Zimní pohádka má skvělé herce, a přece jí něco chybí

Divadelní sezona je sice u konce, i přes prázdniny je však možné navštívit různé letní scény a divadelní festivaly. Jedním z těch již tradičních jsou Letní shakespearovské slavnosti, jejichž letošní premiérou se stala jedna ze Shakespearových romancí, Zimní pohádka. Režisér Pavel Khek pak při obsazení hlavní role vsadil na herce, které díky seriálu Most zná i divák, jenž do divadla běžně nezabloudí.

Recenze: Zimní pohádka skončí dobře, i když je to Shakespeare

Zimní pohádka patří mezi jednu ze Shakespearových opomíjených her. Na české divadelní scéně se jí v roce 2015 ujali v Dejvickém divadle a od té doby si ji vybavuji jen jako počin Královského baletu v Londýně z roku 2018. Teprve na letošních Letních shakespearovských slavnostech dostala tato inscenace opět příležitost se předvést, a to v režii Pavla Kheka.

Největší zajímavostí daného Shakespearova díla bezesporu je, že se děj částečně odehrává v krajině Bohemia, tedy Čechách. Ačkoli je věhlasný dramatik využil spíše coby fiktivní „exotickou“ krajinu s mořskými břehy a králem, než vykreslil jejich reálnou podobu. Českého krále pak s tím sicilským pojí pevné přátelství, ovšem jen do chvíle, kdy si horkokrevný Sicilan vezme do hlavy, že jej žena podvádí právě s českým králem.

Na rozdíl od tragédie Othello králi toto podezření nikdo nenašeptává, ani mu nepodává důkazy, v jeho bláznovství jej nikdo nepodporuje, právě naopak. Všichni jej přesvědčují o královnině nevině, nepomůže však ani věštba orákula. Tím, že ji král považuje za „cinknutou“, se znelíbí bohům a upadne v jejich nemilost.

Český král mezitím s pomocí Sicilana Camilla prchá ze země zpět do Čech, kam se později vydá i Antigonus s novorozenou dcerou sicilského krále, který ji však považuje za levobočka. Zatímco Antigona roztrhá medvěd, dítěte se ujímá pastýř a vychová jej jako své vlastní. Náhoda tomu pak chtěla, že se do krásné pastýřovy dcery o šestnáct let později zamiluje český princ a před otcovým hněvem – opět s pomocí Camilla – prchá na Sicílii.

Tam se posléze všichni setkají, aby ulevili výčitkám sicilského krále. Konec, kdy jeho zdánlivě mrtvá žena předstírá, že je sochou, nakonec ale bere krále na milost a „ožije“, je sice prazvláštní, na rozdíl od jiných Shakespearových tragičtějších her ale aspoň šťastný.

Pavel Khek do role sicilského krále obsadil hned dvě hvězdy českého seriálu Most, a to Martina Hofmanna a Michala Isteníka, kteří se tak alternují. Kromě nich se v roli Antigona představí i další z mosteckých herců, Cyril Drozda. Takovéto obsazení se může zdát být značně prvoplánové, ovšem například Michal Isteník, na kterého jsem měla při své návštěvě štěstí, se mohl už v roce 2015 chlubit cenou Thálie a ani Martinu Hofmannovi nejsou divadelní prkna cizí.

Isteník během představení podal perfektní výkon, nejvíce bavil v druhé části, kdy hrál, jako by hrát neuměl, a text odříkával takřka roboticky. Celkově druhá část inscenace byla zábavnější a herci v ní dostali větší prostor (který nejlépe využili Matouš Ruml jako Křupan – není malých rolí! – ale i Saša Rašilov jako český král nebo Cyril Drozda v roli Pastýře).

První polovina totiž byla především Isteníkovou one man show, kdy sicilský král přesvědčuje sebe i všechny kolem o zhýralosti své ženy. Jeho cit pro text i vynikající práce s hlasem jsou tak patrné od samého začátku. Teprve na samém konci první poloviny mu zdatně sekunduje Petra Špalková při obhajobě své postavy.

Rozsudek orákula či chór zpodobňující Čas byl vcelku rozumně vyřešen projekcí, která se však ukázala zbytečnou na samém konci, kdy bylo promítáno video, jež měl natočit princ Mamillius. Pobíhá v něm po domě a vyruší královnu v sauně, která jej odhání, aby šel otravovat někoho jiného.

Bohužel tento závěr učinil konec ještě víc rozpačitý a nelogický, než už jej napsal sám Shakespeare, který vůbec nevysvětluje motivy toho, proč se královna nechala šestnáct let oplakávat jako mrtvá a nadto předstírala, že je socha.

I přes skvělé herecké výkony se však nemohu zbavit pocitu, že této inscenaci něco chybí. Ano, Pavel Khek Zimní pohádku zpracoval dobře, ale jako by vytvořil jakousi šedou myšku (tomuto dojmu napomáhá i scénografie a střízlivě pojaté kostýmy), tuctovou „líbivku“. Nikdo nad ní sice neohrne nos, ale nikdo nad ní ani nebude jásat. Představení zhlédnete, řeknete si „dobrý“ a za pár měsíců si na něj nejspíš už ani nevzpomenete.