Na diskuzním fóru Meltingpot, které proběhlo v rámci letošních Colours of Ostrava, se charismatický Joe Davis s dřevěnou nohou a outfitem afrického cestovatele 18. století vyjímal mezi ostatními přednášejícími v oblecích jako tarantule na piškotovém dortu. Vlastně spíš připomínal lehce dekadentního návštěvníka festivalu. Říká se o něm, že je zakladatel bioartu, disciplíny, která spojuje vědu a umění. On sám ale tohle označení nemá příliš rád. Nebo lépe řečeno: Je mu to jedno. Ano, zkoumal vliv jazzu na bakterie e.coli, úpravou genomu přinutil červy, ať produkují zlatá vlákna, nebo promítal mapu Mléčné dráhy do ucha transgenní myši, sám ale vidí smysl své práce v zachování informací o lidstvu, objevování technologií, o kterých netušíme, že vůbec můžou existovat, a hlavně v odhalování tajemství přírody.
„Bioart je holubník. Začalo se o tom kolem mě hodně mluvit, ale já se nechci omezovat na biologii nebo na humanitní vědy,“ říká Joe Davis. „Má práce zahrnuje fyziku, astronomii, pátrání po mimozemských civilizacích, inženýrství… To všechno jsou pro mě naprosto přirozené činnosti.“
Kdo je vlastně Joe Davis? Umělec? Vědec? Filozof?
Tuhle definici sebe sama většinou nechávám na ostatních. A že se dost často dokážou pohádat! Já už se těch debat velmi dlouho neúčastním. Dělám prostě to, co mi přijde přirozené, a pak nechám ostatní, ať se kvůli tomu pohádají. To mi vyhovuje nejvíc.
Psalo se o vás, že chcete archivovat všechno, co je o lidech známo, aby to bylo dostupné i v době, kdy náš vlastní druh zmizí z povrchu Země…
Nechci se už omezovat na tyhle genetické archivy, už jsem to dělal dost dlouho. První jsem vytvořil někdy v osmdesátých letech a kolegové mi říkali: Joe, to je hrozně zajímavé, ale z vědeckého hlediska to není relevantní. Ti samí lidé by byli raději, kdyby se na jejich výroky zapomnělo, protože mě citují vědci z celého světa. A od té doby lidé píšou knihy, natáčejí filmy, pořizují fotky ve vysokém rozlišení… To všechno se dá uložit do genetického archivu.
Model šroubovice DNA, autorem je (jak jinak) Joe Davis
Nikdo ale nepracuje s trojrozměrným jazykem. Já jsem zjistil, že nejjednodušší je používat dvojrozměrné origami. Zakóduju ho a pak se z něj stane trojrozměrný objekt. A teď si představte, jak by trojrozměrný jazyk vypadal a jak by se dal zkompilovat. Uvedu příklad: Jeden objekt je slon, jeden objekt je plot, slon skákající přes plot je také jeden objekt. Protože ať už mluvíte francouzsky, italsky, portugalsky, čínsky, vždycky se bude jednat o to samé, o slona, který skáče přes plot. A dostáváme se k problému: Jak přeložíte do trojrozměrných objektů anglickou větu?
Tedy něco jako znaková řeč?
Spíše něco jako hieroglyfy. Je zajímavé, že autoři těchto jazyků museli mít v hlavě spoustu obrázků. A ty obrázky měly vliv na větnou skladbu daného jazyka. Máme tedy větu, kterou můžeme přeložit do různých obrázkových řečí, a potřebujeme jeden společný trojrozměrný objekt. A to je přesně to, na čem teď pracuji. Minulý měsíc jsem vytvořil model DNA uvnitř sebe sama. Je to origami dvojité šroubovice. Kdybych vytvořil digitální model, byly by to desítky tisíc bitů i při nejnižším rozlišení.
Chceme DNA řetězce, které se dokážou samy opravit. Protože pokud použijete DNA, můžete ukládat informace s miliardkrát větší hustotou, než má vaše flash paměť.
Takže jsem použil vektorový počet a 46 nukleonových bází DNA jsem kódoval na 94 bitů. Mí kolegové v National Centre for Biological Sciences v Bangalore podle toho upravili DNA bakterie e.coli. Důvod, proč tvoříme tyto genové archivy, je jednoduchý. Pokud použijete DNA, můžete ukládat informace s miliardkrát větší hustotou, než má vaše flash paměť. My ale také chceme, aby věci přežily velmi dlouho, celá geologická období. Chceme miliardy možných kopií. Chceme DNA řetězce, které se dokážou samy opravit v případě, kdy jsou vystaveny radiaci, vakuu nebo extrémním změnám teploty.
