Výročí Ruggera Leoncavalla, autora Komediantů

Ruggero Leoncavallo se narodil 23. dubna 1857 (někde ještě bývá chybně uveden rok 1858) v Neapoli, kde pak studoval konzervatoř. Po dokončení konzervatoře dlouho nedosahoval úspěchů a živil se výukou hudby. Snažil se prosadit uvedení své opery Chatterton o anglickém preromantickém básníkovi Thomasi Chattertonovi (1752–1770), který po řadě bolestných zklamání a nepochopení ze strany vynikajících současníků, v osobní nouzi a obavě ze smrti hladem spáchal v pouhých sedmnácti letech sebevraždu (otrávil se arsenikem). Krátce před premiérou v roce 1876 však byla Leoncavallova opera stažena a uvedena byla až o dvacet let později.

Na nezájem narážela i jeho další plánovaná opera Songe d’une nuit d’été (Sen o letní noci). Živil se pak jako kavárenský klavírista a kapelník u menších operních scén, cestoval po Evropě, navštívil Egypt a do Itálie se vrátil v roce 1887. Měl v plánu zkomponovat rozsáhlou wagnerovskou trilogii z renesanční Itálie. Dílo nazvané Crepusculum (Soumrak) nabídl vydavateli Giuliovi Ricordimu a jeho zájem ho povzbudil k dokončení první části I Medici (Medicejové). Na uvedení ale pak opět čekal marně, a tak se obrátil na vydavatele Sonzogna s jinou operou. Netušil, že ta mu přinese největší, nikdy nepřekonaný úspěch a nehynoucí slávu…

Komedianti a verismus
Opera o dvou dějstvích Komedianti na vlastní skladatelovo libreto měla premiéru 21. května 1892 v Miláně v Teatro Dal Verme a dnes patří trvale mezi třicítku nejhranějších oper na světě. Existují také desítky nahrávek, roli Cania si rádi zazpívali snad všichni přední světoví tenoristé. Leoncavallo se stal slavným takřka přes noc, protože Komedianti měli velký úspěch a rozběhli se do dalších divadel. „Skladatel byl inspirován k této hře skutečnou událostí, kterou sám zažil na kterési italské vesnici,“ píše o díle Anna Hostomská v průvodci Opera. „Ve svém dramatu uplatnil líbivý kontrast mezi kostýmovanými postavami italské ,commedia del’arte‘ a životními vztahy skutečných lidí. Dramatický spád textové předlohy Leoncavallo naplnil hudbou neobyčejně působivou a líbivou nejen v áriích, nýbrž i v recitativech, které vyrůstají hudebně z wagnerovského dramatického principu. Proslulá árie Caniova: ,Směj se, paňáco‘ by sama stačila zaručit úspěch tohoto díla. Aby zmírnil syrovost svého díla, dal Leoncavallo celé hře svůj proslulý barytonový prolog. Ukazuje jím na velké duševní rozpory lidí hrajících před světem komedii i na vlastní cíle celého nového uměleckého směru. Skutečnost, že tento prolog zpívá postava v celé hře nejsurovější, potvrzuje však, jak daleko byl Leoncavallo vzdálen vlastnímu poslání realistického umění a jak jeho dílo je ve skutečnosti jen vypočítáno na efekt.“

Tím výše zmíněným novým uměleckým směrem byl verismus, vycházející z francouzského realismu a Zolova naturalismu; obracel se proti symbolismu a idealismu v literatuře. Veristé (z italského vero – pravdivý) vyhlásili pravdivost v umění, náměty čerpali z denního života, zajímali se o drobné lidi s jejich běžnými každodenními problémy a konflikty, dohnanými nakonec k nějakým mezním činům. Zdůrazňovali sociální problematiku a regionální témata. V opeře se verismus „zrodil z odporu vůči historizující a idealistické opeře s látkami přežívajícího romantismu,“ jak píše Jan Trojan v Dějinách opery. „Místo mytologických a heroických námětů vystupuje u veristů do popředí zájem o denní život prostých lidí, tísněných společenskými konflikty. Děj veristických oper má prudký spád, postavy jsou charakterově vyhroceny, příběh spěje k drásavému konci. Hnacími momenty děje bývají stupňované afekty, brutalita, pudovost, láska a nenávist. Nic se tu nezastírá, vše je podáno přirozeně a přímočaře a bez jakéhokoliv filosofování. Ztvárnění látek je dramaticky expresivní. Italský operní verismus je dítětem domácí operní tradice, lze dokonce říci, že je nejitalštějším směrem v opeře vůbec.“

