Každý sportovec, pokud nemá v hlavě jen hromadu pilin, jednou zjistí, že mu ubývají síly, rychlost a energie, a na mladší a neopotřebované talenty už jen se zkušenostmi nevystačí. V tu chvíli je čas přemýšlet o odchodu do penze. Platí to samozřejmě i pro fotbalisty.
Není lehké se vyrovnat se sestupem (nebo pádem) z vrcholu. Ale když tělo jednou začne vysílat signály, že špičková forma je tatam, přichází doba, kdy je třeba zhodnotit, zda čas strávený na hřišti ještě stojí za tréninkovou dřinu. A když hráče stíhá jedno zranění za druhým, je načase udělat tu nejtěžší věc - říct sbohem.
Žijeme sice v době, kdy lékařská věda dokáže postavit na nohy i borce, kteří by ještě před pár lety byli zralí na důchod, a doktoři či chirurgové prodlužují fotbalové kariéry o několik let, nicméně jednou se pokles výkonnosti stejně dostaví. Do následujících kapitol a fotogalerie jsme vybrali devět hvězd, které v minulosti zářily jasným světlem, ale nyní už se před nimi otevírají dveře, jež vedou do penze.
Pokračování 2 / 10
Theo Walcott (Anglie)
Když Theo Walcott podepsal 20. ledna 2006 smlouvu s Arsenalem, chyběly mu ještě téměř dva měsíce do sedmnáctých narozenin. To dost výmluvně vypovídá o tom, jaký talent v něm tehdejší kouč Arsene Wenger viděl. Kanonýři za něj do března roku 2008 postupně v několika splátkách poslali do Southamptonu 9,1 milionu liber, a to byly tehdy za tak mladého hráče opravdu velké peníze.
V dresu Arsenalu stihl Walcott odehrát 270 ligových zápasů a více než sto utkání v pohárových soutěžích. Celkem nastřílel 108 branek a zdvojnásobil svou tržní hodnotu. Když v lednu roku 2018 přestupoval do Evertonu, liverpoolský klub za něho zaplatil více než 20 milionů liber.
Bohužel, jeho kariéru poznamenala velká řada zranění. To nejhorší ho postihlo v sezoně 2013/14, kdy byl kvůli přetržení křížového vazu v koleně skoro rok bez fotbalu. Nyní je hráčem Southamptonu, ale nastoupil je do tří ligových utkání. Přestože je mu teprve 33 let, není vyloučeno, že po aktuálním ročníku dá fotbalu sbohem.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 3 / 10
David Silva (Španělsko)
Málokdo by asi oponoval tvrzení, že bez Davida Silvy by byl v minulém desetiletí Manchester City méně kvalitním týmem. Španělský fotbalista disponoval obrovským talentem a dlouhodobě patřil mezi nejkreativnější hráče na světě. Jeho báječný cit pro přihrávku byl na hřišti zatraceně znát.
Přestože byl vynikajícím plejerem, kupodivu se mu málokdy dostávalo takového uznání a věhlasu, jakého požívaly mnohé jiné hvězdy. Možná, že nikdy nebyl nejlepším hráčem Premier League, ale určitě vždycky patřil k těm, kteří dokázali fanoušky svými kousky nejvíc nadchnout.
V roce 2020 se vrátil z Anglie do Španělska a upsal Realu Sociedad. V klubu mu po sezoně skončí smlouva a je velmi pravděpodobné, že pak pověsí kopačky na skobu.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 4 / 10
Cesc Fabregas (Španělsko)
Španěl Cesc Fabregas se v létě roku 2014 po třech sezonách v Barceloně vrátil do Premier League, ale nepotěšil fanoušky svého bývalého klubu. Místo do Arsenalu, odkud odcházel po osmi fantastických letech v roce 2011 na Nou Camp za 25 milionů liber jako superhvězda, zamířil do Chelsea.
