Divadelní noviny Aktuální vydání 7/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

7/2024

ročník 33
2. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Zahraničí

    Divadelní litanie Isabelle Huppert

    Mohlo to při oznámení budit dojem, že je to jen takové setkání po letech. Fenomenální herečka a fenomenální režisér, nic víc: Isabelle Huppert a Robert Wilson. Potřetí za kariéru, jež vynesla k uměleckým nebesům každého zvlášt a ve třech případech i společně. Inscenace hry Mary said what she said (Marie řekla, co řekla) amerického dramatika a spisovatele Darryla Pinckneye se navzdory anglickému názvu odehrává zcela ve francouzštině. Po celý čas je Huppert na scéně sama: je exklusivní, hlavní a jedinou herečkou.

    Isabelle Huppert (Mary). Foto Lucie Jansch

    Toto náročné herecké extempore, jež vystavilo Isabelle Huppert půldruhé hodiny doslova tortuře slov a gest, mělo premiéru na pařížské scéně Théâtre de la Ville (v Espace Cardin) 22. května. Poté se přesunulo na Wiener Festwochen do Vídně (30. května – 2. června) a pak se od 5. června do 6. července vrátilo do Paříže. Následně podniká turné po Evropě – Lisabon, Barcelona, Amsterdam, Hamburk, Florencie a Lyon (harmonogram představení zde).

    Potřetí do stejné wilsonovské řeky

    Ohlas překonal všechna očekávání, výjimečnost této inscenace ale nebyla náhodná. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky…, praví lidská moudrost, i když se řeka mění; do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme, jsme i nejsme… s Isabelle Huppert potřetí…

    Do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme, jsme i nejsme… Foto archiv

    Takové představení se nekoná každý večer. Respektive koná se od 22. května v Paříži i na všech zastávkách večer co večer. Vždy stejné a pokaždé jiné… Ne, vypadá na milimetr stejné, minimalisticky dokonalé, nesnesitelné. Než herečka vstoupí na scénu, na červených závěsech opony se pro diváky ve smyčce promítá krátký film s cirkusovou hudbou v pozadí, který ukazuje divného psa, jenž se sám točí v kruhu. Filmový prolog, jenž vyvolá úzkost v duši. První varování…

    Nejprve tu byl Orlando, divadelní text inspirovaný subverzivní novelou Virginie Woolfové upravený týmž Darrylem Pinckneyem, jako je tomu nyní v případě Mary. Hrálo se po švýcarských Lausanne  a také na scéně  L’Odéon-Théâtre de l’Europe v Paříži. Oproti Orlandovi, jenž vstupuje na dvůr královny Alžběty I., aby se z důvodu „hoře z lásky“ vydal na cestu do vzdáleného Orientu, kde usne… a promění se v ženu.

    Mary, podobně jako jiné wilsonovské „divadelní skulptury“, bez ustání mluví, již ale – narozdíl od Orlanda – nevyžaduje od života žádné krásné sny, natož slávu. Co ale Marie vlastně říká? Ne, nepodobá se to žádnému brblání, spíše jde o zvolna odkrývané šílenství.

    Už jenom to její kruté stětí… natřikrát. Její protivnicí byla právě Alžběta I., jež v Orlandovi tvoří jenom vzdálenou moc. Tentokrát je ale monolog Mary zaměřen na tu nejsilnější emoci: týká se především a jedině lásky. Marie, královna Skotů, nešťastná roční francouzská královna, se vyznává v dopisech. Jaké podoby na sebe vlastně bere láska?

    Scéna je rámována dvěma pronikavými neóny. Foto Lucie Jansch

    Scéna Espace Cardin je rámována dvěma pronikavými neóny. Ve tmě je herečka – ostatně jako po celou dobu představení – sama. Stejně jako Marie. Jsou tu ale její čtyři gardedámy. Neviditelné, ale přítomné v jejich vzpomínkách, o nichž neustále mluví, v nekonečné extázi slov – jež se hrnou jako lavina horké lávy z jejího hrdla kamsi, kam její hlava, jež neuroticky trčí, pokrytá silným make-upem, do prostoru, který působí z daleka i zblízka jako „zlatá klec“.

    Herečka je ponejprv temnou siluetou, poté sochou, náhle osvětlenou tak brutálně, že její kůže se zdá být průhledná. Ovládá prostor svým hlasem – jejím opravdovým, živým, ale také hlasem předem natočeným, jenž se vrací ozvěnou během představení. A její tělo, sevřené v kostýmu navrženém Jacquesem Reynaudem, určuje dění. Velké, tmavé, lesklé šaty, jež reflektory barevně proměňují v ostrých barevných tónech, tu jsou postavou samou. To ony vedou pohyb ženy, jež v prostoru zdůrazňuje svou strojenou chůzí, jak těžké je být jako na neviditelných drátkách řízena krutým osudem. Bezmocně jako kinetický strom, v zajetí pohybů svých dlouhých větvovitých paží.

    Žena proměněná v robotickou loutku

    Byl tu předtím ještě Quartett německého dramatika Heinera Müllera, který přepracoval v roce 1980 slavný epistolární román Choderlose de Laclose Nebezpečné vztahy. Robert Wilson z něj na scéně L´Odéon-Théâtre de l’Europe udělal poněkud onýrickou „hru sexuálních predátorů“. Také v něm je řeč o tom, že identita těla může být i bisexuální, jak patrno ze slavného dialogu mezi Valmontem a markýzou de Merteuilovou.

