Suchý: Co bych to byl za fotra, abych neměl rád své písničky

Co kdyby se všechny zbraně proměnily v hudební nástroje? A co kdyby se to v armádě zalíbilo? S poměrně radikální myšlenkou přišel uprostřed studené války filmový muzikál Kdyby tisíc klarinetů. Téma, jemuž by za oceánem aplaudovaly květinové děti, zvedl s českým smyslem pro absurditu i pro roztomilost. Výjimečné bylo taky herecké a pěvecké obsazení. Vycházelo z ansámblu Divadla Semafor, takže se před kamerou sešla elita domácí popmusic. Jeden z otců snímku Jiří Suchý ale na natáčení vzpomíná poměrně vlažně. Na vyprávění historek prý moc není. Nemá totiž čas. Sedmaosmdesátiletý matador Divadla Semafor pořád tráví mnoho hodin týdně na jevišti. „Mohou za to přece diváci,” říká se šibalským úsměvem. Jak se mu žije v době, kdy se změnilo snad úplně všechno kromě toho, že rádia stále hrají písničky z jeho nejslavnějšího muzikálu?

Léto je doba, kdy televize sahají do svých archivů a dokola divákům servírují filmy, které už mnohokrát viděli. Mezi snímky pravidelně se opakujícími najdete i klasiku – filmový muzikál Kdyby tisíc klarinetů. Film má přes pětapadesát let, původní hra už přes šedesát. „Vlastně bych taky rád věděl, čím dneska oslovuje diváky,“ říká legenda českého divadla Jiří Suchý.

Neo: Čím vás osobně baví Kdyby tisíc klarinetů?

Ne že bych si ho pouštěl, takovou potřebu nemám. Když jsem ho naposled viděl – je to dost dávno –, tak mě bavilo, jak jsme tenkrát všichni vypadali mladě.

Neo: Když ten film vidíte, vybaví se vám nějaká konkrétní vzpomínka na natáčení?

Vzpomínek mám mnoho. Některé jsou smutné. Během natáčení náhle zemřel produkční filmu a vynikající jazzový teoretik Miloš Bergl… Jiné jsou méně smutné. Byl jsem ubytován v nóbl apartmá nóbl hotelu v Mariánských Lázních a prvního května, na Svátek práce, mi v pět ráno vlezl do pokoje cizí muž a bodře poznamenal: Spi dál, já jdu jenom vyvěsit prapor.

Neo: Zahrály si tam největší hvězdy té doby. Bylo to na place znát?

Hvězdy spolu vycházely vesměs dobře. Můžu se to ale jen domnívat, protože většinou když ony točily, já měl volno, a když jsme točili my s Jiřím Šlitrem, nebyly tam obvykle ty hvězdy. Neboli setkávali jsme se sporadicky.

Neo: Zahýbala velká popularita Semaforu v 60. letech s vámi a Jiřím Šlitrem?

Velká popularita nás nejdřív zaskočila, ale pak jsme si zvykli.

Neo: Kdyby tisíc klarinetů byla nejprve divadelní hra, která byla dokonce vůbec první premiérou Divadla Na zábradlí. Kde se pak vzala myšlenka natočit podle ní film?

Režiséři Roháč a Svitáček vlastně použili základní myšlenku hry a pár charakteristických scén a vymysleli na to nový příběh. Já jako spoluscenárista jsem byl pověřen napsáním nových dialogů.

Neo: A jak dlouho trvalo předělat scénář tak zásadním způsobem?

Při tom jsem nebyl, psal jsem do nové verze jen dodatečně dialogy.

Neo: Film pak měl obrovský ohlas, kupříkladu já jsem sama živým důkazem toho, že se jméno Tereza stalo jedním z nejpopulárnějších. Přemýšlel jste tehdy o tom, jaký máte vliv na společnost?

Odpovědnost za vliv na společnost nás nenapadla. Nás prostě bavilo dělat divadlo a filmy. A že to bavilo i naše diváky, nás těšilo. Vliv na společnost má svým způsobem každý film a každá divadelní hra a neřekl bych, že to někdy se společností nějak zamávalo.

Neo: Vznikají podle vás v Česku ještě dneska takhle, řekněme, kultovní filmy?

Dáváte mi těžkou otázku. Musel bych soustavně sledovat produkci českých filmů, abych na ni mohl seriózně odpovědět. Leč na soustavné sledování české filmové produkce mi nezbývá čas.

Neo: Dobře, tak jaký film nebo divadelní hra má vliv na vás?

Další těžká otázka. Moje manželka vždycky říkala, že se dovedu koukat na všechno, co se hejbe. A všechno to má na mě nějaký vliv. Někdy větší, jindy nepatrný. Ale nikdy jsem nad tím příliš neuvažoval.

Neo: Jak koukáte na žánr muzikálu? Lidi tam začnou najednou zpívat uprostřed příběhu, není to vlastně divné?

Muzikálům předcházel singspiel, opereta, opera, hudební komedie. Funguje to už od osmnáctého století a pořád to lidi baví. To, že se někdo uprostřed příběhu rozezpívá, je prostě divadelní forma. Divný by to bylo uprostřed všedního života, ale na divadle je možné všechno.

Neo: Účinkující v muzikálu by měl být vlastně ten nejdokonalejší umělec, měl by umět skvěle zpívat, hrát, tančit. Objevuje dnešní muzikál taky takové talenty jako ve své době Semafor?