A proto potřebujeme pracovat s organismy, nejen s čistou DNA. Například s halofily, což jsou organismy žijící ve slaném prostředí. Dokážou přežít obří dávky gama záření, pomocí kterého roztrháte jejich genom na kousky. A ten organismus je pak dá dohromady a během několika hodin se začne znovu množit. Tahle bakterie nejde zabít. Vydržela 36 hodin působení nervového plynu, který dokáže zabít úplně všechno. A tenhle vysoce rezistentní organismus modifikujeme pomocí lidských informací. Znáte ruskou pohádku o Kostěji Nesmrtelném?
Samozřejmě.
Je to zlý čaroděj, který krade dívky. A je nesmrtelný proto, že ukryl svou temnou duši ve špičce jehly, tu jehlu skryl ve vejci, vejce v kachně, kachnu v zajíci, zajíce v psovi… A hrdinové musí získat to vejce, aby se toho odporného čaroděje navždy zbavili. Já modifikuju tyhle halofilní organismy pomocí origami modelů, abych našel psa, zajíce, kachnu, vejce a dostal se k té jehle.
Pracuju také na projektu extrakce organismů ze solí, které jsou půl miliardy let staré. Což je víc, než činí historie lidstva. Našel jsem organismy staré 20 milionů let, organismy z permu a triasu staré 250 milionů let a nyní pracuji se solí z meteoritů, které jsou čtyři a půl miliardy let staré – což je víc, než činí stáří Země.
Jak je možné, že se zachovaly až dodnes?
Jejich vývoj byl nějak krytobiologicky zastaven v preterestriálních materiálech. A já je dokázal oživit. Ty experimenty teď provádím znovu a znovu a velmi pečlivě je kontroluju, aby nedošlo k žádné chybě. Velmi brzy odhalíme úžasné věci.
To je objev na Nobelovu cenu…
To nevím, ale upřímně řečeno, je mi to úplně jedno.
Mluvil jste také o audiomikroskopu. Většina lidí považuje mikroskop za přístroj založený na pozorování – co je to tedy audiomikroskop?
Mezi tím, co vidíte a co slyšíte, je souvislost. Souvislosti panují mezi vším, to si musíme všichni uvědomit. Jak funguje laserový disk, třeba CD, jehož konečným výstupem je zvuk? Hudba je uložena digitálně pomocí jedniček a nul a výsledkem dekódování je opět zvuk. K tomu všemu ale potřebujete světlo. Laserový paprsek se odráží od drobných nerovností v disku, které reprezentují právě ty jedničky a nuly. A pak vzniká zvuk.
Když jsem vyráběl audio mikroskop, používal jsem podobný princip. Pro různé organismy jsem ale musel použít různě barevné lasery, protože na stejné vlnové délky reagují různě. Některé vybuchují v červeném světle, některé v zeleném… Já jsem tedy získal zvukové záznamy, které ale znějí, jako když se hýbe klubko červů nebo jako když stříkáte zahradu hadicí. A můžu použít spektrální analýzu, abych určil, kterému živočišnému druhu náleží. Pak jsem se je naučil odlišovat pouze podle poslechu – testovali mě na jednom televizním kanále.
Máme vůbec šanci objevit všechny informace, které jsou v přírodě uloženy?
Příroda je neuvěřitelně chytrá. Obsahuje mnohonásobně víc informací, než je těch, o kterých byť jen tušíme. DNA obsahuje informace o všech strukturách a činech všech živých organismů na Zemi. Nedrží je ale pouze v sekvencích, bázích a jednotlivých příčkách žebříčku. Je neuvěřitelně komplexní – daleko komplexnější, než kdy budou lidé schopni dohlédnout. Fajn, zmapovali jsme genom, což je velké množství informací. A až jednou lidstvo dospěje ke svému konci, tak se možná nepohneme o moc dál. Příroda je neuvěřitelně chytrá a jsou v ní uloženy informace miliardy let staré.
