Láska ke třem pomerančům: bláznivá opera s bláznivou výpravou

Národní divadlo se rozhodlo do repertoáru zařadit Prokofjevovu pohádkovou, leč dadaistickou a poněkud bizarní operu Láska ke třem pomerančům, od jejíhož vzniku letos uplynulo právě sto let. Režie se pak ujal mim, performer, choreograf, ale také režisér Radim Vizváry, držitel Thálie 2016 v oboru balet, pantomima nebo jiný tanečně dramatický žánr.

Námět k opeře Prokofjev nalezl u Carla Gozziho, který se inspiroval pohádkou Giambattisty Basileho Tři citrony. Žertovná opera, která se vysmívá všemu možnému a zejména pak sama sobě, začíná výstupem sboru. Ten představuje diváky hraného kusu, kteří se nejednotně dožadují velkých tragédií, lyrických dramat i zábavných frašek. Jejich dohady umlčí až tlupa Podivínů, kteří v příběhu vystupují nejen jako diváci, ale také hybatelé děje ve chvíli, kdy je třeba jej trochu popostrčit kupředu.

Děj pak vypráví o králi Trefovi a jeho hypochondrickém synovi, kterého vyléčí jedině smích. Král se proto rozhodne uspořádat šibřinky (orgie, na kterých trvají Podivíni) a pozve šaška Truffaldina, aby prince rozesmál. To se však nehodí králově neteři Clarice, která si brousí zuby na trůn, a dvořanu Leandrovi, který si zase brousí zuby na Clarice. Truffaldinovi se nedaří prince rozesmát, brání mu v tom čarodějnice Fata Morgana.

Jí se však princ nakonec směje nejvíce, a proto ho stihne kletba – láska ke třem pomerančům. Poblázněný princ je chce stůj co stůj vyhledat, i přestože jsou uschovány u čarodějnice Kreonty a její strašlivé kuchařky, která kohokoli usmrtí svou naběračkou. Podaří se mu ji ale přelstít a tři pomeranče získat. V nich se pak ukrývají princezny a po dalších peripetiích se princ vrací do svého království a s jednou z nich se ožení. Konec je dobrý ovšem jen částečně, jelikož záporným postavám se daří pod ochranou Fata Morgany uniknout.

Poněkud bizarní operu pojal Radim Vizváry podobně, což se projevilo například přizváním souboru Losers Cirque Company. Jejich akrobatické kejkle dodávají opeře další rozměr, která tak místy působí až surrealisticky. Ačkoli ty, kdo v Národním divadle viděli opery Z mrtvého domu nebo Billy Budd, jejich vystoupení už zvlášť nezaskočí. I jiní režiséři se snažili do jim svěřených oper vnést jakousi rozvernost, tato snaha Národnímu divadlu však zatím příliš nevycházela.

Nepřekonatelnou (v negativním slova smyslu) v tomto zůstává La Cenerentola s limuzínou spouštěnou z provaziště z roku 2016 (režie Enikő Eszenyi), nepříliš povedené je také letošní nastudování opery Johnny vyhrává v režii Davida Drábka, které je přeplácané zbytečnostmi v podobě zahradních trpaslíků a tančícího sysla. K ději Prokofjevovy Lásky ke třem pomerančům však určitá šílenost sedí a Vizvárymu se navíc podařilo udržet a nepřekročit hranici mezi surreálnem a, s prominutím, hovadinou.

Zpátky se nedržela ani kostýmní výtvarnice Natalia Kitamidako – sbor i Podivíni hýří barvami, kostým Clarice pak zaujme svým tvarem. Vše podtrhla ještě scéna. Zatímco v první části ji tvořila šedá zasedací síň, v druhé polovině ji zaplnila tři obří ňadra, jež měla být oněmi pomeranči. Ovšem jakási lacinost a lascivnost, která zde hrozila, byla zahnána, když se ukázalo, že to, co vypadá jako bradavka, je ve skutečnosti klobouček princezny ukryté uvnitř.

Co je u opery ovšem zdaleka nejdůležitější, jsou pěvecké výkony sólistů. Zde je nutné vyzdvihnout především Zdeňka Plecha, který ztvárnil role krále Trefy a zlé kuchařky, jehož bas se hledištěm nesl čistě a jasně. Vyrovnaný výkon podali také Aleš Briscein v roli prince, Jaroslav Březina jako Truffaldino či Roman Janál jako Leandr, byť jeho roli se nedostalo takové příležitosti stejně jako Clarice v podání Veroniky Hajnové.

Překvapivě skvělý výkon podal orchestr pod taktovkou Christophera Warda, který měl na starosti i hudební nastudování celé opery. Po úspěchu Billyho Budda v režii Daniela Špinara se tak Opera Národního divadla konečně může pyšnit dalším povedeným kouskem.