8°C
*Na svůj věk vypadáte neskutečně vitálně a energicky, přesto ale… jak bych to řekl - býváte často označována v minulém čase….
„Ano, fůra lidí si myslí, že už tady nejsem. (smích) Ale víte, vyjma lásky k divadlu jsem měla ještě lásku k přírodě. Měli jsme kdysi chalupu, kterou jsem dala dceři, a ta tam začala hospodařit. Říkám tomu kozí farma, v podstatě je to hromada všeho možného zvířectva. Začala jsem tam jezdit, a tím, určitou změnou života, jsem odešla do zapomnění. Ale nestěžuju si.“
*Proč jste vůbec s herectvím skončila?
„V těchhle věcech se musíte prosazovat, určité lidi si předcházet, a to je pro mě nemožné. Můj muž byl Karel Špička, byl zaměstnaný v Československé televizi jako režisér vedlejších pořadů, a vím, kolik měl vždycky telefonů, dárkových košů na různé svátky. Tohle já neuměla a ani snad umět nechtěla. Se svým životem jsem vcelku… no, spokojená říci nemůžu, protože nemyslím, že bylo vyčerpáno všechno, co jsem uměla, ale nespokojená také ne. Jsem ráda, že jsem tu dobu prožila, tak jak jsem ji prožila.“
*Kdy jste stála naposledy před kamerou?
„Víte, že si ani nepamatuju? Nezapisuju si to do paměti. Já měla hlavně ráda divadlo. A na něm jsem si vážila pana režiséra Dudka, všechno směřoval k efektivitě.“
*Vaším domovským divadlem bylo Divadlo E. F. Buriana, kde jste strávila celý život…
„Ano. Začínala jsem ve Zlíně, pak jsem šla do Ostravy a následně dostala nabídku do Prahy od Karla Nováka. U Buriana jsem byla až do důchodu. Tehdy měla divadla vyměřená takzvaná směrná čísla zaměstnanců, která se nesměla překročit, tak mě Větrák (Josef Větrovec, herec a ředitel divadla – pozn.red.) přesvědčoval, abych odešla do penze. Že ale můžu dál pracovat na poloviční úvazek. Do určité míry mě to uráželo, tak jsem šla. Nebyla jsem ještě tak stará, bylo to v roce 1982. Pak jsem ještě něco dělala, ale už jen drobnější věci…“
*Chybělo vám hraní?
„Chybělo, ale co jsem mohla dělat? Život mě takhle postavil…“
*Byla jste v kontaktu alespoň s některými kolegy?
„Většinou s těmi, kteří už na tom byli tak jako já. (smích) Skončily jsme tři na loži. Nina Zvjagina, nápovědka od Buriana, Anuška Pejskarová, velice talentovaná komička, a pak Viola Zinková. Ta zemřela nedávno. A jak mi holky zemřely, zůstala jsem sama se vzpomínkami…“
*A je někdo, s kým byste se chtěla vidět?
„Chodí za mnou Honza Šmíd, herec, o Violku se staral až do smrti, a teď občas přijde za mnou. Ale ráda uvidím kohokoliv. Jen musejí sami chtít, nemám na nikoho žádný požadavek.“
*Na koho ráda vzpomínáte?
„S láskou na Jiřinu Bohdalovou. To byl ještě živ Mac Frič, a Jiřina s ním jela někam myslím do Vídně a požádala mě, jestli bych jí hlídala Simonu. Té bylo asi dvanáct. Ráda vzpomínám, jak u mě usínala v posteli a zpívala mi nějakou anglickou písničku. Jiřinu mám vážně moc ráda, jsem její velká zastánkyně a obhájkyně.“
*Sledujete v televizi své věci?
„Ani ne, dokonce jsem mnoho zapomněla. To už jsem byla chromajzl, poslouchám televizi, a že půjdou Bakaláři, díl Kravata. Mě nic nesepnulo. Začalo to, na scénu nastoupili herci, pořád nic. Až ta ženská promluvila, poznala jsem, že jsem to já, a uvědomila jsem si, že jsem to dělala. I jsem si vzpomněla na natáčení. Hrál tam se mnou Pepík Bek. Dostali jsme scénář a já tam měla předepsáno, že mu mám dát facku, a on za mnou furt chodil, Boženo, ale malou! Když se to točilo, vyťala jsem mu takovou, že to hvízdlo. (smích) Tyhle selské, dryáčnické typy po mně chtěli hodně. Hrála jsem, co přišlo.“
*Teď se na obrazovkách sešly hned tři seriály, kde hrajete – Pitaval, Chalupáři a Nemocnice…
„Na všechny ráda vzpomínám. Než se Nemocnice začala natáčet, měli jsme povinnost zúčastnit se jako diváci na rampě operace, sledovat, co dělají sestry, jak podávají nástroje. Bála jsem se, že tam odpadnu. Nemám ráda pohled na krev, i když mi dělají odběry, musím otočit hlavu pryč. Ale ustála jsem to, viděla jsem celý ten proces, jak pilama a dláty sekají kosti… Musím říci, že to byl koncert. A teď si představte, o několik desítek let později, jak jsem si zlomila krček, se mě pan doktor ptá, jestli chci celkovou anestezii nebo jen lokální umrtvení. Já si na to vzpomněla, jak se to dělá, a chtěla celkovou. Nakonec mě přemluvili kvůli věku na lokální, že nic neucítím, nebudu nic vědět… Neubránila jsem se mu, ale musím ho vychválit. Pan doktor Jan Alt, dopadlo to přesně, jak řekl.“
*Bavilo vás natáčení Nemocnice?
