Mozart otec a Mozart syn: Mýtus a realita

Ve středu 20. listopadu 2019 uvede Czech Ensemble Baroque v brněnské katedrále sv. Petra a Pavla program sestavený z děl Wolfganga Amadea Mozarta a jeho otce Leopolda. Od proslulého syna zazní Requiem d moll a od slavného otce jedna z jeho četných orchestrálních symfonií. Vztah otce a syna Mozartových i okolnosti vzniku legendárního Requiem vidí mnozí lidé pouze perspektivou filmu Amadeus režiséra Miloše Formana. Co nám ale o životě obou hudebníků říká dobová korespondence?
Louis Carrogis zv. Carmontelle: Rodina Mozartova (kresba a akvarel, 18. století / wikimedia.commons.com)

Leopold Mozart (1719–1787), vicekapelník salcburského hraběte Johanna von Thurn-Valsassina & Taxis, je dnes spojován především se svým geniálním synem, u hudebních znalců pak se školou hry na housle. Jeho osobnost je ovšem podstatně složitější. Po absolvování jezuitského gymnázia v Augsburgu, kde studoval hru na housle a na varhany, se vzdělával na benediktinské univerzitě v Salzburku ve filozofii, patrně též v právech. V tomto městě vstoupil do dvorní kapely nejprve jako houslista (1743), poté coby dvorní skladatel (1757). Od roku 1763 zastával post vicekapelníka. Je autorem především instrumentální hudby: symfonie, koncerty, divertimenta, tria, sonáty pro klavír s doprovodem.

Jeho nejslavnějším odkazem – vedle syna – je Důkladný návod k houslové hře (Versuch einer Gründlichen Violinschule, 1756). Vzorem mu byly klavírní škola Carla Philippa Emanuela Bacha (Versuch über die wahre Art das Clavier zu Spielen, 1753, 1762) a škola hry na flétnu Johanna Joachima Quantze (Versuch, einer Anweisung die Flöte traversière zu spielen, 1752); východiskem pak starší houslové techniky, např. Giuseppa Tartiniho nebo Pietra Antonia Locatelliho. Jako absolvent filozofie se L. Mozart inspiroval proudem osvícenské výchovy kladoucí důraz na přirozenost (Jean-Jacques Rousseau) nebo spojení teorie s praxí (Gotthold Ephreim Lessing, Friedrich Schiller aj.).

Ze sedmi dětí Leopolda Mozarta se dospělosti dožily jen dvě: Marie Anna (1751–1829), zvaná v rodině Nannerl, mj. dobrá klavíristka, a Wolfgang Theophil (1756–1791). Otec je cílevědomě vychovával, předváděl na cestách světu, což lze spojovat s dobovým kultem géniů. Pro Wolfganga byly významné zejména tři umělecké cesty do Itálie mezi lety 1769 a 1773. V Itálii se seznámil s významnými osobnostmi, jako byl Padre Martini nebo Josef Mysliveček. Pro nás byla zajímavá cesta do Olomouce a Brna v roce 1767. Jejím důvodem bylo ovšem vypuknutí epidemie neštovic ve Vídni, takže cesta měla spíš záchranný efekt. V Olomouci si L. Mozart vyprosil přijetí u hraběte Schrattenbacha – zajímavostí je, že o hudbě v olomoucké katedrále se vyjádřil, že je velmi slabá: „Die Musik in Dom ist schwach, ja sehr schwach.“ V Brně se pak uskutečnil památný koncert sourozenců v Redutě.

Jedním z nejpozoruhodnějších výsledků přátelství Wolfganga s otcem je jejich korespondence. Vyjadřuje nejen vzájemný respekt dvou umělců, ale též láskyplný vztah syna k otci. Wolfgang oslovuje otce francouzsky: „Mon très cher père“ (Nejdražší tatínku) a dopisy končí např. vřelým „Líbám Vám tisíckrát ruce a jsem věčně Váš nejposlušnější syn“. Podepisuje se celým jménem, přičemž jméno Theophil latinizuje na francouzské Amadé. Dopisy jsou psány vybroušeným stylem, Mozart do nich rád vkládá dialogy třeba při vlastních rozhovorech s jinými osobami. Projevuje se v nich jak jeho výjimečný smysl pro humor, ba přímo hravost na jedné straně, tak hluboký smutek na straně druhé.

Dozvídáme se z nich o osobním životě, např. o nemoci a smrti matky, o úmyslu oženit se, kdy prosí otce o souhlas; hlubokými úvahami o smrti, ale též odevzdáním se do rukou Božích je proniknuta reakce na zprávu o otcově onemocnění. Objevují se úvahy o umění, např. o opeře. Rovněž informace o uvedení vlastních děl. Dojemný tón má setkání s nemocným Myslivečkem v Mnichově.

