Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    U voleb Za Poříčskou bránou

    Prostory starého neobydleného pavlačového domu v ulici Za Poříčskou bránou opět ožívají divadlem. Tentokrát se však nejedná o vlastní tvorbu divadelního uskupení Pomezí, jež se kontinuálně věnuje imerzivnímu divadlu, ale o rezidenční, rovněž imerzivní inscenaci studentů Katedry činoherního divadla DAMU s názvem Lístky, prosím.

    Ta je sice zasazena do 50. let minulého století, ale ve svém sdělení je nadčasová. I přes dobové kostýmy a scénografii děj poskytuje dostatek možností k tomu, aby si jej účastníci mohli vztáhnout k dnešní společenské a politické situaci.

    Imerzivní inscenace Lístky, prosím evokuje v kostýmech a scénografii dobu padesátých let FOTO Nadan Pojer

    V úvodu se ocitáme na „Festivalu filmových nadějí“, který se odehrává v jedné z místností zařízené promítacím plátnem, několika sedačkami z kina a filmovými plakáty ze 30. a 40. let minulého století s vtipně poupravenými jmény snímků i jejich hlavních představitelů. Na plátně se však nakonec místo slibovaného filmu dvou mladých, nadějných tvůrců (Filip Jáša a Anežka Šťastná) objeví záběry z ruského animovaného seriálu Jen počkej, zajíci! Pauzu, během níž se tvůrci společně s promítačem (Tomáš Weisser) snaží nalézt správný „kotouč“, svým proslovem o důležitosti kultury vyplní představitel prozatímní vlády a ministr obrany Stavros (Stavros Pozidis). Stavrosovo až příliš uhlazené, populistické vystupování od první chvíle budí nepříjemné pocity, které ještě zintenzivní, když se film nepodaří nalézt. Zasáhla cenzura? A kdo je vůbec Stavros, jenž před osmnácti měsíci zbavil zemi nebezpečné separatistické skupiny?

    Jaké cíle sleduje ministr obrany Stavros (Stavros Pozidis) ze strany Šťastné zítřky? FOTO Nadan Pojer

    Po nezdařeném filmovém promítání už je zcela na účastnících, za kterou z osmi postav se vydají, aby sledovali její osud. Bude to promítač, mladí tvůrci, slečna, která projekci uváděla (Martina Jindrová), mladý pár (Renáta Matějíčková a Petr Urban), nebo přímo Stavros a jeho sekretářka (Barbora Křupková)? A budou jim postupně sesbírané informace vůbec stačit k tomu, aby se u voleb v závěru inscenace dokázali bez váhání rozhodnout, zda zvolí politickou stranu Šťastné zítřky, která je právě u moci a jejímž členem je Stavros, nebo Opozici, jež bojuje proti nesvobodě a lžím?

    Informace poskytnuté během představení mi k lehkému rozhodnutí nestačily, což zároveň považuji za velký klad celého projektu a jeho nejsilnější sdělení. V průběhu představení jsem sice vyslechla různé rozhovory přívrženců obou stran a v místnostech domu našla rozličné materiály jako například novinové články o boji proti separatistům, ale kdo mi mohl jasně potvrdit, že se jedná o materiály pravdivé? Můj pocit bezmoci vzhledem k neuchopitelnosti pravdy posilovala i paralelnost jednotlivých hereckých akcí, jež měla za následek roztříštěnost informací, které se ke mně dostávaly a často se i navzájem vylučovaly.

    Dům nabízí divákům rozličné materiály k prostudování – ale jsou v nich pravdivé informace? FOTO Nadan Pojer

    Inscenace také přesvědčivě poukazuje na to, jak politický postoj (de)formuje osobní život lidí. V rámci příběhu se pokaždé trochu jinak, ale zároveň v něčem velmi podobně podepisuje na osudech postav – vysoce postaveného státníka, ale třeba i zcela „obyčejné“ dívky, která prostě jen touží studovat vysokou školu, jenže kvůli politické angažovanosti jejího bratra se jí tento sen pomalu rozplývá.

    Režijně – dramaturgickému triu (Vít Malota, Kateřina Popiolková a Kateřina Studená) se podařilo vytvořit inscenaci s dynamickým temporytmem a především značně podmanivou „předvolební atmosférou“. Tu podporují nejen dialogy postav, ale také hravé a důmyslně rozmístěné části scénografie jako například noviny či letáky politických stran. Lze na ně narazit například u předvolebního infostánku, ale i na obyčejné šňůře na prádlo – politika je totiž věc veřejná a proniká do osudů všech lidí, ať chtějí, nebo ne.

    Inscenaci zároveň vnímám jako generační výpověď mladého inscenačního týmu, který v ní s energií a zápalem dává jasně najevo, že i přes dnešní informačně roztříštěnou postmoderní dobu se nemáme vzdávat. Proti lži a nenávisti je totiž potřeba bojovat v jakékoliv době.

    Katedra činoherního divadla DAMU, Praha a Pomezí, PrahaLístky, prosím. Režie a dramaturgie Vít Malota, Kateřina Popiolková a Kateřina Studená, scénografie a kostýmy Veronika Svobodová, hudba Jakub Borovanský. Premiéra 24. července 2019 v budově Za Poříčskou bránou 7 (psáno z reprízy 29. července).


    Komentáře k článku: U voleb Za Poříčskou bránou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,