„Něco tam chybělo,“ líčí hokejový obránce Washingtonu. Chyběl tam sval. „Urval se mi celý hamstring od sedací kosti, co je pod zadkem.“
Nepříjemný březnový úraz utnul jeho báječné měsíce, během nichž se až zázračně proměnil z podřadného beka na stabilní personu loňských vítězů Stanley Cupu. Kempný válel i letos. Byl jediným Čechem, jenž v NHL pravidelně nastupoval v prvním obranném páru. „Dostal jsem klacek pod nohy, který zrovna překračuju,“ říká brzy devětadvacetiletý tvrďák.
Na bujaré oslavy v příštím týdnu nemyslí, má jiný cíl. V Brně na ledě pozvolna testuje, co mu noha dovolí. Běhá, v posilovně dře do úmoru a vzpomíná na jarní chmury, z nichž se vymanil snad jen při návštěvě Bílého domu – což je výsada šampionů NHL. „Byl jsem asi první člověk, který ho prošel s berlemi,“ rozesměje se Kempný.
Zvládl jste to?
Nebudu lhát, byl jsem zpocený až na zadku! Naštěstí se při prohlídce často zastavovalo a já si sedal. Ale ani to mi nedělalo moc dobře.
Neuvažoval jste, že setkání s prezidentem Trumpem vynecháte?
To ne. Jako kluka z vesnice mě Bílý dům hodně lákal. Dokonce mi nabízeli, že mě budou vozit na kolečkovém křesle, ale to jsem odmítl. Člověk poznal něco z amerických dějin, poslechl si historky. Když jsme odložili bokem mobily, podívali jsme se i do oválné pracovny. Bylo to hodně zajímavé a pořád lepší než ležet doma v posteli.
Bere to hokejista, kterého čeká až půl roku na marodce, jako velkou vzpruhu?
Bylo super, že jsem mohl být s klukama, ale pro mě se nic extra nezměnilo. Věděl jsem, že jdu na operaci a mám po sezoně.
Byly to v Americe vaše nejtěžší chvilky v kariéře?
Pár zranění jsem už zažil, ale takhle vážné jsem ještě neměl a doufám, že bylo poslední (zaklepe pravačkou na stůl). Hokejový život je cesta, která může přinést takové překážky a musíte přes ně přejít. Dávám maximum do toho, abych se zotavil, byl silnější a zlepšoval se nejen po hokejové stránce.
Pouštěl jste si moment, který vám ukončil sezonu?
Běželo to skoro všude a bylo těžké to nevidět. A doktoři mi rovnou řekli, že jsem trošku unikát. (usměje se)
Proč?
Hokejisté mívají poraněné hamstringy. Udělá se ve stehně prasklina, ale mně nevydržel úpon a celý hamstring sjel dolů až skoro ke kolenu. Možná jsem měl štěstí v neštěstí. Byla to lepší varianta, než kdyby se sval utrhl uprostřed. Muselo by se šít, vznikla by jizva a sval by nebyl funkční jako předtím. Zároveň jsem hodně o zranění přemýšlel a nejhorší bylo, že jsem měl za sebou mantinel, který mě při pádu nepustil do přirozenější pozice. Noha mi zůstala zaseknutá v ledu, a jak jsem se snažil udržet na bruslích, úpon praskl.
Navíc jste se zranil v závěru základní části, která byla vaše nejlepší v NHL.
Mrzelo mě, že jsem nemohl týmu pomoct k lepšímu výsledku v play off. Tohle ale k hokeji patří, i když na rovinu přiznám, že jsem se s tím dlouho vyrovnával.
Co vám pomáhalo?
Nejhorší bylo čekání na operaci. Deset dní jsem nemohl nic dělat, vesměs jsem jen ležel, protože sedět jsem nemohl. Člověk čeká a nic. Když jsem měsíc ležel po operaci, věděl jsem, že nejhorší mám za sebou. Cítil jsem, jak se to den ode dne zlepšuje. Naštěstí jsem měl v Americe přítelkyni, která si prošla asi ještě větším peklem než já. Ale společně jsme to zvládli.
Jak jste dával najevo frustraci?
Jsou lepší a horší dny. Na palici je to hrozný nápor, člověk přemýšlí a hledá příčiny, proč to tak bylo. Ale dostal jsem se přes to. Musel jsem. Teď už to berete s nadhledem, že to tak mělo být a je to součást mojí cesty, na jejímž začátku jsem musel mít u sebe Nikču, která mě umývala nebo oblékala. Byl jsem prostě nepoužitelný.