Víte, co je zajímavé? V prvních 10 letech mého působení na MIT jsem vyučoval architekturu a tam neustále panovaly spory: Je architektura umění, nebo ne? A já si uvědomil jednu věc: Mluvíme stejnou řečí, dohodli jsme se na tom, že slova označují určité pojmy. A kdysi dávno někdo ve slovníku popsal, co to je umění. Já jsem tehdy studentům řekl: Vezměte si různé slovníky – oxfordský, Webster’s a další – a najděte tam definici umění. Všechny říkaly, že umění je opak přírody. Ono to dává smysl. Snažíme se zabránit blednutí barev, korozi soch, působení počasí na architekturu… Bojujeme proti tvrdé přírodě, abychom uchránili dědictví kultury a civilizace. Umělcům se to ale nelíbí.
Tak proto tak nerad používáte slovo bioart?
Já si vlastně myslím, že jsem umělec. Ale jak jsem už řekl: Je kolem toho spousta řečí. Umění je jako kvantová fyzika. Popisuje celý svět. A vy nemůžete popisovat něco, o čem toho moc nevíte, nebo o čem jste se rozhodl, že toho moc vědět nechcete.Ta myšlenka "umění proti vědě" vyšla z módy někdy na konci osvícenství. Ztratili jsme víru, že můžeme vzdorovat ruce boží, stvrdili jsme božská práva králů a monarchie. V malbách malířů období romantismu, které následovalo po osvícenství, jsou lidské bytosti ukázány jako drobné figurky v obřích krajinách, plných katastrofických událostí, záplav, sesuvů půdy, zemětřesení...
Joe Davis
Joe Davis je jedním z průkopníků oboru Biomedia, vědu a umění považuje za dvě neoddělitelné součásti celku. Je díky tomu považován za kontroverzní postavu moderní biologie, ale také za jednoho z nejvýraznějších umělců své generace. Působí ve výzkumném týmu oddělení biologie v Massachusetts Institute of Technology (MIT) a v týmu laboratoře George Church na harvardské lékařské fakultě. Snaží se překonat hranice lidského poznání a pochopit, jaké místo ve vesmíru náleží člověku a do jaké míry se s ním dá manipulovat. Davisova umělecká práce šokovala a polarizovala uměleckou komunitu a současně položila základy nové umělecké disciplíny – tzv. bioartu, tedy vědomé práce s živými tkáněmi, popřípadě s jejich genetickým či kybernetickým vytvářením a upravováním.
Když kapitán Ahab (z románu Moby Dick od Hermana Melvilla, pozn. aut.) chytá velrybu za čelist, tak je to připodobnění toho, kdy se bouříme proti přírodě. Bitva proti všemocným je marná, ale proti silám přírody jsme bojovali vždy. Protože musíme.
Jedna z námitek proti bioartu také zní, že nepřirozeně upravuje živoucí systém. Jak byste na to reagoval?
Když se ze sběračů stali zemědělci, měli dostatek jídla, vznikla civilizace, města, pak vzniklo také umění, náboženství a literatura. S příchodem architektury pak vzniklo mnoho nových druhů rostlin a zvířat, které předtím neexistovaly. Neexistovaly v reálném světě – pouze v mýtech a legendách. Ty jsou všechny o oživení neživého. Midas a Medúza. Daphne, proměňující se ve strom. Vodní nymfa Syrinx měnící se v Panovu flétnu. Král Pygmalion vytvořil dokonalou sochu a zamiloval se do ní. Bohové se tehdy slitovali a dali soše život. To vědomí moci ovládat vitalitu a funkce odlišuje život od smrti a je jednou ze zásadních částí historie umění.
Je v možnostech lidstva odhalit všechno ohledně genomu?
Musíme se o to snažit. Musíme nakrmit svět, musíme bojovat proti nemocem.
Spousta lidí ale proti genetickým manipulacím protestuje.
Když přišly první automobily, lidé tvrdili, že je to proti Bohu, který dal lidem koně. Totéž v bleděmodrém platilo u elektřiny, rádia nebo jaderných elektráren. Žijeme ve světě plném sirek a benzínových stanic – proč všechny ty stanice nehoří?
Protože se zapálená sirka a benzínová pumpa nikdy nepotkají v čase a prostoru?
Ne. Protože nemáme rádi, když benzínka hoří. Máme zápalky, máme benzínky, ale zapálené jsou nám k ničemu. A tak jsme se dohodli, že to nebudeme dělat. V určité chvíli je dobré spolehnout se na lidskou povahu.
Reklama
foto: Jan Vlček a archiv, zdroj: Meltingpot
