Přestože jsou dopady klimatických změn výraznější v rozvíjejících se zemích než v těch rozvinutých, problémy se postupně přesouvají i do Evropy. Oproti chudším zemím ty bohatší mají výhodu v tom, že disponují experty, těm ale chybí odvaha prosadit změny ve využívání půdy do praxe, srovnává v rozhovoru zemědělský expert.
Jan Svitálek je zemědělský konzultant z organizace Člověk v tísni (Čvt), kde se věnuje climate smart agriculture (tedy zemědělství, které reaguje na klimatické změny). Na misích v afrických zemích tak radí místním týmům Čvt, jak šetrně využívat přírodní zdroje. Rozhovor pro EURACTIV.cz vznikl v souvislosti s představením nové zprávy IPCC o propojení klimatických změn a přístupu k půdě.
Ze zemědělství, lesnictví a dalších způsobů využívání půdy pochází zhruba čtvrtina emisí skleníkových plynů. Naopak, lesy, potraviny a půda mohou až ze třetiny přispět k řešením a zmírněním klimatických změn tím, že jsou schopné uhlík pohlcovat a ukládat. Od této dvojí role půdy v současném procesu klimatických změn se odráží i nová speciální zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC). Co považujete za její nejdůležitější zjištění?
Toto dvojí sdělení, které zmiňujete, je právě na samotné zprávě to nejzajímavější. Přesně vystihuje realitu zemědělství. Způsob, kterým pečujeme o krajinu, je tím fenoménem, který může buď výrazně zhoršit nebo zlepšit vývoj situace kolem klimatické změny.
Překvapilo Vás ve zprávě něco konkrétního?
Mile mě potěšilo, že Člověk v tísni už se mnoha doporučeními z této zprávy řídí a mnohé projekty již na tomto problému pracují.
Máme expertů dostatek, nedokáží se ale prosadit
Jsou podle Vás doporučení, které nová zpráva IPCC předkládá – tedy změna způsobu přístupu k půdě, zastavení odlesňování, omezení průmyslového zemědělství nerespektující limity ekosystémů, rozvoj intenzivního zemědělství se zavřenými cykly (např. agrolesnictví), integrované zemědělství, nebo obnova důležitých funkcí ekosystému – dostatečná, nebo je něco, co Vy osobně byste přidal?
Vidím navržená doporučení jako dobře definovaný celek. Přičemž jednotlivé kroky ve zlepšení zemědělské produkce nejsou v principu až tak složité.
Troufám si tvrdit, že například v České republice není mezi odborníky problémem neznalost, nevůle nebo nedostatek dat, tak jako například v rozvojových zemích. Problémem v Česku jsou spíše vlastnické vztahy k půdě a ekonomické tlaky na konkurenceschopnost podniků. To je do velké míry dědictví jak předrevolučního, tak porevolučního období. To zpráva zmiňuje, ale bohužel neřeší a je těžké k takovým věcem dávat návody.
Co lidstvo udělalo špatně, že omezilo schopnost půdy plnit důležité funkce ekosystému.
Zpráva sama říká, že vztah mezi změnou klimatu a krajinou, který se vyvíjí, je ambivalentní. Musíme brát v úvahu to, že jak se staráme o krajinu, částečně mění klima, jak lokální, tak globální, čímž si škodíme nezávisle např. na emisi skleníkových plynů.
Zároveň globální klimatická změna všechny tyhle problémy znásobuje. To znamená, že když dochází k odlesňování nebo špatnému nakládání s přírodními zdroji, tak si jen rychleji podřezáváme větev, která nevydrží, když pak dojde k posunu na globální úrovni.
Jak reálná je podle Vás změna přístupu k půdě? Je možné podle Vás opětovně zalesnit vykácené plochy lesů?
Zde se bavíme o několika rovinách „přístupu“.
Jednak se jedná o vlastnické vztahy, tedy kdo půdu vlastní a kdo s ní hospodaří. Zde je čistě míč na straně státu a na nastavení legislativy, případně programech jako jsou například Komplexní pozemkové úpravy.
Mám velkou důvěru v kapacity českých zemědělců a lesníků a jejich způsobu hospodaření, volbě nových postupů apod. Znalosti a schopnosti čeští inženýři mají. Jejich kapacity jsou ale třeba zmobilizovat, což se v posledních letech už děje a mám z toho radost.
