Hlavní obsah

Režisér a scenárista Petr Kolečko: I hovada mají srdce

Právo, Dana Braunová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Ve svých pětatřiceti má na svém kontě obdivuhodný počet úspěšných divadelních her, a hlavně populárních televizních a internetových seriálů. Jeho Most! lámal zkraje roku rekordy divácké i mediální. Teď Petr Kolečko vykročil od psaní scénářů k další profesi – filmové režii.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Petr Kolečko

Článek

Troufáte si, filmovou režii jste přece nestudoval.

Já nestudoval ani filmovou scenáristiku, jsem absolventem divadelní dramaturgie DAMU.

Napřed jsme hledali někoho jiného, pořád jsme kolem toho s producentem Danem Strejcem přešlapovali, až se ukázalo, že nejjednodušší bude, když si to budu režírovat já. Už dávno jsem si chtěl režii zkusit, i když ne rovnou celovečerní film.

Radil jsem se o tom s Jirkou Langmajerem, s nímž jsem se skamarádil při natáčení seriálu Lajna, a chtěl jsem vědět, jestli do toho půjde se mnou. Když souhlasil, bylo rozhodnuto.

Foto: CinemArt

Na konci léta vstoupí do kin komedie Přes prsty, která bude jeho režisérským debutem.

Napomohl tomu i žánr, do nějakého velkolepého vizuálního filmového projektu bych se nepustil. Na konverzační komedii, založenou na herecké akci, jsem si se svou divadelní zkušeností rozhodl nakonec troufnout.

A taky jsem se obklopil nejlepšími spolupracovníky, jaké jsem ze svých předchozích projektů poznal. Jak to dopadlo, uvidí diváci na konci srpna.

Váš film se jmenuje Přes prsty. Už jste přes ně někdy dostal?

Mnohokrát: jak v osobním, tak profesním životě. Myslím, že člověk to občas potřebuje, aby získal nějakou zdravou dávku pokory a mohl jít dál.

A o tom je z velké části i náš film. O druhých šancích, napravování chyb, odpuštění sobě samotnému i ostatním. A samozřejmě je to i hříčka volejbalová, kde se hraje přes prsty.

Trailer k filmu Přes prsty Video: Cinemart

Hrál jste někdy volejbal?

Spíš ten sálový. Párkrát jsem to plácal i na pláži. Na plážový se ale rád koukám.

Pro koho jste film točil?

Je to trochu drzá romantická komedie, ale možná budou diváci překvapeni, že docela milá. Zaujalo mě téma ženského přátelství, jak obstojí, když do toho vstoupí nějaký chlap. Tikání biologických hodin. To jsou témata, která řeší hodně mých vrstevníků a vrstevnic.

Můj soukromý podtitul je „I hovada mají srdce“. Hodně lidí si tam najde téma krize středního věku a druhé šance, což je i moje osobní téma. S postavou, kterou hraje Jirka Langmajer, mám hodně společného. Člověk nadělá v životě chyby a někdo se z nich poučí a snaží se je napravit.

Foto: Bontonfilm

Ondřej Pavelka a Jakub Prachař jako otec a syn v komedii Padesátka, kterou napsal pro A Studio Rubín a v roce 2015 ji do filmové podoby převedl Vojta Kotek.

Takže pro třicátníky?

Spíš pro střední generaci, Husákovy děti. Sázet na úplně mladé publikum je dnes velmi ošemetné. Když se vůbec jdou podívat na film, tak na 3D americké bijáky.

Pochybuju, že my, čeští filmoví tvůrci, dokážeme dostat teenagery a dvacátníky do kin jako jednoznačnou cílovou skupinu.

Jaký jste filmový divák vy?

Poslední dobou se na filmy koukám víc, mám přítelkyni, která je docela náročný divák. Můj oblíbený film je třeba Big Lebowski (černá krimikomedie bratří Coenů z roku 1998), na který jsme tuhle koukali, mám rád i filmy Quentina Tarantina.

Do kina chodím hlavně s dětmi (synové osm a pět let z předchozího manželství – pozn. red.), naposledy jsem s nimi viděl Lego příběh, přišel mi trochu ujetý. Díky nim jsem absolvoval i Hvězdné války, ty ale na mě byly pomalé a nudné.

Upoutávka na film Okresní přebor (v kinech od 29.03.2012) Video: Bontonfilm

Jsme obloukem u vaší „druhé šance“…

Ano, myslím, že teď možná přišla.

Mluvíme bezpochyby o vaší přítelkyni, Miss ČR, modelce Anetě Vignerové. Jak jste se seznámili?

Při natáčení filmu Masaryk, kde měla malou roli.

Film, za jehož scénář jste loni dostal Českého lva.

Mám rád historii, a tak jsem rád, že jsem tu příležitost dostal. Historická témata se u nás bohužel dělají málo.

Pracuji teď na námětu na film o zinscenovaném procesu s našimi hokejovými reprezentanty v roce 1950 (Bubník, Modrý, Konopásek a spol. – pozn. red.).

Foto: archiv TV Nova

Seriál o vesnickém fotbalu Okresní přebor (2010), kde herecky zazářil Ondřej Vetchý, se líbil i divačkám.

Na čem teď pracujete?

Mám hotový scénář k filmu Prázdniny u dědy: je to slovensko-americká koprodukce, komedie o klukovi, který jede za dědou, jenž kdysi emigroval na Floridu. S Radkem Bajgarem píšeme seriál pro Českou televizi s pracovním názvem Záhoří. Je to z chatařského prostředí.

Máme se těšit na Most! po venkovsku?

Určitě to nebude nic drsného. Pojednává o malých českých radostech.