Wolfgang Amadeus Mozart – portrét J.-B. Greuze (zdroj commons.wikimedia.org)

Často peprně se Mozart vyjadřuje o hudebnících, libretistech, orchestrech, ale též o nenáviděném salzburském arcibiskupovi, což mj. svědčí o soukromém charakteru korespondence. Tak například ke koncertu pro dvě flétny Friedricha Hartmanna Grafa poznamenal: „Ten ubožák se jistě hodně nadřel.“ Ohledně augsburského orchestru poznamenal, že by z něj „člověk dostal psotník“. K úmrtí Voltaira se vyjádřil takto: „A nyní Vám oznamuji, co snad již víte, že totiž bezbožník a arcitaškář Voltaire pošel, abych tak řekl, jako pes – jako dobytek. To je odplata!“ O francouzských zpěvácích mluví následovně: „A což teprve zpěváci a zpěvačky – neměli by se tak ani nazývat – neboť nezpívají, ale řvou – vyjí – a sice naplno, nosem a krkem.“ O mnichovském zpěvákovi v Idomeneovi promlouvá takto: „Zpívá, jako když krájí nudle.“ O dceři vídeňské bytné, která se do něj zamilovala, hovoří následovně: „Kdyby chtěl malíř namalovat čerta co nejvěrněji, musel by si vzít za vzor její obličej.“ O německých libretistech se vyjadřuje takto: „Když už nerozumějí divadlu a zvláště opeře – nemají aspoň chtít, aby lidé mluvili, jako by před nimi stála prasata.“ A konečně přichází charakteristika sama sebe a lidí mu blízkých: „Naše bohatství umírá s námi, neboť je máme v hlavě.“

Requiem d moll, KV 626 Wolfganga Amadea Mozarta začalo po svém vzniku žít nejenom životem hudebním, ale též legendárním. Tajuplnost díla, různé fámy o jeho vzniku na skladatelově smrtelném loži nepopírala ani vdova Constanze, neboť dodávaly skladbě na popularitě a tím i naději na finanční zisk, který nutně potřebovala. Alexandr Sergejevič Puškin roku 1830 zahájil linii uměleckých děl o géniovi a průměrném tvůrci – tím se proti své vůli stal nebohý Antonio Salieri, který měl podle nejfantastičtějších scénářů Mozarta otrávit. Puškinův námět pak převedl do operní podoby Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov, ve 20. století Peter Shaffer a Miloš Forman.

Skutečnost je ovšem prozaičtější: uprostřed roku 1791 navštívil skladatele tajemný posel s dotazem, zda by nechtěl zkomponovat mši za zemřelé. Slíbil požadovanou zálohu a doplatek po dokončení, skladatel však v žádném případě nesměl znát objednavatele. Mozart se – jako obvykle – poradil se svou ženou a nabídku přijal. Důvodem byla mj. finanční nouze. Brzy po vzniku díla se zjistilo, že oním neznámým objednavatelem byl hrabě Franz von Walsegg, který žil na zámku Stuppach u Semmeringu. Walsegg byl velký milovník hudby, sám flétnista a violoncellista. Na svém sídle pořádal dvakrát týdně kvartetní večery. Requiem objednal na památku své předčasně zemřelé ženy. Je pravděpodobné, že je chtěl před přáteli vydávat za své vlastní dílo. Z těchto nevyvratitelných faktů začaly postupně vznikat ony romantické legendy o děsivém poslu ze záhrobí, muži v šedé pláštěnce, který měl smrtelně nemocnému skladateli přikázat, aby si napsal své vlastní Requiem.

Tady se opět rozchází legenda se skutečností. Mozart po objednávce odjel do Prahy, aby se zúčastnil premiéry opery La clemenza di Tito, kterou vytvořil pro korunovaci císaře Leopolda II. českým králem. První provedení Tita se uskutečnilo 6. září a Mozart se krátce po návratu do Vídně pustil do práce na Requiem. O tom, že se ještě v říjnu těšil dobrému zdravotnímu stavu, svědčí jeho dopisy Constanzi do Badenu. Například v dopise z 8. na 9. října, v době největší práce na Requiem a týden po premiéře Kouzelné flétny, se dočteme o jedné příhodě z uvedení této opery následující: „Na Papagenovu árii se zvonkohrou jsem odešel za scénu, protože jsem ji chtěl hrát sám. Jen tak pro legraci, když měl Schikaneder v notách pauzu, zahrál jsem arpeggio. Polekal se, podíval se do kulis a na mě. Při opakování jsem to již neudělal. Přestal hrát a odmítl pokračovat. Uhodl jsem, na co myslí, a zahrál jiný akord. Poté udeřil do zvonkohry a řekl jí: ,Halts Mau!ʻ (Drž hubu!). Všichni se rozesmáli. […] Příští neděli určitě přijedu. Půjdeme společně do kasina a v pondělí se společně vrátíme domů.
P. S. Poslal jsem Süssmayrovi pár dobrého šňupání do nosu a výbornou čepici na hlavu
.“

