Začalo to špendlíkem

7.8.2019 - Milan Tychler

Snad každý rybář má nějaký svůj oblíbený háček nebo háčky a povětšinou se jich drží, dokud se něco nepříjemného nestane nebo se někde neobjeví nový háček, který ho něčím osloví. Mám to stejné. Jsou háčky, které používám stále, protože mi vyhovují, mám háčky pro občasné příležitosti, ale pak také spoustu jiných, které jsem chtěl prostě jen vyzkoušet.

K tomu však musím dodat, že experimentuji povětšinou s tvary háčků, nikoli už tak moc s výrobci. V některých jsem se zklamal tak, že už od nich prostě žádný háček nechci, byť by je někdo sebevíc vychvaloval. Ostatně já sám na nějaké chválení stejně příliš nedám. Raději si udělám názor sám, což znamená koupit a buď používat, anebo zlikvidovat.

Háčky, stejně jako ostatní rybářské propriety, velmi podléhají osobním sympatiím a jen málo rybářů se dívá na rybářské potřeby objektivně. Většinou zde hraje velkou roli sympatie k nějaké značce. To se dá pochopit a je jedno, co za tím stojí. Nicméně u takových věci, jako je háček a vlasec, by si měl každý uvědomit, že byť jsou to věci poměrně levné a v podstatě je to spotřební materiál, přesto patří k tomu vůbec nejdůležitějšímu, co v rybářské brašně máme. Jen kvalitní háček dovede správně zaseknout a přivést ke břehu rybu a je to věc, se kterou ryby přichází skutečně do styku. To není jako prut a naviják. To jsou prostě věci na břehu a rybám je úplně jedno, jestli sedíte u prutu za pět tisíc nebo u násady od smetáku. Prut vám samozřejmě dokáže pomáhat a je to jakýsi odznak rybáře. Není prut jako prut, avšak přímý vztah k rybě je tu prostě jiný než u háčku. Když totiž rybu nezaseknete a háček ji bezpečně nepodrží až do doby, než ji přivedete k podběráku, jsou prut a ostatní věci naprosto podružná záležitost.

Během let se mi dostalo do rukou háčků nepočítaně, ale největší radost jsem měl ze svého prvního opravdového háčku, který konečně nahradil můj zahnutý špendlík, který jsme s kamarády na svých prvních výpravách za rybami na maličké louži používali. Kamarád svému staršímu bratru „štípnul“ čtyři háčky, o které jsme se poctivě rozdělili. Byly to zlaté krystalky od Mustadu velikosti 8, možná 10. Prostě menší háčky, které tenkrát přesně odpovídaly našemu účelu. Chytali jsme s nimi hrouzky a plotice. Bylo neuvěřitelné, jak se razantně zvýšil počat zaseknutých rybek. Najednou jsme jich přivedli ke břehu určitě pětkrát tolik. Zaseknout bez prutu nebylo snadné. Chvilku trvalo, než se to člověk naučil. Bylo nutné neustále hlídat, aby byl vlasec napnutý. Ale brzy jsme v tom byli mistři.

Ani se zahnutým špendlíkem jsme nezasekávali špatně, ale skoro každá ryba nám z tupého špendlíku, i když jsme se snažili pilníkem přivést jeho ostří k dokonalosti, spadla. Bylo to prostě, jak se říká, nebe a dudy. Háčky jsme opatrovali jako oko v hlavě, a i když se jejich ostří časem také otupilo, stále se tento háček nedal srovnat se špendlíkem. Samozřejmě, že jsme s kamarády závodili, kdo chytí více rybek. Nikdy nevyhrál ten, kdo měl místo háčku jen obyčejný špendlík. Tenkrát jsme pochopili, že s dobrým háčkem se dá zvítězit, i když si vylosujete horší místo, protože zužitkujete skoro všechny záběry. A to platí stále.

Když jsme tenkrát neuměle ohýbali své špendlíky, kterých se dala koupit celá krabička myslím za dvě koruny, každý z nás to dělal trochu jinak. Respektive, každý z nás preferoval trochu jiný tvar. Já měl tři druhy „háčků“. Klasický oblý tvar, ne nepodobný tomu, který často používám i dnes například k lovu s kukuřičnými zrny. Ten jsem používal k lovu s chlebovou a rohlíkovou střídkou a těstem. Hranatý tvar mi vyhovoval při lovu s chlebovými kůrkami, nebo když jsem dal jen na špičku malou kuličku těsta. A úzký kulatý oblouček s dlouhým raménkem byl super, když jsem chytal na hnojáčky.

Když jsem pak srovnával, v čem je při porovnání háčku se špendlíkem největší rozdíl, bylo rázem jasné, že je to ostrost.