    VALMONT: Je crois que je pourrais m’habituer à être femme. Marquise (Myslím, že bych si mohl zvyknout na to, být ženou, markýzo).

    MERTEUIL: Je voudrais le pouvoir (Chtěla bych moc).

    (Pauza)

    VALMONT: Alors quoi. Continuons à jouer. (Tak tedy co. Pokračujme v hraní).

    MERTEUIL: Jouer, nous? Quoi, continuons? (Hrát, my? V čem pokračovat?)

    To se dělo v roce 2006 v Paříži, téměř dekádu po filmovém triumfu, který rozdělil umělecký svět na zastánce Miloše Formana, jehož jen o pouhý rok předběhl Stephen Frears svým filmovým zpracováním téže látky – Nebezpečných známostí (1988). Forman svůj film nazval jednoduše – Valmont (1989). Nebezpečné vztahy, odehrávající se ve Wilsonově pojetí jako menuet někde „v samotě hvězd“, učinily z markýzy v podání Isabelle Huppert somnambulní postavu, která se zvolna ukládá a noří do tmy, nasvícena jedním reflektorem.

    Kromě proměny pohlaví a času, v oné řece zapomnění, jde také o proměnu v robotickou loutku, jež podléhá nejen dějinám, ale i zpupnosti režiséra. Jsme vystaveni litanii konce. Na scéně stojí královna, jíž nezbývá mnoho života. Ne, to není jenom socha. Na počátku možná byla…

    V Mary sledujeme zápas se slovy a jejich významy, jež místy ohlušujícím způsobem prořezávají noty Ludovica Enaudiho. Prvních 15 minut je jako divoký vítr, ohlušující, nespoutaný, jenž bere slova ze rtů. V překrásné zlaté róbě se Huppert shýbá ke střevíčku na podlaze. Trochu jejího smíchu zní v předtuše zániku. Tvář, žlutě nasvícena, zvolna mizí. Její vypjaté tělo prochází majestátně ze světla do stínu a zpět. Zdá se, na chvíli, že ztratila nit. Ale ne… Spěšně se do řeky slov znovu vrhá.

    Wilsonovské pojetí postavy proměnilo křehkou herečku v monstrum. Foto Lucie Jansch

    Její život ve třech fázích – dospívání ve Francii, návrat do Skotska, její věznění – vypráví způsobem, že divák občas přestává poslouchat text a sleduje jen její pohyb. Její mluva je extrémně chladná, nelidská, jakkoliv emocioálně silná. Herečka mluví do mikrofonu, který roboticky přenáší do reproduktorů slova, jež znějí jako rány ostrou dýkou.

    Na prázdné scéně zní jen hereččin monolog. Foto Lucie Jansch

    Wilsonovské pojetí postavy proměnilo křehkou herečku v monstrum; slova se vracejí, ozvuky echa zhnějí jako ozvěna stejně jako její dojemně štkavý a nesnesitelný hlas, jenž deformuje její tvář. Slova zaplavují prostor kolem ní. Huppert ale není robotem. Občas zakašle, někdy i slovo zkomolí, není důležité jaké. Magnetické vlnění hudby Ludovica Einaudiho, mechanicky dokonalé, ale místy příliš hlasité, diváka vystavuje neúměrné trpělivosti a zkoušce nervů.

    Její osobnost je zakletá v kostýmu a slovech. Foto Lucie Jansch

    Na prázdné scéně zní jen hereččin monolog. Její osobnost je zakletá v kostýmu a slovech, jež se jí stávají zátěží.

    Ovace a úklona (zde) na závěr představení jsou pro tuto fenomenální herečku, ale i pro diváky, vysvobozením. Ikona nejen francouzského, ale i evropského divadla, má ostře červené rty, strojeně se usmívá.

    Do konce července ztvárnila Isabelle Huppert roli nešťastné Mary, královny Skotů, v řadě představení v Paříži, Vídni a na Pyrenejském poloostrově (Barcelona a Lisabon). Od konce září do listopadu je před ní ještě šestnáct představení v Lyonu, Florencii, Hamburku a Amsterdamu.

    Théâtre de la Ville, Paříž, Francie – Darryl Pinckney: Mary Said What She Said. Direction, set and light design: Robert Wilson, Music: Ludovico Einaudi, Costumes: Jacques Reynaud, Associate director: Charles Chemin, Associate set design: Annick Lavallée-Benny, Associate light design: Xavier Baron, Associate costume design: Pascale Paume, Sound design: Nick Sagar, Make up design: Sylvie Cailler, Translation from English: Fabrice Scott. Technical director: Lucie Patat, Assistant director: Fani Sarantari, Make up: Sylvie Cailler. Production manager: Chloe Pataud, Production delegate: Kristine Grazioli, Production assistants: Morgane Janoir, Bergamote Herpin, Mr. Wilson’s personal assistant: Fernando De Testa. Set and props made by Atelier Espace et Compagnie, costumes made by Atelier Caraco. Produced by Théâtre de la Ville-Paris, Coproduced by Wiener Festwochen, Teatro della Toscana – Florence, Internationaal Theater Amsterdam, Thalia Theater – Hamburg. In association with EdM Productions. Světová premiéra 22. 5. 2019, Théâtre de la Ville, Paříž, Francie. Psáno z reprízy 29. 6. 2019.


    Komentáře k článku: Divadelní litanie Isabelle Huppert

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,