novou generaci v úctě a pokoře k lidem, k přírodě a všemu živému.

Martin Jandík

Autor: Martin Jandík - ®

Diskuse k článku (18 reakcí)

Přečteno: 6 982x
Průměrná známka: 1.63

NCo jsem nestačil tátovi říci

Tátu si nikdo nevybírá. Některý je kliďas, jiný cholerik, jeden se synovi věnuje od rána do večera, druhý mu nechává volnost, ale u těch rybářských obvykle bývá mezi těmi dvěma jakési zvláštní vlákno, co je spojuje.