Měkký špendlík se prostě nedal dobře nabrousit, a když se i zdál být ostrý, velmi rychle se otupil. Počet zdolaných ryb samozřejmě hodně ovlivnil protihrot háčku, protože bez prutu jsme prostě nedokázali udržet vlasec při tažení ryby stále napnutý. Ryba nejčastěji spadla hned po zaseknutí. Když jste zasekli, bylo cítit, že tam je. Když jste pak ale sáhli druhou rukou na vlasec, abyste ji začali přitahovat, tak z háčku často spadla. S prutem a navijákem by to bylo jiné, ale ty jsme tenkrát neměli.

Rybáři si dnes nemohou naříkat, že by si neměli z čeho vybírat, přesto jsou stále s něčím nespokojení. Stěžují si, že se háčky rychle tupí nebo že při zdolávání ryby některé občas prasknou. To jsou stále stejné bolístky. To, že se háček zlomí, se příliš často nestává, ale otupují se všechny háčky bez rozdílu. Některé dříve, jiné vydrží déle, ale je to také otázka toho, na jakém dně se háčky používají.

Kdysi jsem používal háčky známého výrobce. Byl to jeden z mých sponzorů na závodech. Háčky vypadaly dobře, chytá s nimi mnoho rybářů. Po vytažení z obalu byly velmi ostré, na prsty se přímo lepily. Jenže když jste na ně napíchli párkrát červy, za chvíli už jste cítili, jak jejich špička drhne. Takový háček trhá červy, ale do rybí tkáně nebo do vašeho prstu stále vletí rychle jako blesk. Nicméně háček se zdeformovanou špičkou už nechcete používat, a proto jsem se těchto háčků prostě vzdal a vybral si háčky, které se sice tak „nelepily“ na prsty, ale klidně jsem s jedním háčkem mohl chytat tak dlouho, dokud jsem ho neutrhl. Pak mi stačilo na závody vázat ani ne polovinu toho, co jsem obvykle vázal.

Když jsem později experimentoval s tvary háčků, zjistil jsem pár věcí. Jsou háčky, které se hodí jen na jeden typ nástrahy. Pak jsou háčky, na které můžete klidně napíchnout skoro cokoli, protože jsou velmi univerzální, a takových je opravdu mnoho. Také jsem zjistil, že úspěšnost zaseknutí nemusí být dána bezpodmínečně tvarem háčku a jeho ostrostí, ale také jeho velikostí ve vztahu k nástraze. Svou roli hraje i způsob nastražení, protože například takové docela obyčejné zrnko kukuřice se dá napíchnout mnoha způsoby a každý z nich může vyhovět v jiné situaci.

Staří rybáři říkávali, že když ryby berou opatrně, je dobře schovat háček do nástrahy. Ryba prý pozná, že z nástrahy trčí háček a takovou nástrahu prý nevezme. Tohle tvrzení odporuje současnému úspěšnému trendu lovu s nástrahami na vlasovém přívěsu mimo háček a také tomu, jak se chytalo kdysi, tedy zrnku kukuřice v obloučku nebo na špičce velkého háčku. Já už léta letoucí háček do žádné nástrahy ani do kukuřice neschovávám, ale vždy záleží na velikosti a ostrosti háčku. Proto říkám, že pokud vám ryby po zaseknutí z háčku padají, nemusí to být vždycky nutně tím, že je háček tupý nebo nemá vhodný tvar. Zkuste třeba jen změnit velikost háčku anebo prostě zrnko kukuřice či jinou nástrahu, kterou právě používáte, zkusit nastražit jinak.

Vzpomínám si například, jak nás ryby trápily a školily, když jsme chytali na žížaly. Všelijak nástrahu popotahovaly za konečky a my jsme je prostě nemohli zaseknout. Chvilku trvalo, než jsme pochopili, že chytat malé ryby na celé žížaly, i když malé, je prostě hloupost a že je budou popotahovat pořád, protože žížalu uchopí tak, jak je to pro ně nejsnadnější, a že i když chytáme větší ryby, musíme jim prostě dát čas. Zkrátka, všechno chce své. Žížala je skvělá nástraha i na ty nejmenší rybky, ale abyste je spolehlivě zasekli, musíte nastražit na háček vhodné velikosti správné sousto a je po problému.

Kdysi jsem si říkal, že to s háčkem ze špendlíku jen tak pro legraci zase zkusím. Samozřejmě s prutem. Po těch zkušenostech, co dnes mám, jsem ryby celkem bez problémů chytil. Ale vracet se k němu už bych vážně nechtěl, už jen proto, že háček ze špendlíku větší ryby prostě neudrží. Ale hezky se na to vzpomíná…