Hudebně vycházeli italští veristé z Verdiho a Donizettiho a jejich melodika je podle Jana Trojana „výrazná až vtíravá, neostýchá se ani křiklavých tónů; harmonická složka je koloristicky zvýrazněna. Příznačné jsou melodicky rozvinuté recitativní a ariosní pasáže. Orchestrální part je nápadný právě tak hutnou instrumentací jako pestrými barvami. Veristická opera se vyznačuje strhujícím jevištním účinkem, stručný časový rozsah oper předpokládá koncentraci a využití materiálu do krajnosti.“ To vše přesně platí i pro Komedianty, kteří mají délku zhruba osmdesát minut. Zajímavým kontrastem, který zvýrazňuje děj spějící k děsivému závěru, je použití divadla na divadle. Děj opery se odehrává na vesnici v Kalábrii. Principál kočovné komediantské společnosti Canio (tenor) je odhodlán krutě potrestat případnou nevěru své krásné ženy Neddy (soprán). Neddě nadbíhá hrbatý kejklíř Tonio (baryton), který se jí ale protiví a ona ho uhodí bičíkem. Ponížený Tonio (právě on zpívá onen prolog o tom, že diváci uvidí historku splývající s reálným životem) vyslechne rozhovor Neddy a jejího milence, sedláka Silvia (baryton), a běží za Caniem, aby mu vše prozradil… Canio vyzpívá svůj žal ve slavné árii a pomstí se přímo na scéně před vesničany. Na divadle hraje Canio Paňácu a Nedda Kolombínu, Peppe (tenor) je Harlekýn a Tonio ťulpas Taddeo. Canio si postupně uvědomí, že příběh o nevěře na jevišti odráží skutečnost a probodne Neddu i Silvia, který jí přispěchal na pomoc. „Komedie je skončena,“ cynicky prohlásí Tonio k obecenstvu.

Leoncavallo se s Komedianty zúčastnil v roce 1890 operní soutěže o cenu, kterou vypsal známý milánský vydavatel Edoardo Sonzogno. První cenu získal Pietro Mascagni za operu Cavalleria rusticana (Sedlák kavalír), která pak měla premiéru v Římě v Teatro Costanzi 17. května 1890, tedy o dva roky dříve než Komedianti. Ti byli totiž ze soutěže vyloučeni z formálních důvodů, protože nesplňovali podmínku jednoaktové opery. Sonzogno byl však dílem zaujat a jeho uvedení v Miláně nakonec prosadil. Premiéru tehdy dirigoval Arturo Toscanini. Ještě téhož roku byli Komedianti uvedeni s úspěchem v Berlíně (5. prosince 1892), v následujícím roce mimo jiné v Praze (Národní divadlo, 10. února 1893), Londýně (Královská opera Covent Garden, 19. května 1893) a New Yorku (Grand Opera House, 15. června 1893). Metropolitní opera uvedla Komedianty poprvé 11. prosince 1893 jako dvojprogram s Gluckovou operou Orfeus a Eurydika. Společné téma nevěry, blízkost hudebního jazyka i krátkost obou oper vedly k tomu, že Komedianti jsou nejčastěji uváděni v jednom večeru s Mascagniho jednoaktovým Sedlákem kavalírem – poprvé se tak stalo v Metropolitní opeře 22. prosince 1893. Mimochodem, i Sedlák kavalír byl předtím v Metropolitní opeře poprvé uveden spolu s Orfeem a Eurydikou, a to 30. prosince 1891. Dnes je spojení Sedlák kavalír – Komedianti téměř nerozlučné a často se s ním můžeme setkat v řadě operních divadel; nejednou tak obě opery byly a jsou uváděny i u nás.

Bohéma a další Leoncavallovy opery a operety
Úspěch Komediantů Leoncavallo již nikdy nepřekonal. Uvedeno bylo však postupně devět dalších skladatelových oper (jedna posmrtně) a devět operet (tři z nich posmrtně). Kromě nich složil Leoncavallo také například symfonickou báseň pro tenor a orchestr La nuit de mai (Májová noc) na text Alfreda de Musseta (premiéra se konala v Paříži v roce 1886; známá je nahrávka s Plácidem Domingem z roku 2010) a symfonickou báseň Séraphitus Séraphita podle Honoré de Balzaca (premiéra v milánské La Scale v roce 1894). Nedokončené Requiem (Messa da requiem) dokončil v roce 2009 József Ács. Známá je Leoncavallova píseň Mattinata, kterou složil v roce 1903 pro tenoristu Enrica Carusa; v repertoáru ji měli i další slavní tenoristé včetně Di Stefana, del Monaca, Pavarottiho, Dominga, Carrerase či Flóreze. Dále je Leoncavallo autorem řady dalších písní s doprovodem klavíru a skladeb pro sólový klavír.

Leoncavallovy další opery byly uvedeny v tomto pořadí: I Medici (9. listopadu 1893, Teatro Dal Verme, Milán), Chatterton (10. března 1896, Teatro Argentina, Řím; revidovaná verze opery z roku 1876), La bohème (6. května 1897, Teatro La Fenice, Benátky), Zazà (10. listopadu 1900, Teatro Lirico, Milán), Der Roland von Berlin (13. prosince 1904, Königliches Opernhaus, Berlín), Maïa (15. ledna 1910, Teatro Costanzi, Řím), Zingari (16. září 1912, Hippodrome, Londýn), Mimi Pinson (1913, Teatro Massimo, Palermo; revidovaná verze Bohémy), Mameli (27. dubna 1916, Teatro Carlo Felice, Janov; dílo na pomezí opery a operety), Edipo re (13. prosince 1920, Chicago Opera; posmrtně, orchestraci díla dokončil Giovanni Pennacchio).

