Ostravské stopy: Starší kolegové mě brali jako exota, říká sochař Gebauer

„Dílo jsem tehdy nějakou dobu tvořil jako černou stavbu,“ vzpomíná uznávaný výtvarník, který pochází z Hradce nad Moravicí.

„V dětství jsem se do Ostravy moc nedostal, maminka měla peníze nanejvýš na to zajet do Opavy k doktorovi. Dostal jsem se do ní až později. Až když jsem byl na volné noze, nabídli mi v Ostravě někdy možnost zúčastnit se výběrových řízení do méně významných zadání. Jedním z nich bylo i dětské hřiště na Fifejdách,“ líčí Kurt Gebauer vznik jedné z jeho prvních přelomových zakázek.

Dětské hřiště pro něj bylo pouze formální název. „Ve skutečnosti jde o prostor pro všechny věkové kategorie. Spadá to pod status krajiny mezi domy. Návrh jsem udělal v roce 1976, v letech 1980 až 1985 jsem v Ostravě prakticky od jara do zimy bydlel a pracoval na něm. Dokonce můj nejstarší syn Žanda (Jan) od svých 11 let tady se mnou pobýval. Strávil jsem tu kus dobrodružného života,“ líčí říká Gebauer.

Kurt Gebauer Uznávaný výtvarník se narodil 18. srpna 1941 v Hradci nad Moravicí. Po Škole umění a řemesel v Brně absolvoval Sochařsko-kamenickou školu v Hořicích. V letech 1963 až 1969 studoval u profesorů Makovského a Lidického na pražské Akademii výtvarných umění. Jako sochař ve svobodném povolání pracuje od roku 1969. V letech 1980 až 1985 pracoval v Ostravě na Minikrajině, environmentálním hřišti na Fifejdách, které je dodnes nepřekonatelným počinem, jak si promyšleně hrát s terénem na ploše 1,5 hektaru s minimálními prostředky. Mimo jiné vytvořil prostorové realizace s názvem Rybník v Praze-Stodůlkách, Obludy v Praze-Dědině a Altán v Praze-Malešicích, který vznikl podle společného návrhu s Karlem Neprašem. Významnou akcí byly Malostranské dvorky v roce 1981. V roce 1990 vedl Ateliér veškerého sochařství na UMPRUM v Praze, kde byl 1992 jmenován profesorem. V roce 2018 dostal od této instituce čestný doktorát. V současné době učí na katedře výtvarné výchovy a kultury Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni a konzultuje na Technické univerzitě v Liberci.

Jeho krajina byla něčím nevídaným. „Starší kolegové mě brali jako exota. Ale Jindřich Chalupecký ji tenkrát publikoval v knize o československém umění pro Francii. Minikrajina Fifejdy původně vznikala v soutěži na dětskou atrakci. Ty mi šly na nervy, nějaká ta boudička, zeměkoule a podobně,“ vzpomíná sochař, jemuž pomohly zkušenosti ze soutěže na Jižní Město v Praze. „Tam jsme s architektem Emilem Zavadilem získali třetí cenu a byla to cenná zkušenost. Hned poté jsem předložil návrh reliéfu se skálami a herními objekty. Vzali to, nicméně nikdo netušil, jak to vše udělat,“ směje se Kurt Gebauer.

Ovšem i s tím si musel sochař poradit. „Poslali mě do Stavoprojektu, ať jim ukážu, kde co chci mít. Nechali mě, ať si to na stavbě sám domluvím. Když přišel zákaz pokračování, hlavní stavbyvedoucí mi vyhrožoval, že mě nechá zavřít, když tam budu dělat. Odpověděl jsem mu, že aspoň bude jasné, jak to tu nefunguje. Zato druhý stavbyvedoucí mi naopak pomáhal, sháněl staré pražce a telegrafní sloupy. Stavěli jsme ze všeho možného, co se kde našlo, co zbylo z jiných staveb,“ popisuje Gebauer peripetie výstavby.

Vyřazené pražce se tehdy jevily vhodné, protože nebyly už tolik impregnované. Zpevňovaly se jimi kopce proti sesuvu půdy. „Na sídlišti se už v té době bydlelo. Děti si na stavbu chodily hrát a co nebylo rychle zabetonováno, to rozebraly. Rajtovaly na kopci s navezenou hlínou a za pár dní už bylo po kopci,“ konstatuje sochař.

„Ovšem je to jedna z mála realizací tohoto typu, která funguje i po tolika letech. S herními prvky mi pomáhali kamarádi Jiří Mojžíš, Martin Rajniš a Luboš Jíra. Tehdy jsme neměli ani potřebné zkušenosti, ani peníze. Sponzoroval jsem to ze svého, z honoráře za Utíkající dívku z Antverp, která je v Opavě,“ zmiňuje Kurt. „Na základě zkušeností z Fifejd jsme po roce 1986 dělali ozelenění a park u nádraží v rodném Hradci nad Moravicí, ten se bohužel do dneška nedodělal.“ 

Minikrajina Fifejdy ovšem není jediným ostravským dílem Kurta Gebauera. V Hrabůvce je socha Děvče na židli, v budově Alpex v Porubě je 13 metrů vysoký Vodopád z roku 2001, v roce 2008 se podílel na revitalizaci Komenského sadů a v současnosti vystavuje v rámci ostravského Landscape festivalu.

„Ostravský 1. máj, to bylo jako na zábavě“

Ze života Ostravy se mu vybavuje nejedna vzpomínka, a protože bydlel i v Praze, může srovnávat. „Ve společenském životě byla Ostrava hodně jiná než Praha. V Praze byla společnost rozdělena na ty, co režim baští a z něj žijí, a na underground, který byl proti. Na prvomájovou oslavu režimu by z nich nikdo nešel. Kdežto tady se na 1. máje chodilo jako na zábavu, byla to jedna z mála zábav,“ srovnává sochař.

„V Ostravě byla řada vstřícných a otevřených lidí, kteří ve zdejší krajině nacházeli potěšení, třeba fotograf Viktor Kolář, který na Fifejdy chodil fotit. A mladší místní architekti mi pomáhali házet lopatou. Už v té době si hráli na postmodernu, někde se dokonce odvážili udělat na samoobsluhu štít, což byla odvaha.“ 

Na Gebauerově dětském hřišti se podílelo i mládežnické hnutí Brontosaurus. „Brontosauři mi chodili pomáhat a dokonce chtěli zopakovat výstavu asi 80 autorů zabývajících se tématem krajiny, architektů, sochařů, malířů. Ta se uskutečnila v Praze v roce 1982 v Ústavu makromolekulární chemie AV ČR, kde leccos prošlo. Někdo nás ale udal a zdejší organizátoři mi zděšeně volali: ‚Cos nám sem pozval za lidi, je mezi nimi patnáct chartistů a třicet korespondentů Svobodné Evropy. Poté zákaz zdůvodnili tím, že na výstavišti Černá louka praskla voda,“ popisuje sochař. „Ostravští estébáci si pozvali organizátory z Brontosaura a vyhrožovali jim, že si to odskáčou, když budou se mnou mluvit.“