„Jednou nám Stella Zázvorková usnula na operačním stole, když se připravoval záběr, než ji měli jako operovat. Pochrupovala nahlas! Nebo jak umíral doktor Štrosmajer. Miloš Kopecký se měl zapotácet a spadnout na zem. Pan režisér Dudek na to kouká, a že to chce ještě jednou. Tak to Kopecký opakoval asi čtyřikrát, v různých obměnách, a po tom posledním zřícení, ještě než Dudek stačil něco říct, se Kopecký zdvihl a povídá: Končím, vyrazil jsem si přední zub.“
*Jaký byl Kopecký mimo kamery?
„K němu jsem se netlačila. Nebyl to typ pro mě. Jinak velký herec a velká kebule.“
*Kdo vám byl bližší?
„Nejradši jsem měla Menšíka. Byl strašně lidský a milý. Nikdy na sebe nic nezapíral, ke všemu se přiznal. Jednou jsem mu říkala, že musí být fajn, jak ho mají lidi rádi, a on, že bych se divila. Bylo to v době, kdy dostal nějaký anonym, to bylo úděsné, co mu napsali. Že vypadá jako černoch, odkud sem přivandroval a podobně. Dost to na něm leželo, mrzelo ho to.“
„S Menšíkem jste se setkávali i v Chalupářích.
„Jo, tam byla taky príma parta. Jezdili jsme do různých míst. Tam jsem hrála manželku právě Větrovce. Dnes už na něj mám jiný názor než tehdy. Když přišel z Plzně do Prahy, byl to hrozně fajn kluk. Jenže pak nastala doba, takové těžké politické chvíle, že se soudruzi vraždili mezi sebou. To nevěřil, že je to možné. Stáli jsme v tom při sobě, otřáslo to našimi postoji. Jenže Pepíka si chtěli udržet, měl různé funkce, tak se musel tvářit, že jím ne. Měla jsem mu to za zlé. Dnes už ne. Byli horší. Nasadili nám do divadla jako uměleckého ředitele Josefa Mixu, a to bylo hrozné. Dokonce jsem si na jeho politiku šla stěžovat. A uspěla jsem. Když to pak skončilo, říkala jsem mu: Vidíš, ty blbče, měl jsi to zapotřebí?“
*I Větrovec po revoluci v zásadě odešel z veřejného života…
„Skončil velmi smutně. U nás v divadle se oženil, nastoupila k nám do bifé dáma, která měla dva dospělé syny, jenže oba zemřeli a posléze i ona. Zůstal na vozíku a se psem. Potkávali jsme se v Herecké asociaci, kterou musím pochválit, stará se o herce senzačně. My herci moc vysoké výsluhy nemáme. Kdyby nebylo asociace, která mi dala bezúročnou půjčku, nemohla bych si koupit chalupu.“
*Kolik jste brala v divadle?
„Měla jsem plat dva a půl tisíce měsíčně. Ale byla komplikace, když jsem šla do té předčasné penze, že mi do výpočtu důchodu nezapočítali externí příjmy, třeba z natáčení a podobně. Jen plat z divadla. Byl kvůli tomu velký boj odborů. Dnes nevím, jak to je.“
*Pojďme ještě k Jiřině Švorcové a Ženě za pultem, pokladní Mlynářová byla přece jen vaše velká role…
„Jiřina Švorcová byla přesvědčená komunistka a byla člověkem charakterním. Měla své přesvědčení, které bych si nedovolila měnit. Je každého věc, jak co vnímá. Už jsem to někde prohlásila a na základě toho se ke mně přihlásily dvě dámy s pugétem za to, že jsem to veřejně řekla.“
*Vnímali jste ten seriál při natáčení jako tendenční? Je vám líto, že po revoluci dostal takovou nálepku?
„Vůbec jsme to tak nevnímali. Byla to pěkná práce, kvalitní seriál. Před tou samoobsluhou byl parčík, kde jsme měli udělanou restauraci, a tam čekali na svoje výstupy. Menšík tam dělal srandy a do toho přicházely ty jeho strašné záchvaty. Měl s sebou injekce, ale nikdo mu je nechtěl píchnout. Pomáhala mu je připravit roztřesená Lenka Termerová, ta z nás byla nejšikovnější, a Vladimír si pak tu injekci sám tlakem proti židli natlačil do žíly.“
*Reagovali na vás lidé?
„Jó, byla jsem potvora a držka, zvláště po tom díle, kdy jsem měla konflikt s Kolářovou. (smích) Vzpomínám na to ráda, byl to kus pěkného života. Nechtěla jsem víc, než jsem mohla mít… Co bylo, bylo…“
*Máte velkou rodinu?
„Mám dceru Barču, ta měla tři děti – moji vnučku Ester, vnuka Honzíčka a vnučku Evu. Jdou po sobě po sedmi letech. A už i pravnouče! Rodinu si můžu jen pochvalovat. Jsem šťastná, že se mi tak pěkně vyvedla.“
Očima autora
Bál jsem se, že Božena Böhmová, která už řadu let žádný rozhovor neposkytla, o setkání nebude mít zájem, ale opak byl pravdou. „Jen klidně přijďte,“ pozvala nás, když jsme se jí dovolali do střešovické nemocnice. „Mám ráda lidi a snad si vzpomenu na něco, co pro vás bude zajímavé. Přinejhorším to nepoužijete,“ smála se.
Na povídání pro noviny paní Böhmovou velmi ochotná sestřička posadila na vozíček a vyvezla ven, aby si zřejmě nejstarší žijící česká herečka mohla zapálit. „Kouřím od sedmnácti let, tak s tím teď nepřestanu,“ dodala a spustila své vyprávění…