Jak s půlročním odstupem vzpomínáte na pozdvižení kolem Mostu?

Netušili jsme, jak to zabere. Věřili jsme, že jsme natočili kvalitní seriál, ale ten společenský a mediální přesah jsme neočekávali. Má to však i svou negativní stránku: těžko se nám to podaří zopakovat, neřku-li překonat. Cokoli udělám, nebude to mít dosah Mostu. Všichni řeknou: „Jo, dobrý, ale Most! to není.“

Nejsem asi první, kdo se ptá, zda se můžeme těšit na pokračování.

Pro mě to je uzavřené. Chci se dívat dopředu jiným směrem. Bylo to příjemné, ale mediálních výstupů už pak bylo moc a pořád se to opakovalo. Kamkoli jsem přišel, volali na mě: „Dycky Most!“

Lidé se o tom pořád chtějí bavit, chválí, jak to bylo skvělé, a jsou zklamaní, že už na to nedokážu spontánně zareagovat.

Jak vypadá vaše divadelní současnost? 

V podstatě nijak. Domlouváme se s Danem Špinarem už několik let (šéf činohry pražského Národního divadla – pozn. red.) o tom, že bych něco napsal pro něj, ať už třeba na Novou scénu, nebo jinam.

Také dlužím práci Michalu Kocourkovi z Kalichu. Obecně mě štve, že nic pro divadlo nedělám, že jsem z toho vypadl a moc nevím, co se tam teď děje.

Foto: ČT - Michaela Buchtová

Ve veleúspěšném seriálu Most! pobavila partička mamlasů z panelákové hospody Severka celé Česko.

Začínal jste jako autor a posléze umělecký vedoucí „sklepního“ divadla A studio Rubín. Co vás přivedlo k psaní populárních televizních seriálů?

Přiznám, že motivem byly i peníze, které na divadle nebyly. To bych lhal, kdybych to nepřiznal. Tím hlavním důvodem ale byla atmosféra v divadle a zvyky, které mě štvaly: hlavně ty nekonečný kecy po kavárnách.

V televizi se u seriálu maká, tam není čas všechno rozkecávat. Navíc mám obavy, že divadlo v poslední době prakticky nikoho nezajímá. Stala se z něj exkluzivní platforma, která mi sice bude vždycky blízká a budu se v ní chtít pohybovat, ale každý by tam měl přemýšlet o tom, s kým dneska komunikuje.

Hodně konceptů je nesmyslných, vznikají pro neexistující publikum. Nebo alespoň mi to tak z odstupu připadá.

Zatímco vy jste pracovitý disciplinovaný mladý muž.

Ono to v oboru, který dělám, jinak nejde. Snažím se každý den psát tak čtyři hodiny denně, psát celý den nejde, je to práce, která vyžaduje maximum duševní energie, a když jí je příliš, zadrhne se to. Na nějaké autorské krize ale nevěřím. Jde spíš o to, že se sejdou dvě tři věci, které se nedaří a vytrácí se radost.

Foto: Milan Malíček, Právo

S režisérem Juliem Ševčíkem získali v březnu 2017 Českého lva za scénář k filmu Masaryk.

S čím jste se nejvíc natrápil?

S Mostem. Hodně se mi to vracelo, hodně jsme to s režisérem Honzou Prušinovským cizelovali. Mám zkušenost, že když se seriál hodně přepracovává, tím je lepší. U divadelních textů to třeba může být naopak: když se moc obrábí, ztratí se základní linka, překomplikuje se to.

Hodně se řešily vulgarismy, které se v Mostu (zcela přirozeně) vyskytovaly. Musel jste text hodně měnit, aby Česká televize nevykrvácela na pokutách?

Popravdě řečeno mě tohle téma nikdy nezajímalo. Celý ten úhel pohledu a řešení toho, jestli je něco sprosté, nebo ne, je nepodstatné a úzkoprsé.

Jak vzpomínáte na své začátky v Ulici?

To bych za své začátky nepočítal, protože mě brzy vyhodili. Bylo mi dvacet a myslel jsem si, že jsem velký divadelní umělec, a nekonečným seriálem jsem pohrdal.

S odstupem času musím říct, že si Ulice vážím, je dělaná poctivě a ve svém žánru nadprůměrná. Za svůj začátek považuju Okresní přebor, kam mě ještě za studia na DAMU přizval ke spolupráci jeho režisér Honza Prušinovský. Hodně mě naučil.

Líbí se vám česká seriálová tvorba?

Nemám čas ji sledovat. Znám vlastně spíš starší věci. Jako dítě jsem se zaujetím sledoval Život na zámku, bavili mě třeba Horákovi. Teď všichni píšou krimiseriály, já je neumím. Je to taková křížovka, která mě ani neláká, ani mě nebaví sledovat.

Foto: ČTK

Svou „druhou šanci“ zažívá po boku modelky a Miss ČR z roku 2009 Anety Vignerové.

V čem podle vás spočívá úspěch seriálu?

Je daný hodně tím, jestli se líbí ženám. To platí nejen u seriálu, ale i u divadla. Ony většinou rozhodují, na co se budou dívat nebo na co se půjde.

Pamatuji se, že u Okresního přeboru panovaly obavy, že se na seriál o venkovském fotbale nebudou dívat ženy. Dívaly se a s chutí, protože mohly svým mužům říkat: „Takový dement ty jsi taky.“

U Mostu to mohlo být podobné. Divačky těšilo, že moulů, co vysedávají v hospodě a vymýšlejí blbosti, je víc. Tvrdím, že úspěšný autor se od toho neúspěšného liší tím, že napsal něco, co se líbí ženským.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám