Audioknihy táhnou a překvapivě podporují četbu. Největší zájem je o detektivky |
Lidovky.cz: Na zadní straně obálky Sněžného měsíce je napsáno: Královna české detektivky. Připadáte si tak?
No, ne úplně (pobaveně). To vymysleli v nakladatelství. Já bych to takhle nehodnotila. Je ale fakt, že těch lidí nebo žen, které píší detektivky, tady v současnosti moc není. Takže je asi jednodušší nad nimi vyniknout. Já když to vidím na plakátech, tak se trochu stydím. Nejsem typ, co by se vyvyšoval. Na druhou stranu, pokud si to někdo myslí a myslí si to upřímně, tak je to pro mě pocta.
Lidovky.cz: Když jsem se začetla do Kroků vraha, všimla jsem si, že první polovina knihy je spíše o utváření mozaiky z příběhů jednotlivých postav a až asi po polovině knihy přišlo samotné vyšetřování. Stejně je to i u vaší novinky. Je to takový váš zaručený recept?
Já to tak mám v podstatě většinou. Pro mě jsou postavy důležitější. Na základě zločinu se rozvíjí osudy. On je jen takovou kostrou příběhu. Nevím, jestli používám zaručený recept, ale je můj. Jiný autor by asi řekl, že má úplně odlišný. Já na vymýšlení detektivky vůbec nejdu technicky. Řídím se intuicí. Rozmyslím si, co mám psát, začnu a výsledek se už nějak poskládá. Je zajímavé, že v každé knížce se mi to odvíjí v té hlavě stejně.
Spisovatelka Michaela Klevisová se svou novinkou Sněžný měsíc.
Lidovky.cz: Nejnovější díl jste zasadila do prostředí Beskyd, v předchozích dílech jste Josefa Bergmana vyslala například do Holandska. Co vás k tomu vedlo?
Já to tam mám hodně ráda a dobře to tam znám. Snažím se raději psát z míst, která mám prozkoumaná, než jen kvůli knížce narychlo poznávat prostředí, které mi připadá zajímavé. Myslím, že by to na příběhu bylo znát. V Beskydech mám přátele, jednu z nejlepších kamarádek. Pochází odtamtud předkové mého přítele. Takže oba dva k těm místům máme vztah a několikrát do roka tam jezdíme.
Lidovky.cz: Neříkají vám vaši známí, že se pak budou na těch místech bát?
Stává se mi to. Taky se mi stává, že se třeba tři lidé poznají v jedné postavě a já na ně přitom vůbec nemyslela. Lidi jsou takoví hodně vztahovační (pobaveně). Musím říct, že nejlíp se mi psaly knížky ze zahraničí. Tam jsem si říkala, že nemám obavu, že by to někdo přeložil do holandštiny nebo norštiny. Teď v těch Beskydech jsem si vymyslela vesnici. Je to přece jen malá komunita. Říkala jsem si, že pak přijedu a lidé mi budou říkat, tohle jsem určitě já. Tomu jsem se chtěla vyhnout.
Lidovky.cz: Dočetla jsem se, že jste se pokoušela psát i kolem dvaceti, ale že se ty vaše pokusy nedaly moc číst. Řekla byste, že je to spíš o tom, kolik má člověk životních nebo spisovatelských zkušeností?
Za sebe to cítím tak, že spíš jsou potřeba ty životní zkušenosti, že člověk musí nějakým způsobem vyzrát, aby byl vůbec schopný pochopit tolik postav a udělat je věrohodně. Okolo té dvacítky jsem většinou psala příběhy jen z pohledu jedné postavy. Když po sobě čtu své věci, tak se je vždycky snažím vnímat s odstupem, jako by je napsal někdo cizí. A tenkrát jsem sama cítila, že je to nezralé. Sama sobě jsem řekla, holka, tohle nedávej z ruky.
Lidovky.cz: Co jste třeba psala?
První, co jsem napsala, byl v podstatě dívčí román z prostředí střední školy. Psala jsem ho v době, kdy jsem na ni chodila. Když jsem byla starší, zkoušela jsem různé povídky, většinou hodně vztahové věci.
Lidovky.cz: Nelákalo by vás se k něčemu takovému vrátit?
Nelákalo, vůbec. Právě mám pocit, že jsem z toho vyrostla a je možná fakt, že jsem s tím nebyla spokojená proto, že to není úplně moje téma. Než psát o lásce, raději mě baví psát tak nějak komplexně o životě, protože ten je o milionu jiných věcí. Třeba se mě ptali, proč neudělám generační román, přitom já své vlastní generaci vůbec nerozumím a nemohla bych za ně mluvit. Jestli jste si všimla, tak ve svých knížkách často popisuji starší lidi. Hodně ráda se do nich vciťuju. Mám pocit, že psát pouze o lidech, kterým je pětatřicet a o jejich problémech, to bych možná ani nedala.
Lidovky.cz: Při čtení jsem všimla také toho, že snad žádná z vašich postav nepůsobí ani trochu dokonale a ani není vyloženě šťastná. To vás baví?
To mě baví, dokonalost mě naopak strašně nebaví. Já se vůbec nesnažím být dokonalá a jsem pyšná na všechny své nedokonalosti. Takoví jsou i lidé, o kterých píšu. Baví mě ta jejich autentičnost, živočišnost, smíření se s tím, že jsou, jací jsou. Myslím, že jste jako první, s kým mluvím, narazila na něco, co se snažím těmi knížkami říct. Ukazovat lidi, kteří nejsou dokonalí a kteří se o to ani nesnaží.
Lidovky.cz: Také mě hodně zajímalo, jakým způsobem tvoříte detektivku. Jestli víte už předem, co se komu stane, co kdo udělá nebo jestli vytvoříte příběh a pak si řeknete, tak tuhle postavu zabiju?
To ne. Většinou na začátku vím, co se stane, koho zabiju. Vím o třech, čtyřech postavách, které mají silný motiv. Když pak začnu psát, píšu s tím, že by vrahem mohla být kterákoli z těchto postav a snažím se je poznat. Můžu si milionkrát dopředu dělat poznámky, ale ten člověk v tu chvíli ještě není živý. Když pak ale píšu, tak jako kdybych používala jeho mozek, jeho oči, stanu se jím a až poté najednou vím, kdo vraždu upřímně může chtít spáchat.
Lidovky.cz: Musím říct, že takový dojem jsem z toho nabyla i jako čtenář, kdy se mi ty jejich jednotlivé charaktery a motivy postupně odhalovaly.
Tak takhle moje knížky vznikají. Musím říct, že je to hodně náročné. Než se do toho dostanu, než konkrétní postavu opravdu žiju, tak nějaký čas uběhne. Mockrát postavu přepíšu nebo si třeba večer jenom představuji její život, vztahy, myšlenky. Dám si skleničku, pustím si hudbu, koukám z okna a představuju si život toho člověka, najednou pak přepnu a jsem jako on. To je pak strašidelné. Vždycky v tomhle období, kdy hodně píšu, jsem pak taková protivná. Když člověk prožívá tolik lidských osudů, které jsou těžké, je to náročné.
Lidovky.cz: Česká televize v současné chvíli připravuje seriál motivovaný na základě vašich knih. Podílíte se na scénáři nebo máte nějakou možnost mluvit do konečné podoby? Zajímá mě to hlavně proto, že vaše knihy nejsou tolik o samotném vyšetřování, což nebývá u detektivních seriálů úplně obvyklé.
Já jsem na to sama zvědavá. Ve smlouvě nemám žádné konečné slovo, nicméně jsou to lidi, kterým důvěřuji. Postupně mi posílají scénáře, abych je opoznámkovala a vyjádřila se k nim. Četla jsem zatím dva. Oni se samozřejmě musí vejít do nějakých minut, takže to trochu osekají, ale jinak mám pocit, že nálada a všechno v příběhu důležité tam zůstane. Ale bůhví jak to bude, zatím je to jen scénář. Trošku se bojím.
Lidovky.cz: Kdy se můžou diváci těšit na seriál?
