Převrat na radnici

ilustrační foto
Autor: archiv autora

Na 30. července připadlo kulaté výročí 600 let od první pražské defenestrace z oken Novoměstské radnice (1419). Co jí předcházelo? Bylo by zjednodušující povědět, že vzplály jiskry kostnické hranice. Od té doby, za ty čtyři roky, se toho hodně událo a společnost se diferenciovala. Vyvíjí se situace strany podobojí, panských přívrženců a nižší šlechty, konzervativních měšťanů a radikálních nižších vrstev i venkova, ovlivněného potulnými kazateli a srocením lidu, tábory na horách. V pozadí je i hrozba křížové výpravy. Papežská krize skončila volbou Martina V., který „v únoru 1418 potvrdil všecky protihusitské výnosy koncilu a vydal podrobný program na vyhubení českého kacířství a hrozil i krajní možností vyhlášení kříže“. V této atmosféře se husitské hnutí radikalizuje v očekávání změny poměrů ve zkažené církvi i společnosti. Až mysticky je prožívané společenství s Kristem při častém přijímání z kalicha v naději brzkého příchodu Pána církve. Davy scházející se na horách však byly dosud pokojné a nenásilné. Zraje však i mocenská krize a nešťastnou je situace Václava IV., zprvu do určité míry povolného, hledajícího však východisko i ve vztahu k papeži a bratru Zikmundovi. Posléze král ztrácí kontrolu nad situací i sebou samým a upadá do návalů vzteku. Nakonec nařídí vyhnat z far království kněze podobojí, posléze povolí v Praze jen tři takové farnosti. Podlehne i udáním, že mluvčí lidu Mikuláš z Husi jej chce svrhnout. Václav jej dal zatknout a po nepokojích vykázal z Prahy. V té situaci kněz Koranda na horách káže, že napříště je třeba přijít nikoli jen s holemi, nýbrž se zbraní. Situace se vyhrotí, když Václav provokativně 6. července 1419, na den mistra Jana Husa(!), provede převrat na novoměstské radnici, kde kompletně vyměnil novoměstskou radu. Noví konšelé zatkli několik husitů, vyhnali z far husitské žáky a zakázali husitská procesí. Václavův pokus o vyřešení situace měl jen „bumerangový efekt“. Stranou ponechme lákavý problém, zda se následně jednalo o „výbuch hněvu“, nebo přesně naplánovanou akci. Přiklonit se je možno k jednomu i druhému.

Z toho, co je známo, uveďme pokus o rekonstrukci nastalého dění. Na 30. července 1419 svolal Jan Želivský Pražany do kostela P. Marie Sněžné na bohoslužbu, jež navázala na předchozí plamenná Želivského kázání: „Nyní jest příhodný čas spomoci a vykonati předsevzetí svá k setření nepřátel, kteříž povstali proti nám“ s citací o Judit, která přistoupila k hlavě Holofernově, sňala meč a řekla: „Posilň mne, Pane Bože, v tento den. A uťala hlavu jeho“.  Do kostela dorazili již někteří přítomní ozbrojeni. Po bohoslužbě vyšel z kostela průvod v čele s Želivskýma a zamířil ke kostelu sv. Štěpána, nedávno husitům odňatému. Farář dal před nimi kostel uzavřít. Otevřen však byl násilím. Kněz a jeho farníci byli vyhnáni. Plundrována byla přilehlá fara. Poté přítomní přijímali podobojí. Žitnou ulicí táhl dav k Novoměstské radnici. Bylo to týden po táborech na Bechyňsku. Mnoho přítomných se jich účastnilo. Nynější rozjitřená atmosféra mohla snad být ještě uklidněna, když byla vyslána delegace, aby vyjednávala o propuštění uvězněných bratří, což bylo purkmistrem a konšely stroze odmítnuto. Situace akcelerovala poté, co proti zástupu byli vysláni biřici ve zbroji, čímž byl přilit olej do ohně. Ti ovšem nemohli uspět. Konečně podnětem k zažehnutí útoku na radnici mohlo být, že se úředníci (podle kroniky Vavřince z Březové) z oken radnice “vysmívali procesí“. Následně mělo z oken radnice dojít i k házení kamení. Udává se, že Želivským byla na žerdi nesena svátost oltářní a jeden z kamenů ji i trefil. Podle domněnky profesora Pekaře mohlo jít o pozdější oprávnění útoku, avšak ten fakt byl zanesen již v nejstarších pramenech. Dalšího velení se měl ujmout přítomný Žižka a následovalo kvapné dobytí radnice. Z jejich oken bylo vyházeno kolem třinácti obětí, včetně purkmistra, tří konšelů a měšťanů je hájících. Na místo přichvátal ještě podkomoří se třemi stovkami jízdných, když už bylo po všem. Byli v defenzivě a vycouvali z místa pryč. Nakonec král přistoupil na kompromis, když uznal nové městské, husitské radní. Pár dní nato 16. srpna vyčerpán, zřejmě na mrtvici, ve věku 58 let zemřel.

Své kouzlo nad hrůzným děním má dovětek Palackého: „Že pak nikdo tehdáž se nenašel, jenž by ubohým zabitým na ulici byl pobral jejich šaty a pásy stříbrné, to dávalo důkaz patrný, že Pražský lid obecný k neřestné bouři té nejinou náruživostí nežli pouze fanatickou pomstou puzen byl.“ Končit pesimisticky? Co z husitského hnutí dobrého vzešlo? Nakonec spělo ke konsensu v něm samé, posléze i k poměrné shodě mezi stranami pod jednou a pod obojí. Dobré je připomenout, že hnutí vzešlá „zezdola“ nakonec inklinují ke středu nebo končí „na pravici“. I to se v Čechách stalo. A sám Žižka se inkvizitorsky zbavil extrémního křídla. Vstříc krvavé křížové výpravě se radikální a umírnění Pražané s Tábory sjednotili na čtyřech pražských artikulech. Společný husitský program, přijatý na zemském sněmu v Čáslavi /1421/, se týkal svobody projevu, přijímání podobojí, rovnosti před zákonem a konce světského panování církve. Nanejvýš moderní a hodné obdivu podnes.

Autor je emeritní evangelické farář