O reforestaci ztracených ploch v Čechách nemám strach. Máme prostředky, máme znalosti ve srovnání se zbytkem světa jsme na tom velmi dobře. To, co ale nemáme oproti zbytku světa, je odhodlání, uvědomění a zodpovědnost.
Jedním z problémů je zároveň nedostatek vody v krajině, což lze v našich podmínkách vidět například na vysušených mokřadech. Jak vodu do krajiny navrátit nejúčinněji? A jaké je z Vašeho pohledu ideální řešení pro zadržování vody v krajině – vodní nádrže/přehrady nebo rybníky a mokřady?
Jsme rozvodí Evropy. Z toho důvodu, co u nás nezachytíme, odteče. Ideálním řešením proto je zkombinovat všechny metody, které zmiňujete.
Vedle technických opatření a mokřadů, kde vodu vidíte a můžete si na ni sáhnout, je pak ale daleko důležitější mít vodu v krajině a zadržet ji v malém vodním koloběhu. Tak, aby se vám zase nad poli a nad lesy v létě navečer tvořila oblaka, ze kterých pak večer sprchne. Tomu se žádná zavlažovací technologie nevyrovná.
O tom zpráva mluví v souvislosti s obnovou organické hmoty v půdě. Když ozdravíme a oživíme mrtvou půdu na polích, získáme v rámci ČR kapacitu hned několika velkých přehrad najednou s „automatickým“ zavlažováním zdarma.
Nejlepší jsou potraviny vypěstované „za rohem“
Zpráva IPCC také hovoří o výrazném plýtvání potravinami a zranitelnosti potravinového systému kvůli závislosti na čtyřech plodinách (pšenice, kukuřice, rýže a sója). Co by se podle Vás mělo změnit v našem přístupu k potravinám?
V rámci přístupu k potravinám, z hlediska běžného spotřebitele, nepřináší zpráva až tak nic nového.
Stále platí několik základních doporučení. Za prvé, neplýtvejme, což platí jak pro podniky, tak pro domácnosti. Za druhé, kupujme pokud možno lokální potraviny s „rodokmenem“ a ty, které vyrostly „za rohem“. A nakonec, pokud kupujeme laciné maso z průmyslových chovů, máme myslet na to, že přemíra konzumace laciného masa ničí jak nás, tak životní prostředí. Drahé maso z biochovů berme jako podporu naší krajiny a drobných zemědělců. Nemají to mnohdy lehké.
Ze zprávy IPCC také vyplývá, že přežvýkavci přispívají velkou měrou k znečištění ovzduší, protože při trávení vylučují metan, který klima ovlivňuje ještě více než oxid uhličitý. Znamená to tedy, že by se měl omezit chov skotu a konzumace hovězího masa?
Ano, obecné doporučení zní, snížit spotřebu hovězího i skopového masa, a to z průmyslových chovů. Na druhou stranu, zpráva ale doporučuje intenzifikaci výroby a obnovení integrovaného zemědělství, tj. propojení chovu zvířat a pěstování rostlin, což je jedna z nejlepších cest, jak obnovit uzavřené cykly na farmách a v krajině. Přítomnost velkých i malých přežvýkavců v krajině pak hraje nezastupitelnou roli při obnově a zachování diverzity.
Stejně tak zpráva doporučuje zlepšit pastevní systémy, a to zvláště v lokalitách, kde například nic jiného než pastva a chov dobytka není k dispozici.
Toto doporučení pak přichází ve chvíli, kdy víme, že 820 milionů lidí ve světě hladoví, zatímco 1,6 miliard lidí po celém světě trpí obezitou, která je do velké míry způsobená i nesmyslně vysokou konzumací průmyslového masa, jehož výroba je zásadním způsobem odtržena od přirozených ekologických nebo krajinných cyklů.
Jako konzumenti bychom pak měli jíst výrazně méně, ale dražšího masa. Maso i naše zdraví si to zaslouží.
EU podporuje klimatická opatření doma i ve světě
Vy jste se minulý týden vrátil z Angoly, kde se podílíte na projektu EU s tematikou klimatické změny, výživy a sucha. Můžete přiblížit, co je obsahem projektu?
