Že by slabým článkem evropského růstu bylo Německo, to zní dnes tak nějak „neněmecky“. V souvislosti s naším západním sousedem jsme si v posledních letech zvykli spíše hovořit o ekonomické lokomotivě. Tento příměr je nicméně vyčerpán. Na bývalého „nemocného muže Evropy“ přichází recidiva.
Po dříve ohlášených propadech „měkkých ukazatelů“ ekonomické výkonnosti přichází první tvrdá čísla o mírném poklesu Německého HDP. Páteř německé ekonomiky, strojírenství a výroba automobilů, je na tom nejhůře od krize.
Odhlédněme nyní od toho, zda za to může jen ekonomický cyklus, nebo je za tím i obava spotřebitelů z aut se spalovacími motory při vyhlídkách na možnou budoucí silnou podporu elektromobility. To vše by beztak mohl být jen katalyzátor větších problémů německé ekonomiky.
Německo se na ekonomické výsluní dostalo střídmou fiskální politikou, přísnou politikou monetární a obrovskou mírou domácích úspor. K tomu přispěl ještě silně jeden další faktor, a tím je euro. Měna, které se ne nadarmo někdy říká devalvovaná marka.
Vůbec existenci a následně i přijetí se kdysi vehementně bránili právě Němci. Jenže existence eura bez začlenění Německa by byla prakticky nemožná. Počítal s ním Wernerův i Delorsův plán. Kvůli problémům nestabilního Evropského mechanismu směnných kurzů (ERM) prostě Německo muselo být uvnitř nové měnové unie. Je paradoxem, že právě Německo, které se euru tolik bránilo, je vedle Rakouska jednou ze dvou zemí, v nichž se po přijetí eura nezpomalilo tempo hospodářského růstu.
Devalvovaná marka, jejíž efekt se nejsilněji projevil právě s nástupem recese v EU, umožnila silněji než obvykle nakopnout německou exportní mašinu. V případě existence národní měny by došlo k jejímu posilování, jenže eurozónu trápí slabé jižní křídlo, které takovému posilování brání. Pohyblivý měnový kurz, který by jinak spolu s vývozem úspor vedl k obnově rovnováhy, je mimo hru. A tak se rovnováha se musí obnovit zejména přes vývoz úspor do zahraniční nebo v rámci EU. Jinak řečeno, přes dovoz dluhu do země. To, co by jinak probíhalo jako mezinárodní pohyby kapitálu, jejichž bilanci by odrážel měnový kurz, se kumuluje ve velkých nerovnováhách vypořádacího systému Target 2.
Tyto nerovnováhy se v německém případě promítnou do pasiv centrální banky a do aktiv soukromých subjektů. Tato nerovnováha už dosahuje objemu třetiny německého HDP. ECB svou politikou úrokových sazeb udržuje při životě státy jižní Evropy a tím i tento systém, zároveň ale poškozuje bankovní sektor. Aktuální problémy německé Deutsche bank jsou mimo jiné způsobeny právě i politikou ECB, která stejným stylem poškozuje i další, zejména německé banky a banky dalších států s vysokou mírou národních úspor. U těch dochází k vývozu úspor a nákupu zahraničních aktiv, jejichž cena je opět výrazně ovlivněna politikou úrokových měr ECB a o jejichž splatitelnosti nechť si každý udělá obrázek sám.
Tím, kdo na to nakonec nejvíc doplatí, bude právě Německo. Vedle měnové politiky a vysoké míry národních úspor, o které se Německo mohlo v minulosti opřít, byla řeč i o fiskální politice. Bohužel i zde dochází k negativnímu posunu. Německé hospodaření již není vzorem pro zbytek Evropy. Jeho primární deficit je horší než u Itálie.
Zatím ve fázi úvah je plán zrušit tzv. „politiku vyrovnaného rozpočtu“ . Nicméně ani změny, které už v německém rozpočtu proběhly, nelze považovat za pozitivní. V době předcházejícího ekonomického růstu Německa spolu s růstem ekonomiky rostly i příjmy rozpočtu. Tento přírůstek je šestkrát větší než celý český státní rozpočet. Co se s těmito přírůstky stalo?
Pouze 2,1 procenta z nových rozpočtových příjmů jde na dopravu a dopravní a jinou infrastrukturu. Do vzdělání a výzkumu šlo 5,9 procenta nových příjmů. Z valné části se však i v tomto případě jednalo o nárůst platů a počtu nepedagogických a nevědeckých pracovníků. Zato 37,4 procenta „nových“ peněz šlo na sociální výdaje – ano, v době vysokého ekonomického růstu a nízké nezaměstnanosti.
Dopad takových mandatorních výdajů při ekonomickém zpomalení nebude nijak příjemný. O tom, že se neustále ubírá z kapitol německého ministerstva vnitra anebo že Německo neplní závazky NATO v oblasti obrany, o tom snad ani netřeba hovořit. Rozbor další podstatné kapitoly příběhu, německé energetické politiky, by vydal na samostatný článek.
Nechci být vnímán jako „zkázopravce“. Německá ekonomika už zažila poklesy i loni ve třetím kvartálu a v prvním kvartálu 2015. Ale domnívám se, že německá léta nadprůměrného růstu končí. To by nás, jde-li o našeho souseda a největšího obchodního partnera, mělo udržovat ve střehu.
