Tuhle poctu si zajistil nejen tím, že celou kariéru až na pár hostování strávil v mateřském klubu, ale především mu úchvatnou brankou ve finále českého poháru před sedmi lety trefil první trofej v historii.
Jak jste přijal, že tým si zvolil za nového kapitána Víta Beneše?
Jsem docela i rád, ubylo mi několik starostí, povinností. Jako kapitána máme správného chlapa. Na jednu stranu mě to trochu zamrzelo, lhal bych, kdybych řekl, že ne. Víťa Beneš byl jednoznačný favorit. Sám jsem mu dal hlas.
Dlouho jste neměl v Olomouci konkurenci, teď přišel zkušený Milan Kerbr. I tohle vítáte?
Je to pro mě dobře, přece jen už nejsem nejmladší. Když se podívám, tak za mnou tam dlouho nebyl nikdo. Je to příslib i do budoucna. Kdo z nás bude lepší, bude hrávat.
Pomůže vám jako hnací motor?
Je to lepší, konkurence je zdravá. Keba je normální, rozumný chlap, naschvály nehrozí, přejeme si navzájem. Až dožene kondiční manko, uvidí se, jak na tom bude.
Hrajete o svou budoucnost?
Každá sezona je důležitá. Buď smlouvu dostanu, nebo ne.
Pořád jedete bez úlev?
Kondičně se cítím velice dobře, spíš je to horší den po zápase, kdy jsem hodně rozbitej a bolí celé tělo. Trvá déle, než se dám do kupy.
Necítíte se jako poslední mohykán? Z týmu, který v roce 2012 vyhrál český pohár, jste zůstal jen vy a Martin Hála, který v plzeňském finále proti Spartě nastoupil až v nastavení.
Je to mazec. Není to tak dlouho a všichni jsou pryč – skončili, nebo hrají jinde. Kromě Háliče zůstal ještě Aleš Škerle, který nám dělá vedoucího. Utíká to až moc rychle.
Vybavuji si, jak jste v Sigmě začínal, a teď...
... končím? Já vám dám, ještě mám čas!
Kolik času?
Nevím, rozhodující bude zdraví, potom výkonnost. Mě fotbal baví, mám z něj radost. Kdybych ji neměl, tak to už dělat nebudu.
Co vás na fotbale nejvíc baví?
Adrenalin, soudržnost týmu, která se pozná, když se nedaří. To se ve sportu i životě teprve ukážou charaktery, jaké jsou.
Sigma si vás vytáhla ze Šumperku, blízko jste měl i do Baníku.
Měl jsem na výběr, ale zvolili jsme Olomouc. Ve čtrnácti si mě vzal trenér Pavel Tököly. Ze začátku to bylo náročné, dva roky jsme dojížděli každý den. Za tmy vstávat a za tmy se vracet. Ale není dobré přijít ke všemu jako slepý k houslím.
Studoval jste cestovní ruch. Kdyby nevyšel fotbal, tak byste teď prováděl turisty po Kypru?
Tenkrát jsem potřeboval maturitu.
A v roce 2006 jste už přišel z B-týmu do ligové kabiny.
Na poslední tři zápasy za trenéra Uličného. Měl jsem obrovský respekt ke starším hráčům. Splněný sen. Už dostat se do béčka bylo těžké, dostali se tam jen jeden dva hráči, víc ani náhodou. A do áčka? To bylo něco! Byl tam Michal Kovář, Tomáš Randa, každý k nim vzhlížel. Obrovské osobnosti.
A teď mi určitě povíte, jak jsou ti mladí dnes oprsklí.
Šíleně!
Ahoj, vezmu si tvůj flek?
Asi takhle to funguje. Velká změna. My jsme museli projít třetí ligou – Lipová, Uničov. Každý něčím. Dnes si kluci z dorostu myslí, že můžou hrát rovnou v áčku. Pak vidí, že to tak úplně jednoduché není.
Sebevědomí se hodí.
Může jim to pomoct, ale ať ukážou na hřišti, jestli na to mají, nebo ne. Hubou na to má skoro každej.
Až na pár hostování jste celou kariéru strávil v Olomouci. Nepřišla lákavá nabídka?
Tím, jak jsem si musel šanci vypracovat po hostováních, si víc vážím, že jsem tady a mám veškeré zázemí, než se někam stěhovat. Když byla možnost dvakrát odejít, tak mi to bohužel nebylo dovoleno. Malinko lituju, že jsem nezkusil něco jiného, ale to už je hodně dlouho.
Kam jste mohl zamířit?
Druhá bundesliga, šest let zpátky.
Hrát ligu ve 34 letech zasluhuje uznání. Jen v Olomouci bylo hodně kvalitních fotbalistů, po kterých se po třicítce zavřela voda. Janotka, Ordoš, Schulmeister, ti všichni až moc brzy odešli dohrávat do nižší rakouské soutěže.
To je pravda. Mně se líbí, že Tomáš Janotka začal trénovat devatenáctku v Sigmě. Pro klub udělal hrozně moc a teď mu to vrací. To samé Aleš Škerle, který také zůstal u fotbalu. Rozumí mu, je to vynikající spojka mezi námi a trenéry.
Tohle bude jednou i vaše cesta?
Ještě netuším. Čím je člověk starší, tím víc si uvědomuje, že by některé věci měl dělat jinak.
Třeba?
Už si to až zas tak nezabírám, nestresuji se tím. Mám to postavené teď tak, že si užívám každý zápas.
Škoda, že tohle uvědomění nepřijde dřív, viďte?
Někteří to tak mají. Kdo je větší flegmoš, neřeší to tak, to je výhoda. Ale určitě do toho člověk musí dozrát.
Takže už se netrápíte kritikou v novinách nebo křiklouny na tribuně, když se něco nepovede?