Takto jistě nepíše těžce nemocný člověk, navíc navštívený poslem ze záhrobí. Po několika týdnech však došlo k prudké změně zdravotního stavu a rychle nastal Mozartův konec – zemřel 5. prosince. Před smrtí dal instrukce svým žákům − Josephu Eyblerovi a Franzi Xaveru Süssmayrovi, jak dílo dokončit. Například ve finále opakovat fugu z Kyrie. Výslednou verzi nakonec vytvořil Süssmayr. Konkrétně instrumentaci podle Mozartova particella, některé chybějící části zkomponoval (Sanctus) sám, některé části dopsal. Mozart vytvořil v úplnosti pouze úvodní Introitus (Requiem aeternam) a Kyrie. U prvních osmi taktů z Lacrimosa se uvádí, že po jejich napsání skladatel zemřel.

Hermann Kaulbach: Mozartovy poslední dny (olej na plátně, 1873 / zdroj commons.wikimedia.org)

Po dokončení Süssmayrem bylo dílo doručeno hraběti Walseggovi. Ten je provedl v prosinci 1793 ve Vídeňském Novém městě (Wiener Neustadt). Poprvé však zaznělo o jedenáct měsíců dříve ve Vídni zásluhou barona Gottfrieda van Swieten. Vdova dostala jako výtěžek z představení přes 300 dukátů.

V rámci dobové duchovní hudby znamená Mozartovo Requiem – alespoň v pasážích, které sám napsal – návrat ke kontrapunktu. Klasicistní chrámová hudba byla totiž poznamenána pronikáním neapolského operního stylu s áriemi a důrazem na homofonii. Mozart už ve svých čtrnácti letech byl přijat do boloňské Accademia filarmonica právě na základě zkoušky z přísného kontrapunktu. Dohlížitelem nad zkouškou byl padre Martini, sám autor učebnice Saggio di contrappunto (1774). V prostředí barona van Swieten se později ve Vídni seznamoval s díly Händela a Bacha. Právě pro barona van Swieten instrumentoval v březnu 1789 Händelova Mesiáše, jehož téma paroduje v melodii KyrieRequiem: jedná se o sbor č. 22 „Durch seine Wunden sind wir geheilet“ (Jeho ranami jsme uzdraveni). Toto Kyrie je neobvyklé svojí strukturou. Není psáno v obvyklé třídílné formě Kyrie – Christe – Kyrie, nýbrž jako dvojitá fuga, v níž se prolínají dvě melodie: Kyrie eleison a Christe eleison.

Requiem je psáno v tónině d moll, již významně doplňuje chromatika. Tato tónina má pro Mozarta symbolický význam – objevuje se (doplněna chromatikou) ve scénách s Komturem v opeře Don Giovanni.

Temný charakter díla vyjadřuje též instrumentace. U dechů chybí vysoké nástroje – důraz je kladen na nástroje temného rejstříku: basetové rohy, fagoty, trojici trombonů, které svým laděním (altový, tenorový, basový) vytvářejí úplnou harmonii. (Trombon má dramatický charakter též ve zmíněných scénách s Komturem.) Naopak vysoké clariny spolu s tympány dodávají dílu slavnostní charakter, např. v Dies irae. Kvarteto smyčců doplňuje varhanní continuo.

Z pozoruhodných míst je možno uvést např. pozounové sólo v Tuba mirum. Mozart tu paroduje (cituje) druhou část Panis virus ze svých litanií: Litaniae de venerabili altaris sacramento (Litanie Nejsvětější svátosti, KV 243). Anebo zmíněných prvních osm taktů z Lacrimosa. Nářek je vyjádřen jednak základní tóninou d moll, dále přerývanými sekundovými průtahy (tzv. mannheimský vzdech); nezvratný osud hříšníka, jenž je povolán k Poslednímu soudu, zobrazuje vzestupná figura anabasis – ta na svém dramatickém vrcholu přechází do chromatiky, zvýrazněné trombony, clarinami a tympány.

Přes veškerou výjimečnost psal Mozart toto dílo pro dobovou chrámovou praxi. Proto jsou zpěvní party komponovány v takovém rozsahu, aby soprány a alty mohli zpívat chlapci.

Díla otce i syna Mozartových zazní dne 20. listopadu 2019 v historicky poučené interpretaci v podání souboru Czech Ensemble Baroque pod taktovkou Romana Válka v brněnské katedrále sv. Petra a Pavla, sólové party přednesou M. Böhmová, M. Jägerová, J. Kubín a J. M. Procházka.

 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat