Nanebevzetí Panny Marie slavíme již více než 16 století

Na dnešní den 15. srpna připadá Slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Odkdy a proč si vlastně tento svátek připomínáme? Jak se na tuto skutečnost dívají jiné církve?

^{Foto: Niccolò di Pietro Gerini: Smrt a Nanebevzetí Panny Marie}

Nanebevzetí Panny Marie se slaví již od 5. století

Historie dnešního svátku spadá již do 5. století do Jeruzaléma. V následujícím století ho začal slavit celý křesťanský Východ a od 7. stol. byl slaven i v Římě. Během pozdějších dob se Nanebevzetí Panny Marie stávalo nejčastějším titulem mariánských kostelů. 

Vyhlášení dogmatu o Nanebevzetí Panny Marie

Tuto víru v nanebevzetí Panny Marie s duší i tělem povýšil papež Pius XII. 1.11.1950 na dogma (pravdu víry) v apoštolské konstituci Munificentissimus Deus. V konstituci se mj. praví: „Je Bohem zjevenou pravdou víry, že neposkvrněná, vždy panenská matka Boží Maria byla po skončení svého pozemského života vzata s tělem i duší do nebeské slávy.“ Tímto byla potvrzena staletá víra křesťanů.

Nanebevzetí Panny Marie potvrdil Druhý vatikánský koncil 

Dogma o Nanebevzetí Panny Marie pak potvrdil v roce 1964 Druhý vatikánský koncil ve své dogmatické konstituci Lumen gentium, kde se píše: „Když konečně neposkvrněná Panna, která byla uchráněna od jakékoli poskvrny dědičné viny, dokončila svůj pozemský život, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy a vyvýšena Pánem jako královna všeho tvorstva, aby se dokonaleji připodobnila svému synu, Pánu pánů a vítězi nad hříchem a smrtí.“ (LG 59)

Pravoslavná církev a protestanti

Pravoslavná církev vyznává, že Panna Maria „sedí v plné slávě po pravici svého Syna“. Ve svých hymnech a chvalozpěvech ji nazývá „nad cherubíny ctěnější a nad serafíny nesrovnatelně slavnější“ a hlásí se k myšlence Mariina přijetí do nebe. 

Podle protestantského myšlení zemřela Marie přirozenou smrtí v Jeruzalémě či Efezu. Martin Luther v roce 1522 prohlásil, že v Písmu nestojí, „jakým způsobem je Maria v nebi“, a že rozhodujícím prostě je, že svatí žijí.Otázku Mariina tělesného nanebevzetí ponechal otevřenou.

Cestu k ekumenické shodě v  souvislosti s dogmatem o Panně Marii se snažil naznačit Benedikt XVI. opíraje se např. o tyto citace z Písma sv.:

• „hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili.“ (Mt 27,52-53)
• „Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši,“ (Ef 2,6)
• „Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho.“ (1Kor 15,23)

Nanebevzetí, zesnutí nebo přechod?

Toto jsou tři termíny, kterými se označuje událost, kterou si dnes připomínáme. Nanebevzetí je dogmatický termín, kterým církev označuje konec pozemského života Marie, zatímco zesnutí je typickým označením v byzantské tradici. V obou případech je však zdůrazněn přechod od tělesné dimenze k dimenzi nebeské a proto by se dalo hovořit také o „cestě“.

Západosyrská liturgická tradice de facto hovoří o přechodu Matky Boží a tuto skutečnost popisuje jako příčinu radosti pro celé stvoření a nikoli jako okamžik smutku nebo zoufalství. V některých vyobrazeních, aby se zdůraznil rozdíl mezi pozemskou smrtí a smrtí Marie, bývá znázorňována malá holčička zabalená v plenkách, která symbolizuje duši Panny Marie odevzdané andělům, aby tělo předešlo do nebe.

„Stopy“ Panny Marie v Jeruzalémě

V Jeruzalémě se nacházejí dvě místa, kde se připomíná zesnutí Panny Marie.

První se nachází na Sionu, v blízkosti večeřadla, kde byl v roce 1900 postaven kostel Nanebevzetí Panny Marie jako výraz katolické víry, že Ježíšova matka Marie byla „vzata“ na nebesa, aby se vyhnula přirozenému skonu. 

Druhým místem je hrobka Panny Marie, která se nachází v blízkosti Getsemanské zahrady a která pochází ze 6. století a má připomínat místo jejího pohřbení.

Koexistence těchto dvou míst, z nichž jedno připomíná Mariino nanebevzetí a druhé její smrt a pohřeb, tak blízko sebe je jedním z dalších nevyřešených paradoxů Jeruzaléma.

^{(Zdroj: http://catholica.cz, Vatican News, Heinz Schütte: Ekumenický katechismus, Peter Walker: Po stopách Ježíše)}