José James: Lean On Me (recenze CD)

V červenci 2018 oslavil osmdesáté narozeniny americký soulový zpěvák, hudebník a skladatel Bill Withers. Ze scény se sice stáhl před více než třiceti lety, ale jeho nejslavnější písně jako Grandma’s Hands, Lean On Me, Use Me a především Ain’t No Sunshine jsou dodnes stabilní součástí repertoáru jazzových skupin, vokálních souborů i kapel a sólistů jiných žánrů, ať už je to britský soubor Starsailor, zpěvák Seal nebo brněnské kapely Pozdní sběr a Ukulele Orchestra jako Brno. Skutečný hold nyní Withersovi vzdal José James, čtyřicetiletý rodák z Minnesoty, který na chvíli zapomněl na svůj oblíbený hiphop a znovu se pokusil vtělit do role tradičního zpěváka.

Slůvko znovu je na místě proto, že před třemi lety James sestavil album Yesterday I Had The Blues z písní, které proslavila Billie Holiday. I tehdy šlo o poctu u příležitosti kulatých narozenin (v tomto případě stých, samozřejmě nedožitých). „Příjemný a technicky dokonalý hlas, srozumitelný projev, skvělé frázování, souhra hlasu s klavírem. K tomu vkusná rytmika – přesně taková, jakou čekáme od basisty Johna Patitucciho a bubeníka Erica Harlanda,“ psal jsem tehdy o albu, které bylo sice relativně pestré, ale přitom konzervativní a hudebně umírněné. Na „withersovské“ novince se musel James vypořádat s trochu jinou hudbou než s jazzovými standardy typu Body And Soul nebo Tenderly. Wihersovy písně, jakkoli na dnešní dobu uhlazené, vyžadují přece jen jinou práci s energií a rytmem. Budeme-li však soul vnímat jako žánr historicky i geneticky na půl cesty mezi tradičním jazzem a hiphopem, měl James jako člověk, který se právě na zmíněné žánrové přímce pohybuje, všechny předpoklady k tomu, aby v zadání uspěl.

Na své album pochopitelně vybral všechny zmíněné velké hity včetně obou Withersových skladeb, které se umístily v žebříčku 500 nejlepších písní všech dob podle časopisu Rolling (Lean On Me – 205. místo, Ain’t No Sunshine – 280.). Celkem nahrávka obsahuje dvanáct písní, které díky zpěvákovým hlasovým schopnostem a výběru doprovodných hudebníků – jde o mnohem početnější kapelu než v případě minulého alba – tvoří relativně pestrou směs. Na jednom konci škály najdeme technicky výborně zvládnutý, ale přitom velmi konzervativní salónní jazzpop, na straně druhé pak stojí rytmičtější kousky s výraznou rolí baskytary. Právě basista Pino Palladino se po několikerém poslechu alba jeví jako naprosto zásadní hráč, díky němuž celek nejen drží pohromadě, ale který je – vedle pianisty Krise Bowerse – Jamesovi nejbližším partnerem. Přitom basová linka staví zpěvákovi v jednotlivých písních vždy jiný základ, na kterém může budovat lehce odlišný styl – jednou výrazně funkový (Kissing My Love, mimochodem s pěkným flétnovým sólem), jednou ve vypravěčském stylu à la Chris Rea (The Same Love That Made Me Laugh) a jindy třeba po vzoru soulových alb výše zmíněného Seala (Better Off Dead). Titulní Lean On Me se v Jamesově verzi vyvíjí z klidnější klavírní části do rytmické „vytleskávačky“ fáze a je opravdu velkým hitem alba. Naopak Ain’t No Sunshine je – včetně sóla ha hammondky – zdánlivě méně energická, ale obsahuje v sobě výrazné vnitřní napětí.

Když prý José James přišel s nápadem natočit album Withersových písní za producentem a šéfem vydavatelství Blue Note Donem Wasem, ten jej poslal přímo za Billem Withersem. K setkání zpěváků, které od sebe dělí přesně čtyřicet let, skutečně došlo a James tvrdí, že během jedné hodiny se od tohoto „hudebního génia“ naučil víc než za deset let hudební školy. Album, které po setkání vzniklo, sice není převratné či novátorské, ale svůj účel plní beze zbytku. Jde o důstojnou a vkusnou poctu autorovi, který sice dávno ukončil kariéru, ale k jehož písním se mnozí rádi vracejí.

Vydavatel: Blue Note
Rok vydání: 2018
Žánr: pop/funk
Celkový čas: 54:27

www.josejamesmusic.com

Článek vznikl pro časopis Harmonie