Medaile sv. Auraciána byly předané

Tuto sobotu 3. srpna uctily České Budějovice svého patrona sv. Auraciána. Při této příležitosti byly tradičně uděleny „Medaile sv. Auraciána“, které oceňují osobnosti z řad duchovních i laiků, jež se zaslouží nebo svou prací účinně přispějí k rozvoji diecéze. Z rukou světícího biskupa Mons. Pavla Posáda převzal v letošním roce zlatou medaili Ing. Aleš Krejčů, stříbrná medaile byla udělena Jindřišce Kohoutové, Josefovi Batíkovi a Pavlovi Boudalovi.

Ing. Aleš Krejčů

Narodil se v roce 1944 v Deštném na Jindřichohradecku. Po úspěšných studiích na průmyslové škole v Budějovicích a architektury na ČVUT v Praze, pokračoval na postgraduálním studiu dějin architektury a umění. Od roku 1967 byl nepřetržitě zaměstnán v institucích památkové péče. Po sametové revoluci, tedy přesněji od roku 1991, byl ředitelem Památkového ústavu v Českých Budějovicích a v letech 2004-2005 generálním ředitelem Národního památkového ústavu v Praze. V období působnosti otců biskupů Vlka a Lišky byl rovněž členem diecézní komise pro umění a památky, v současné době je členem diecézní liturgické komise. Činný byl i jako vysokoškolský pedagog na Filozofické a Teologické fakultě Jihočeské univerzity. Od doby penzionování v roce 2006 působí i nadále na Generálním ředitelství Národního památkového ústavu jako analytik v oboru památkové péče. Je členem Rady Státního fondu kultury a dlouhodobě působí v odborných komisích Ministerstva kultury.

Jindřiška Kohoutová

Narodila se v roce 1929 v Boršově v rodině tamního varhaníka Vojtěcha Beránka a jeho manželky Marie. Po Obecní škole navštěvovala školu U sv. Josefa v Českých Budějovicích, a když za 2. světové války byla škola uzavřena, přešla do měšťanské školy U Srdce Páně na Rudolfovské třídě. Je tak jednou z mála dosud žijících pamětnic bývalého církevního školství pod vynikajícím vedením řádových sester. Když se provdala, žila i nadále ve svém rodném domě v obětavé péči o domácnost, rodinu i své staré rodiče. Po svém otci získala hudební nadání a tak od svých sedmnácti let usedala za varhany v boršovském kostele, aby doprovázela liturgii nejen mešními písněmi, ale i skladbami světově proslulých skladatelů. Této její schopnosti a umění si povšimla i Česká televize v jednom ze svých hudebních pořadů. Nikdo by už nespočítal, kolik za 70 let odehrála mší, svateb či pohřbů, nejen v boršovském kostele, ale i v širokém okolí. I přes svůj požehnaný věk 90. let, které oslavila minulý měsíc, stále zůstává aktivní ve své službě.

Josef Batík

Narodil se v roce 1939 ve Dvorcích, které leží nedaleko starobylého kostela sv. Vojtěcha v Lštění, kde se také se zrodila jeho láska pro dům Boží. Po studiích na vimperské „jedenáctiletce“, přešel na Papírenskou školu v Hostinném a poté začal pracovat v Jihočeských papírnách ve Větřní, nejprve jako mistr odborného výcviku a poté – v 70. letech jako politicky neschopný – v dělnické profesi. Od roku 1965, kdy se oženil, žije s rodinou v Kájově. V roce 1970 převzal službu kostelníka a věrně ji vykonával celých 50 let. Aktivně se zapojoval do dění ve farnosti a byl oporou duchovním správcům. Po celá dvě desetiletí pomáhal trpělivě odstraňovat drobné závady na objektu kostela i fary, čímž přispěl k záchraně kájovské poutní svatyně. V roce 1990 byl zvolen do zastupitelstva obce, kde zůstal tři volební období, z nichž první dvě období, zastával funkci místostarosty. Tím se posílila spolupráce mezi obcí a farností. Jako předseda komise péče o památky mapoval a organizoval opravy drobné sakrální architektury a staral se o jejich záchranu. Zvláště cenná je jím pořízená fotodokumentace, zahrnující posledních více než padesát let života kájovské farnosti.

Pavel Boudal

Narodil se v roce 1942 v Českých Budějovicích. Po složení maturitní zkoušky na budějovické „jedenáctiletce“ mu nebylo umožněno, aby pokračoval v dalším studiu na Vysoké škole, a tak pracoval v nejrůznějších profesích. Velkou životní změnou byl pro něj rok 1969, kdy ho tehdejší biskup Hlouch přizval ke službě v katedrálním chrámu sv. Mikuláše. Stal se kostelníkem nejen v katedrále, ale odpovědnost převzal i za všechny filiální kostely v celé farnosti. Vždy s velkou ochotou a odpovědností byl nápomocen všem budějovickým biskupům, děkanům a celé řadě dalších kněží. Během této jeho služby kostelníka, kterou tedy vykonává letos již padesátým rokem, se významně podílel i na opravách nejen všech kostelů ve farnosti, ale i několika dalších kostelů v okolí. Dodnes, pokud je třeba, dokáže nahradit varhaníka a zasedne za nástroj, kterým nejen doprovodí liturgický zpěv při mši, ale varhany dokáže i odborně opravit. Jeho život je nerozlučně spjat s katedrálou a katedrálu bez něj si ani nelze představit.

^{(Zdroj: Miroslav Bína, českobudějovická diecéze)}