Kniha vypráví příběh londýnského experta v oboru investic Maxe Skinnera, který se po smrti svého strýčka vrací na vinici, kde prožil nejkrásnější část dětství. Přestože chce hodit minulost za hlavu a vinici co nejdříve prodat, v okamžiku příjezdu do čarokrásné oblasti na jihu Francie se začne odvíjet zcela nová a opojná kapitola jeho života, v jejímž průběhu v sobě nalezne to, co už od dětství postrádá.

Ukázka:

Max se rozhlédl po místnosti, kde během posledních osmnácti měsíců strávil většinu svého času. Chtěl si vzít něco s sebou? Co mu dovolí? Diskety? Těžko. Jeho oficiální deník firmy  Lawton?  Probůh, jen to ne. Bylo tu vůbec něco, co by chtěl? Zvednutím rukou na znamení rezignace pobídl strážné. „Vezměte si, co chcete, hoši.“Venku na Threadneedle Street zahlédl prázdný taxík, roz-rážející na asfaltu miniaturní vlny, který jel jeho směrem. Chtěl mávnout  rukou,  aby  ho  zastavil,  ale  na  poslední  chvíli  si  to  rozmyslel. Připomněl si, že se zařadil do šiku nezaměstnaných. Ani si nemohl vzpomenout, kdy naposledy jel metrem. Tohle pro něj bude nový zážitek. Pročvachtal se až ke stanici Banka a uvědomil si, že má úplně promáčené boty.Ani v bytě ho nečekala žádná útěcha. Odkopl boty a stáhl si mokré ponožky. Okny se dovnitř dralo odpolední světlo s olo-věným leskem, díky kterému měl pocit, že je spíš zima než léto.Záznamník na něho mrkal svým červeným okem.„Ty mizero! Kdes byl včera večer? V životě mě takhle nikdo neponížil. Všichni ti příšerní chlapi okolo se mě snažili sbalit. Ať tě ani nenapadne mě...“Max  sebou  trhnul  a  vypnul  tu  litanii  dřív,  než  skončila.  Včera pracoval až do noci a úplně zapomněl, že měl s tou dívči-nou, která mu nechala zprávu, sjednané rande v baru Umělec-kého klubu v Chelsea. Vzhledem k tomu, že znal velmi dobře většinu  členů  klubu,  bylo  mu  jasné,  že  se  snažili  –  možná  až  moc  –  o  opuštěnou  a  pěknou  neznámou  patřičně  postarat.  Panebože. Bude jí muset poslat kytku a omluvný dopis.Sundal si sako, kravatu a sesunul se na gauč. Jeho energie i optimismus se náhle vytratily.V bytě měl pěkný zmatek. V životě také. Nechtělo se mu ani uklízet, ani řešit svůj žal vodkou, tak si pustil televizi. Opět program  o  vaření.  Nebo  dokumentární  film  o  mlocích.  Na  dalším  kanálu  zprávy  CNN,  které  monotónním  hlasem  četl  muž s vyfoukaným účesem. Na dalším kanálu golf. Na usnutí.
Max  si  zdříml  a  zdálo  se  mu,  že  Amise  utopil  v  sudu  s  crèmebrûlée.Když ho vzbudil telefon, byl už večer. Hráči golfu na obra-zovce jako by od doby, co je před několika hodinami ponechal osudu,  neučinili  žádný  pokrok.  Zřejmě  hráli  velmi  dlouhou  jamku. Vypnul televizi a zvedl telefon.„Tak kde jsi, ty pacholku? Zkoušel jsem volat do kanceláře, ale řekli mi, žes šel domů nějak brzo. Jsi v pořádku?“Byl to Charlie. Maxův nejlepší přítel a bývalý švagr.Max zívl. „No jo, úplně. Vlastně, ani ne. Nejsem. Měl jsem špatný den.“„Hnedle se to zlepší. Dnes večer budeme ty a já slavit po-výšení  Charlese  Willise,  vycházející  hvězdu  obchodu  s  reali-tami. Firma Bingham a Trout mě dnes odpoledne povýšila na společníka. Čas pro příliv nové krve, řekli. Obchod s realitami nabývá nových forem, musíme držet krok s dobou, mít pevnou ruku na kormidle, a tak dále, a tak dále.“„Ale Charlie, to je fantastické. Gratuluji.“„Tak  neseď  na  zadku  a  pohni  sebou.  Potřebuji  pomoct  s láhví Krugu.“„A kde tě najdu?“„Jeden můj starý klient si zrovna otevřel novou restauraci hned za Portobello Road. Jmenuje se Pinot – prima bar, skvě-lý  vinný  lístek,  a  říkám  ti,  je  tu  přímo  přeplněno  kočkama.  Všechny krásky z Notting Hillu – a nemají skoro nic na sobě. Musím je odhánět.“Max se musel smát, položil telefon a odešel se do ložnice převléct. Už od doby, co se skamarádili ve škole, mu Charlie vždycky  dokázal  zvednout  náladu.  Vyhlédl  z  okna  a  zjistil,  že  přestalo  pršet.  Špatná  nálada  byla  tatam.  Cestou  dolů  po  schodech si dokonce začal pískat.Když procházel halou v přízemí, zastavil se u schránek na dopisy a tu svou otevřel. Obsahovala obvyklou sbírku upomí-nek  a  jedno  či  dvě  pozvání  na  večeři,  která  dostávají  všichni staří mládenci v Londýně, ale byla tam i nějaká zvláštní obálka s francouzskou známkou. V levém horním rohu se skvěl stylizo-vaný obrázek sochy Spravedlnosti a pod ním jméno odesílatele: Cabinet  Auzet,  Notaires,  Rue  des  Remparts,  84903  St.  Pons.  Už  se  chystal dopis otevřít, ale nakonec se rozhodl, že si ho schová, aby  měl  během  cesty  metrem  nějaké  rozptýlení.  Zasunul  si  obálku do kapsy, zbytek pošty nacpal zpátky do kastlíku a vy-dal se směrem ke stanici metra v South Kensingtonu.