Bude to sedm dílů, co knížka, to díl. Takže já tu poslední ještě musím dopsat. Zatímco já budu dopisovat knihu, oni dopíší zbytek scénářů. Je to tedy zatím v začátcích. Režie se ujme Viktor Polesný, kterému se moje knížky zalíbily. To bylo tak, že si pustil v autě CD s Kroky vraha, které se mu ale v půlce rozbilo a on si šel koupit druhé. A právě to ho utvrdilo v tom, že ten příběh funguje. Přijde mi, že když s ním mluvím, že příběhy vidíme stejně. Scénář s ním píše Lucie Konášová. Oni se mě dokonce i ptali, zda si scénáře nechci napsat sama, ale já takové ambice nemám. Psaní scénářů jsem si vyzkoušela na Ulici a strašně mě to nebavilo. Dílo není najednou jenom vaše, ale milion lidí vám říká, jak by mělo vypadat a co máte přepsat. Popravdě znovu už bych něco takového asi neunesla (smích).
Lidovky.cz: Už víte, kdo si zahraje vašeho vyšetřovatele Josefa Bergmana?
Ještě nebyly castingy. Ty proběhnou, až budou hotové scénáře.
Lidovky.cz: Dokážete si představit konkrétního herce v roli Josefa Bergmana?
Dost těžko, musím říct. Seděli jsme na tom s týmem, fakt jsem si lámala hlavu. Já si ho představuji jako Johna Nettlese ze seriálu Vraždy z Midsomeru. Připadá mi, že Bergman by měl vypadal jako on. Starší, normální, žádný frajírek, žádný drsňák nebo ranař, ale důvěryhodný člověk. Mám pocit, že herce tohohle typu tady nemáme, nebo máme ale není známý. Bude třeba někde na divadle. Z těch známých tváří vím, že si rozhodně nepředstavuji nějakého drsňáka typu Vašut. Je ale možné, že nakonec bude vypadat úplně jinak, že televize bude chtít, aby byl přitažlivý pro divačky.
Lidovky.cz: Myslíte, že třeba bude mladší?
Myslím si to. Mému Bergmanovi už je šedesát, on mi od té první knížky stárnul. Mezi nimi je kolik, asi dvanáct let. Teď právě řeším, že jestli detektivky budu psát dalších deset let, tak jemu nemůže být sedmdesát, to už by byl v důchodu. Říkala jsem si, že se začnu jeho věku diplomaticky vyhýbat a budu psát šedesátník, šedesátník. Stárnout nutně nemusí.
Lidovky.cz: Jak se na seriál těšíte?
Je zvláštní, že všichni to berou tak, že je to hrozná výhra. Mají pocit, že jsem o prodej práv filmařům nějakým způsobem usilovala, ale já to takhle nevnímám. Spíš mám trochu pocit, jako by mi ty knížky někdo sebral. Doteď byly jenom moje. Mám strach, aby mi něco nepokazili. Já si teď příběhy nějak představuji a co když oni něco zásadního udělají jinak? Není to tak, že bych byla strašně nadšená a šla někam oslavovat. Řekla jsem si, že je pro mě pocta, že se moje knihy někomu líbí a chce je zpracovat, ale zároveň z toho mám smíšené pocity. Mám ráda všechno pod kontrolou.
Lidovky.cz: Vy jste zmínila, že už píšete sedmičku. Už o ní můžete něco prozradit?
Můžu prozradit, že je z jižních Čech. Ze zdánlivě idylické malé vesničky v pohraničí. Připomíná detektivky z britského venkova, kdy na první pohled je vše dokonalé, idyla, ale pod pod povrchem není všechno tak, jak to vypadá.
Lidovky.cz: A k jihu vás inspirovalo co?
Na jihu mám maringotku, pole, a kromě toho tam jezdíme na chalupu. Takže je to takový prozkoumaný kraj. A zrovna jsem přemýšlela nad tím, že tím končím s místy, které dobře znám, pak už se budu asi muset někam vrátit. Baví mě, že když píšu o různých místech, je to, jako kdybych jela na dovolenou.
Lidovky.cz: Nemáte díky tomu alespoň důvod prozkoumávat nová místa?