Poslední dobou dáváte na Instagram příspěvky, jak se oháníte s motorovou pilou nebo jak se z vás stal vodák.
To jsou fáze, kdy se zapojujete zpátky do běžného života. Ze začátku jsem měl hroznou radost z maličkostí, když jsem si dokázal kleknout nebo jsem zvládl zvednout ze země věc, která mi spadla. Potěší mě, že nastoupím normálně do auta a nelezu do něj jako do tanku. Pořád se to zlepšuje. Věřím, že spousta lidí je zvědavá, v jaké jsem fázi, a fandí mi.
Stihnete říjnový start NHL?
Upřímně? Nevím. Ale takhle se na to nedívám. Neřeším, jestli stihnu tréninkový kemp nebo začátek sezony. Můj cíl i celé organizace je, abych se dal stoprocentně zdravotně dohromady a nebudu na to spěchat. Klub mě v tomhle maximálně podporuje.
Jak vás omezuje noha v tréninku?
Když jdu trošku níž do pravého úhlu nebo dělám různé cviky na jedné noze, snižuju těžiště a cítím, jak to tahá. Ale jsou to příznaky, se kterými jsem byl seznámený. A ještě nějaký čas to zabere.
Uzpůsobujete tomu přípravu?
Musím, mám ji úplně jinou. Dřív jsem byl zvyklý, že přes léto třeba dřepuju s velkými činkami, což momentálně vůbec nejde. Cvičím hlavně s vlastní váhou těla. Navíc jsem typ člověka, který se vše snaží dělat na 150 procent a dře, co to jde. Teď se musím brzdit a poslouchat doktory, kteří mě musí krotit.
Nebojíte se, že to ovlivní vaše výkony v zámoří?
Těžko říct, to teprve poznám. Ale takhle k tomu nepřistupuju. Kdo mě zná, ví, že dělám věci na hraně celý život, a i takhle se k tomu stavím. Dávám do rehabilitace maximum a mám naprosto čisté svědomí. Snažím se myslet pozitivně a neřeším věci, které teď nemůžu ovlivnit.
Jak se zajímají ve Washingtonu o vaši léčbu?
Psali jsme si s trenérem. Volám si s naším hlavním fyzioterapeutem. V Česku se o mě stará můj fyzioterapeut Martin Janoušek z Prahy, který už o mě pečoval po operaci ramena. Je to super člověk, který mi vždycky pomohl a je propojený s našimi fyzioterapeuty a doktory v Americe.
Změnilo vás nějak zranění?
Změnila se akorát celá moje příprava, ale jinak budu stejný magor, jako jsem býval. A nehodlám měnit ani styl na ledě.
Změnila se naopak obrana Capitals. Vaším spoluhráčem bude nově krajan Radko Gudas.
Každý Čech v týmu je fajn, budeme mít čtyřčlennou československou enklávu (s útočníky Vránou a Pánikem) a budeme držet pospolu. Nějaké změny přijít musely, protože jsme neměli místo pod platovým stropem, z čehož vyplynulo, že Capitals museli vytrejdovat Matta Niskanena. Něco jsme spolu zažili, odehráli a hlavně získali Stanley Cup. Nisky je výborný člověk a spoluhráč, všem nám bude chybět, ale NHL je velký byznys a tohle se děje neustále. Člověk s tím musí být smířený.
A co vy? Očekáváte, že po návratu na led budete dál hrát v prvním obranném páru s Johnem Carlsonem?
Jinak se na to nedívám! Když budu stoprocentně zdravý, vím, co dokážu do hokeje dát. A hrozně moc si vážím, že můžu hrát s obráncem, jako je Johny, který je absolutní extratřída. Snažím se mu co nejvíc pomoct, aby dál rostl, a stejně se chová i on ke mně. Navzájem se doplňujeme a zlepšujeme. A sám vím, že pod mým výkonnostním stropem mám pořád prostor pro zlepšení. To jsou cíle, které se u mě nemění.
Jak se vám vůbec plánují cíle, když ještě nejste zcela fit?
To je první cíl. Mám v hlavě spoustu snů, ale ty si chci nechat pro sebe. Žene mě to ale dopředu. Je to můj motor, abych nezůstával stát na místě.