Comeback na ostrovy se mu náramně vydařil a navázal na fenomenální výkony z Emirates Stadium. Stal se klíčovým hráčem týmu, jemuž pomohl k mistrovskému titulu.
Fabregas patřil mezi nesobecké záložníky, kteří dávali všechny své schopnosti do služeb týmu. V Premier League neexistovalo mnoho středopolařů, kteří dokázali prolomit jednou chytrou přihrávkou obranu soupeře, jako to uměl mazaný Katalánec.
Ze Stamford Bridge se v zimě roku 2019 přesunul do Monaka a od letošního srpna kope druhou italskou ligu v dresu Coma. Mistr světa i Evropy, vítěz španělské a anglické ligy, ale také Evropské ligy či mistrovství světa klubů, už zřejmě začíná v 35 letech myslet na konec kariéry.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 5 / 10
Kevin-Prince Boateng (Ghana)
Narodil se v Německu, reprezentoval Ghanu. Nevlastní bratr německého reprezentanta Jérome Boatenga Kevin-Prince má nyní 35 let a běží mu poslední rok smlouvy v Herthě Berlín, ale když se ohlédne za svou kariérou, může být spokojený. S Barcelonou slavil titul ve španělské lize, s AC Milán se radoval z prvenství v italské Serii A, s Frankfurtem vyhrál německý Pohár a anglický Ligový pohár vybojoval s Tottenhamem. Kromě toho si zahrál na dvou světových šampionátech.
Hertha je jeho mateřským klubem, kde s fotbalem začínal a odkud se v roce 2007 vydal do světa. V roce 2021 se tam vrátil a vypadá to, že v něm také bohatou a úspěšnou kariéru zakončí. Možná už po skončení aktuálního ročníku.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 6 / 10
James Milner (Anglie)
Brzy sedmatřicetiletý James Milner přišel v létě roku 2015 na Anfield Road úplně zadarmo jako volný hráč z Manchesteru City, snad proto mu klub řádně sype na účet. Týden co týden zbohatne anglický záložník o 140 tisíc liber.
Poctivý dříč a chlap na černou práci se Reds v minulých sezonách vyplatil. S klubem vyhrál ligový titul, FA Cup, Ligu mistrů, Superpohár UEFA i mistrovství světa klubů. Trenér Jürgen Klopp středového záložníka občas využíval také jako levého či pravého beka. Po aktuální sezoně, v níž byl v Premier League zatím jen čtyřikrát v základní sestavě, mu vyprší smlouva a možná po ní mrskne s kopačkami do sklepa a začne nový život.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 7 / 10
Zlatan Ibrahimovič (Švédsko)
V 41 letech je Zlatan Ibrahimovič na sklonku kariéry, ale už nějaký čas je zřejmé, že Skandinávie nikdy neměla lepšího hráče. Paradoxně však není Ibrahimovič ryzím Švédem. Narodil se sice v Malmö, ale má bosensko-chorvatský původ.
Ibrahimovič byl až do přestupu do Manchesteru United držitelem jednoho možná těžko překonatelného rekordu – získal mistrovský titul v každém klubu, ve kterém do té doby hrál. Jen na Old Trafford a v Los Angeles Galaxy se mu to pak ale nepovedlo.
Ibrahimovič ale není jen obávaným kanonýrem. Disponuje perfektním periferním viděním a v každém okamžiku má přehled o protihráčích i pohybu spoluhráčů. Když přijde pravá chvíle, udeří jako blesk. Díky skoro dvoumetrové postavě na sebe dokáže chytře navázat několik protivníků a připravit šance pro spoluhráče.