Program, který aktuálně zahajují struktury Evropské komise, je součástí rozvojové spolupráce mezi Angolou a Evropskou unií.
Jižní Angola je typickou polopouštní oblastí, kde je zemědělství a pastevectví velmi citlivé na výkyvy. Trendy posledních let ukazují, že situace místních zemědělců a pastevců není jednoduchá. Rozvojové programy proto řeší primárně problematiku podvýživy, prostřednictvím podpory šetrného zemědělství nebo rozvoje vodních zdrojů všeho charakteru, jako jsou vrty, prameny, studny, povrchová voda, přehrady a podobně.
Do těchto plánů nicméně vstupuje současná situace, kdy některé komunity v této oblasti zažívají prakticky už druhý rok bez deště a řeky jsou prázdné.
Mezi členskými státy EU podporuje boj proti klimatickým změnám jak legislativními opatřeními, tak dotacemi například na obnovu mokřadů nebo rozvoj ekologického zemědělství. Jsou podle Vás potřeba spíše finance nebo systémová podpora a legislativní pravidla? Nebo jsou obě složky od sebe neoddělitelné?
Tyto složky jsou od sebe dle mého názoru neoddělitelné. Zvláště příklad České republiky ukazuje, že finanční podpora bez systémové podpory vede ke zneužívání nebo minimálně nepochopení účelu financování.
Investice a pobídky EU, které jsou nasměrovány k šetrnému hospodaření s krajinou nebo pro zemědělství, jsou dle mého názoru dostatečné, ale jejich využití na české straně mnohdy neefektivní, případně se míjí účinkem. Důvodem je obecná nezkušenost české strany s rozvojovým plánováním. Stále se to svým způsobem učíme.
Evropa ale přeci jen produkuje pouze 9 % celosvětových emisí CO2 (nejen ze sektoru zemědělství a lesnictví). Je i přesto schopna, když už ne zastavit, tak alespoň zmírnit klimatické změny, zejm. zpomalit nárůst průměrných globálních teplot?
Dotaz na míru dopadu našeho snažení je spíše otázka pro klimatology. Nicméně já ji nepovažuji za relevantní. Většinu opatření, které zpráva zmiňuje, bychom měli jako dobří hospodáři provést i bez hrozby klimatické změny. Protože i bez ní víme, že máme zničenou půdu, chybí nám voda, ztráty na biodiverzitě jsou enormní a lesy nám mizí před očima. Takto zdevastovanou krajinu si v zásadě nikdo nepřeje.
Je tedy vědecká zpráva navržena i pro Evropu, nebo směřuje spíše na chudší oblasti v Africe, Asii či Jižní Americe?
To se mi právě na té zprávě líbí, že z mé perspektivy zabíhá do relativně detailních témat celého světa, ať už se jedná o Afriku, Indii nebo Evropu. Vše je tam zohledněno.
I kvůli tomu se jednání nad zprávou zdržovalo, protože všechny tyto regiony tam chtěly zahrnout spoustu svých problémů.
Na druhou stranu, zpráva zůstává sdělná, i když řeší stejné problémy jak v Evropě, respektive rozvinutém světě, tak v rozvojových lokalitách.
Rozvojové lokality jsou výrazně víc ohroženy. Je to ale i Evropa, rozvinutý svět a bohaté národy, které stále mají problémy, jež by se měly řešit. Je to například průmyslové zemědělství, které je neudržitelné, dále je to obezita, špatné nakládání s přírodními zdroji. A jak se ukazuje u nás, nás ty problémy nemíjí. My musíme stejně být připraveni na ty problémy, které mohou přijít s klimatickou změnou, jako v rozvojových zemích.
Rozvojové země a polopouštní oblasti, které jsou nejvíce ohroženy, čelí opravdu velkým rizikům. My jsme na tom o něco lépe. Ale posledních pár let mimo jiné ukazuje, že na tom nejsme do budoucna o moc líp.
Nedávno zvolená předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová se zavázala, že během prvních sto dní v úřadu předloží „zelenou dohodu“, která legislativně ukotví cíl dosáhnout do roku 2050 klimatické neutrality. Je to podle Vás reálné, aby členské státy EU tohoto cíle v daném čase dosáhly?
Domnívám se, že to není nemožné. Zvláště pak v případě, postavíme-li se pozitivně např. k jaderné energetice.