Já noviny moc nečtu, protože tam se kolikrát píšou hrozný kraviny – neberte si to osobně.
Neberu.
A diváci? To je asi kapitola sama pro sebe. Pro nás v Olomouci je to hrozně složitý, když v páté minutě slyšíme: Vystřídej ho! Kam to hraješ! Místo toho, aby nás povzbudili, tak do nás akorát kopou. Nevím, jestli mají pocit, že si zaplatí lístek a můžou cokoli.
To je problém na více stadionech v Česku. Naposledy o tom mluvil jablonecký trenér Rada.
Když hrajeme venku, dá se to pochopit, jsme tam cizí. Ale slyšet to na domácím stadionu? Aby po nás pořád plivali? Když se něco povede, tak je to automatické, jakmile něco zkazíme, nebo nedej bože nahrajeme dozadu, tak už jsme nejhorší.
Je to českou mentalitou?
Přijde mi, že olomoucký divák nedokáže vyhodnotit, proti komu se hraje. Když tým zaleze, tak není místo na prostrkávačky, náběhy, je to bohužel pomalejší. Mě mrzí, že tady chodí lidi spíš na soupeře než na nás. Když přijede Plzeň, Sparta, Slavia, je plno. To se najednou objeví fanoušci. Ale že by jinak za námi stáli? Je začátek sezony a přijdou čtyři tisíce. To je hrozně málo.
Řešíte to v kabině?
Netušíme, jak lidi přilákat na stadion. Baník je úplně někde jinde. Lidi zatleskají, i když se nedaří, pak se hraje jinak.
Dokáže frustrovaný divák hráče srazit, nebo by měl být profi fotbalista odolný?
Každý z nás je jiný. Někoho to srazí, někomu je to jedno. Lidi nemají respekt. Já už to nevnímám, ať si křičí. Dokážu si sám vyhodnotit, jestli jsem to udělal dobře, nebo špatně.
Když potřebujete od fotbalu vypnout, jdete si lepit modely?
Hlavně lodě. Ale plné poličky nemám. Čtu si taky motivační knihy nebo vezmu holky vlakem do hor, do lesa. Fotbal mě doma vůbec nezajímá. Že bych musel sledovat Ligu mistrů? To ne.
Ani krásný gól z finále poháru proti Spartě si nepustíte?
To by mě ani nenapadlo.
Od vás, takového – promiňte – nestřelce, to byla nevšední krása.
Jo, vybavuji si ho přesně, gólů jsem nedal tolik, že?
V lize jen dva.
A tenhle pohárový byl nádherný.
Už když jste házel aut na Navrátila, věděl jste, že se pustíte mezi tři sparťany a pak utáhnete míč za háčky zadní tyče?
Ne, vůbec. Navrc mi to sklepnul, chtěl jsem to prostě zkusit obejít. Vyplynulo to ze situace, fotbal nejde naplánovat. Každá situace se odvíjí jinak, musíme improvizovat. Šel jsem do toho a vyšlo to. Sionkovi jsem to zasekl doleva a vystřelil na zadní tyč. Dopadlo to náramně.
Top zážitek v kariéře?
Větší byl zápas doma se Sevillou; vyprodaný stadion a hráli jsme dobrý fotbal, vyrovnaný.
Sigma letos slaví sto let, vy jste se díky trefě z finále nesmazatelně zapsal do její historie.
To jsme se zapsali celý tým, nebylo to jen o mně. Byla vynikající parta, trenér Uličný to dokázal perfektně uvolnit. Celé jaro jsme se plácali po odečtu bodů dole, bylo to sakra těžké, nakonec se nám to podařilo zachránit a pohár byl jen bonbonek.
Chystáte ještě podobné sólo?
Za staré pány. Ke střelám se už tolik nedostávám.
Jaká je letos síla Olomouce? Přišli jste o oporu Kalvacha...
Kalvimu to taky chvíli trvalo, ale šestku se naučil hrát perfektně. Sbíral moc míčů, četl hru, dokázal skvěle rozehrát. Tým se trošku změnil, změnila se ale hlavně taktika. Máme to víc založené na agresivitě, dostupování. A už to jde vidět.
Vy si v důrazu libujete, že?
Nemám s tím problém, ale někdy je hodně náročné dostat se do kontaktů. Je to jen o tom, jestli se hráč chce přizpůsobit, nebo ne. Teď pod trenérem Látalem je to ještě víc agresivnější než za Václava Jílka.
Půjde to?
Kdybych tomu nevěřil, neměl bych tady co dělat. Trenér má myšlenku a jdeme za tím.
Na Slavii i v Plzni jste hráli do posledního hvizdu o bod.
Měli jsme dva nejkvalitnější týmy, co momentálně v Česku jsou. Šlo vidět, že pokud si rozehrajeme balon, dáme ho na zem, zklidníme to, tak se můžeme vyrovnat každému. I na Slavii jsme poznali, že se dá s nimi hrát. Když budeme plnit agresivitu, je to nepříjemné pro každého. Můžeme jít hodně nahoru.
Náročný los vám však ještě pokračuje. Potřetí jedete ven, v sobotu do Liberce.
I proto porazit doma Zlín byl úkol číslo jedna, od kterého jsme se chtěli odpíchnout, ať máme minimálně tři body. A teď si to můžeme s Libercem rozdat na férovku. Nemyslím si, že by byl mezi námi velký rozdíl.
Čeho chcete v sezoně dosáhnout?
Přilákat lidi na stadion, aby stáli za námi, to by bylo asi nejvíc. A věřím tomu, že máme kádr na to, abychom hráli kolem šestého místa.
A dopřát si ještě zážitek jako se Sevillou?
To by byla krásná tečka. Pak můžu provádět turisty na tom Kypru...