Ve výčtu jeho úspěchů figuruje kromě mnoha národních titulů také řada individuálních ocenění. V roce 2013 vyhrál Cenu Ference Puskáse za nejkrásnější gól roku a dostal se do nejlepší jedenáctky sezony. Čtyřikrát byl členem UEFA týmu roku a v roce 2012 se dostal do All-Star týmu na mistrovství Evropy v Polsku a na Ukrajině. Kromě řady dalších cen je nejlepším střelcem v historii švédské reprezentace.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 8 / 10
Andrés Iniesta (Španělsko)
Natržený pravý stehenní sval. Tak zněla diagnóza po čtvrtfinálovém utkání asijské Ligy mistrů, v němž v prosinci 2020 „jeho“ Vissel Kóbe porazil v Kataru Suwon Bluewings. Následovala operace v Barceloně, po níž lékaři určili dobu léčení na čtyři měsíce.
V Kóbe podepsal Iniesta v roce 2018 tříletou smlouvu, a tak se nahlas spekulovalo o konci kariéry a trvalém návratu španělské legendy domů. Jenže Iniesta překvapil a v Japonsku prodloužil kontrakt až do roku 2024. V Barceloně, kde odehrál 16 sezon, vyhrál devět mistrovských titulů v La Lize a čtyřikrát triumfoval v Lize mistrů, však má jistou budoucnost. Podepsal totiž před odchodem do země vycházejícího slunce doživotní smlouvu a jednou by se mohl ujmout některé manažerské či trenérské funkce.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 9 / 10
Ricardo Quaresma (Portugalsko)
Je mu už 39 let, ale oficiálně s fotbalem ještě nesekl. Bývalý portugalský reprezentant Ricardo Quaresma se sice vytratil z povědomí fanoušků, ale až do konce minulé sezony hrál v klubu Vitoria Guimaraes, kam zamířil po pěti letech strávených v Turecku v dresech Besiktasu Istanbul a Kasimpasy.
Někdejší hráč Barcelony, kde však strávil jen jedinou sezonu, zažil největší úspěchy v dresu Porta, s nímž vyhrál třikrát portugalskou ligu, a Interu Milán, kterému pomohl k vítězství v Serii A i v Lize mistrů. V národním týmu pak přispěl v roce 2016 k zisku titulu mistrů Evropy.
Univerzál, který může hrát na obou křídlech, býval vždycky skvělým driblérem a nechyběla mu kreativita a rychlost. Podle mnohých expertů mohl být světovou superhvězdou, ale chyběla mu pracovní disciplína a ctižádost. Někteří odborníci a fanoušci mu často vyčítali sobectví. S přibývajícím věkem se však jeho individualistický herní styl změnil v týmový. Momentálně je bez angažmá a jeho odchod do důchodu visí ve vzduchu.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 10 / 10
Santi Cazorla (Španělsko)
Po vydařené premiérové sezoně na Emirates Stadium (2012/13) to vypadalo, že se španělský záložník Santi Cazorla stane motorem Arsenalu a jednou z osobností anglické Premier League. Perfektně odstartoval i do sezony 2015/16, v níž byl označován za nejpřesnějšího nahrávače soutěže, na konci listopadu 2015 však utrpěl zranění kolena a měl být tři měsíce mimo hru. Na hřiště se ale vrátil až v posledním střetnutí sezony.
Na začátku následující sezony přišlo zranění achilovky v utkání Ligy mistrů s Ludogorcem Razgrad. Poškození šlachy bylo tak vážné, že musel absolvovat osm operací. Lékaři se obávali, že už nebude chodit a dokonce uvažovali o amputaci nohy. Tu mu nakonec zachránili díky kožnímu štěpu z levého předloktí.
V sezoně 2017/18 neodehrál jediné střetnutí, až v dalším ročníku se k fotbalu vrátil v dresu Villarrealu, kde v roce 2003 odstartoval profesionální kariéru. V srpnu roku 2020 vyrazil vydělávat do Kataru a upsal se klubu Al-Sadd. Dvojnásobnému mistru Evropy je nyní 38 let, takže je to zřejmě jeho poslední štace a pak řekne fotbalu definitivní sbohem.
Foto: Profimedia.cz