Trvalejšímu zájmu se však netěšila žádná z Leoncavallových oper, některé zcela propadly, jiné si vysloužily kritiku, jen některé zažily dobový úspěch, a tak Leoncavallo dnes „žije“ hlavně díky svým Komediantům. Úspěch neměli ani Medicejové, hudebně i dramaticky poutaví, s epigonskými vlivy Richarda Wagnera, s obtížným tenorovým partem Giuliana de Medici (v premiéře ho zpíval Francesco Tamagno, první představitel Verdiho Otella; na nahrávce dirigenta Alberta Veronesiho z roku 2010 roli Giuliana zpívá Plácido Domingo). Ze zamýšlené trilogie Soumrak už Leoncavallo další plánované díly – opery Gerolamo Savonarola a Cesare Borgia – ani nenapsal. Patrně nejlepší Leoncavallovou operou tak vedle Komediantů zůstává Bohéma, která však přes své kvality měla smůlu, že byla zcela zastíněna slavnější verzí rivala Pucciniho. Přitom Leoncavallo začal na své Bohémě pracovat dřív než Puccini, který se zprvu k námětu, vycházejícímu z románu Henriho Murgera Scènes de la vie de bohème (Scény ze života bohémy) z roku 1851, stavěl vlažně. Leoncavallo si libreto napsal sám, ale nebyl schopen dokončit operu v termínu. A mezitím vznikla Bohéma Pucciniho, která měla premiéru v Turíně 1. února 1896.

Leoncavallo v práci nicméně pokračoval, a to i přes úspěch svého rivala, a ve veřejném prohlášení dokonce ujišťoval, že jeho text bude – na rozdíl od Pucciniho – zcela věrný Murgerovu románu. Což je pravda, Leoncavallo se drží Murgerova příběhu důsledněji a více zachovává i atmosféru literární předlohy. Jeho Bohéma měla premiéru v květnu 1897 v Benátkách a publikum přijalo dílo s nadšením. Leoncavallo oproti Puccinimu daleko více zvýraznil pohodový bohémský život v prvních dvou dějstvích v kontrastu s bolestí a tragičností dějství třetího a čtvrtého. I na konci samozřejmě nemocná Mimi umírá v náruči básníka Rodolfa… Postupně byl ale soud publika jednoznačně ve prospěch opery Pucciniho a ani Leoncavallova snaha o upravenou verzi s názvem Mimi Pinson z roku 1913 nebyla úspěšná a opera upadla v zapomnění. Dnes se tu a tam uvádí, například Státní opera v Praze ji uvedla v roce 2003. Z několika nahrávek je asi nejznámější ta z roku 1981, kterou pořídil dirigent Heinz Wallberg s Lucií Popp v roli Mimi a Berndem Weiklem jako Rodolfem (v Leoncavallově verzi je Rodolfo baryton, na rozdíl od tenorového partu u Pucciniho). Kromě Komediantů a Bohémy u nás byly uvedeny ještě Medicejové (Národní divadlo v Praze, 1895) a Zazà (Vinohradské divadlo v Praze, 1909).

Leoncavallo se později obrátil také k operetě. Devítka jeho operetních děl byla uvedena v tomto pořadí: La jeunesse de Figaro (1906, USA), Malbrouck (19. ledna 1910, Teatro Nazionale, Řím), La reginetta delle rose (24. června 1912, Teatro Costanzi, Řím), Are You There? (1. listopadu 1913, Prince of Wales Theatre, Londýn), La candidata (6. února 1915, Teatro Nazionale, Řím), Prestami tua moglie (2. září 1916, Casino delle Terme, Montecatini), A chi la giarrettiera? (16. října 1919, Teatro Adriano, Řím), Il primo bacio (29. dubna 1923, Salone di cura, Montecatini), La maschera nuda (26. června 1925, Teatro Politeama, Neapol).

Navzdory řadě úspěchů se Leoncavallo musel – podobně jako mnoho jeho současníků – sklonit před talentem Pucciniho a sledovat, jak jeho opery kromě Komediantů upadají v zapomnění. Libreta k většině děl si napsal sám a mnohými je považován za největšího italského libretistu své doby po Arrigu Boitovi; mimo jiné přispěl i k libretu Pucciniho Manon Lescaut. Svá poslední léta trávil v Montecatini u Florencie, kde také 9. srpna 1919 zemřel. Jeho pohřbu se zúčastnil nejen souputník Pietro Mascagni, taktéž slavný jen díky jedinému dílu, ale i věčný rival Giacomo Puccini. Leoncavallo, nesmrtelný díky stále uváděným a oblíbeným Komediantům, je pohřben ve Florencii na Cimitero delle Porte Sante.