Když já myslím, že mi to nestačí. Asi bych nedokázala psát o místě, kde jsem byla třeba dvakrát. Potřebuji vědět, jací jsou tam lidé, jaké mají starosti. Všude je to trošku jiné. Kdyžtak se zas vrátím do Prahy, i když Praha mě hrozně nudí. Jinak, až dodělám tu sedmičku, tak si nejspíš dám od detektivek na chvíli pauzu, aby se z toho nestala automatika. Myslím si, že kdybych do seriálu neslíbila ten sedmý díl, možná bych už teď psala něco jiného. Také jsem zjistila, že často zanedbávám knížky kvůli novinařině a je to škoda. Protože knížky jsou jenom moje. Články nejsou něco, co by se nějak vyvíjelo, posouvalo. Nebýt novinařiny, tak bych tuhle knížku napsala třeba o rok dřív.
Lidovky.cz: A co vás láká napsat?
Mám několik nápadů. Jeden je napínavý, psychologický román, kde člověk pátrá ve své minulosti, v minulosti své rodiny. Kdybych měla říct, o čem to je, tak o rodině, kde se předává jakýsi hřích, vina, která přechází přes několik generací na člověka, který se ničím neprovinil. Taková rodinná sága.
Lidovky.cz: Před časem jste se ještě zapojila do projektu Praha Noir. Jaké to bylo?
Tam jsem měla povídku. Byl to americký projekt nakladatelství Akashic Books, které vydává detektivní sborníky z různých zemí. A oni oslovili Pavla Mandyse, který knihu sestavil. Tenhle projekt mi hodně pomohl se zviditelněním. Poté, co vyšla tahle knížka, najednou se zvedly prodeje mých knížek. Lidi si asi všimli, že vůbec existuje taková autorka. V dnešní době totiž není úplně jednoduché dát o sobě vědět. Můžete psát jako pánbůh, ale lidi se to vůbec nemusí dozvědět. Jsou dost nedůvěřiví, když vaše jméno neznají.
Lidovky.cz: Je pravda, že mi občas připadá, že spousta lidí je dost nedůvěřivá k současným českým autorům.
To je pravda. Když se třeba podívám na Databázi knih, tak tam strašně často zaznívá, že na českou autorku je ta knížka moc dobrá. Už z toho pramení, že lidé už předem podceňují. Na druhou stranu, přiznám se, že sama tolik českou literaturu nečtu. Ačkoli, teď zrovna čtu Tiché roky od Aleny Mornštajnové.
Lidovky.cz: Jací autoři detektivek vám přijdou zajímaví?
Třeba Tanu Frenchovou mám ráda, ačkoli výhrady bych k ní měla. Asi nevím o jediném autorovi, kterému bych nic nevytkla. Nemám ráda, když jsou v knížce sadistické, násilné, kruté scény. To mě úplně odrazuje číst. Nechci číst o zlu nebo o něčem podobném. I když je třeba knížka napsaná dobře, ale pak se objeví scéna v takovémhle duchu, tak ji najednou nemám vůbec chuť dočíst. I když mě do té chvíle bavila. Takový problém mám třeba s Camillou Läckbergovou, kterou jsem měla dost ráda, když začínala psát. Teď je ale knížku od knížky surovější a surovější.
Lidovky.cz: Nesbø nebo jemu podobní vás tedy neberou.
Ne, to absolutně nemůžu. Nedočetla jsem jedinou knihu od těchhle autorů. Já jsem pacifista a nenávidím násilí. Říkám si, proč to mám proboha číst? Proč si to mám dělat? Já se nechci bát, chci u čtení relaxovat, lámat si hlavu, kdo to udělal, proč a jaký měl motiv. Vůbec nepotřebuju vědět, z koho kde cákala krev.
Lidovky.cz: Jaký máte názor na Agathu Christie, jejíž doménou je logika, stejně jako u vašich knih?
Ona mě baví, ale aby byla úplně podle mého gusta, tak bych do jejích příběhů doplnila víc psychologie. Její příběhy jsou taková hádanka, jako když luštíte křížovku. Postavy kolikrát nejsou příliš hluboké, je to jako když posouváte šachové figurky.