Talenty vznikají neustále. I v Semaforu. Nám nevděčí veřejnost jen za Matušku, Pilarovou, Gotta, Hegerovou, Urbánkovou a další, ale i za Josefa Dvořáka, Leonu Machálkovou, Annu K a řadu dalších. I v současnosti je v Semaforu řada herců a hereček, z nichž dříve nebo později budou hvězdy. Vsaďme se.

Neo: A pořád v Semaforu hrají Kdyby tisíc klarinetů. V čem je poslední nastudování aktualizované?

Nemám ve zvyku, vracím-li se k nějaké starší hře, inscenovat ji stejně jako tenkrát. To by mě nebavilo.

Neo: Je nové nastudování ovlivněné filmem nebo i tím, že je jiná doba?

Ano, filmem ovlivněné je, ve druhé polovině večera zazní všechny písničky z filmu, které v prapůvodní verzi vůbec nebyly. V dalších verzích už byly, ale byly tam často i písně, které jsme s Ferdinandem Havlíkem napsali právě pro tu novou verzi.

Neo: Co vás tedy vedlo ke změně právě až notoricky známé písně Tereza?

Současnou Terezu jsem vložil do úst komické postavě a té by romantická verze neslušela. A proč jsem tak učinil? Protože mě to tak napadlo.

Neo: Je potřeba aktualizovat věci, které fungují samy od sebe? Přizpůsobovat se tomu, čím se zrovna zabývá aktuální publikum?

Já vám nevím. Nejsem teoretik. Šedesát let dělám v Semaforu to, co mě baví, a opravňuje mě k tomu fakt, že to baví i diváky, jinak by k nám nechodili. Možná že je to chyba, ale v tom případě ji sdílí i ti, co nám plní hlediště.

Neo: Co vás pořád drží na jevišti? Mohl byste přece jen prohánět ostatní z pozice autora a režiséra.

Dobrý nápad. A taky že jsem to už zkusil. Ale diváci se hrnou jen na představení, kde hraje Molavcová se Suchým. To je pro ně Semafor. Co s tím mám dělat?

Neo: Jsme sentimentální národ?

To jsem skutečně zjistil. A proč je to tak? Protože se tak publikum rozhodlo. A publiku musí každý počestný komediant sloužit.

Neo: Zdůvodňujete věci tím, že vy jste se rozhodl, že se publikum rozhodlo… Jste vy i publikum stejně tvrdohlaví?

Občas. Musím si jen uvědomit, kdy je má tvrdohlavost namístě. Publikum se například rozhodne, že na určitou hru nebude chodit v tak hojném počtu, jak bych si to přál. Někdy uznám, že má pravdu, a hru stáhnu z repertoáru. Ale jindy neustoupím, hra zůstává na našem repertoáru dál, protože jsem přesvědčen, že patří k tomu nejlepšímu, co se nám povedlo, akorát že vyžaduje diváka ochotného hře porozumět. Naštěstí se takoví nacházejí a návštěvnost stoupá. To se stalo třeba v případě muzikálu Prsten pana Nibelunga.

Neo: Máte tendence bilancovat, nebo na to máte pořád moc práce před sebou?

Občas si pár minut zabilancuji, ale myšlenky na budoucnost Semaforu mi to bilancování vyženou z hlavy.

Neo: Udělal byste za ty roky psaní, skládání a vedení divadla něco jinak?

Na to už jsem vlastně odpověděl. Přesně z toho důvodu každou znovu uváděnou hru z let minulých pojednávám jinak než tenkrát.

Neo: Šedesátá léta jsou tady i ve světě brána jako zlatá éra. Bylo to vážně tak skvělé, jak si lidé často myslí?

Ve srovnání s roky padesátými jsme si polepšili. Ale pořád byli ve věznicích lidi, kteří tam seděli za to, že si mysleli, co bylo zakázáno si myslet.

Neo: Je úspěch starších her i v tom, že za minulého režimu jste měli s diváky společného nepřítele? Že jste nutili diváka číst mezi řádky, nabízeli jste mu narážky?

Do jisté míry je to tak, ale nikdy jsme diváky k ničemu nenutili, sami si nacházeli mezi řádky různé jinotaje, o nichž jsme ani nevěděli, ale pak jsme museli uznat, že publikum má pravdu. A díky tomu jsme byli s publikem kamarádi.

Neo: V krátkém textu jste s nadsázkou poděkoval KSČ, že vám „svými zákazy a šikanami dopomohla k rychlému startu do veřejného povědomí.” V jiné době by bylo pro vás těžší prorazit?

Naopak. V té době pro nás bylo vyloučeno prorazit. Naše písničky typu Zastřelilo tele krávu, Zlomil jsem ruku tetičce, JZD boogie, Malý blbý psíček byly něčím, co nebylo důstojno socialistického člověka. A tak nás hlavně Svaz mládeže začal napadat ve svém a ve stranickém tisku a tím upozornil, že něco takového existuje, a lidi se k nám hrnuli.

Neo: Musel jste v šedesátých, a hlavně v sedmdesátých letech dělat kompromisy?

Pořád. Naše kompromisy spočívaly v tom, že jsme velmi bedlivě dávali pozor, abychom nedali úřadům záminku k likvidaci.

Neo: Jak hledíte dneska na kolegy umělce, kteří se ostře vymezují proti premiérovi?

Jsem rád, že žijeme v době, kdy každý může veřejně hlásat svůj názor.

Neo: Dnešní dobu někteří přirovnávají k období kolem roku 89. Je to přehnané?

Jo.

Neo: Nesdílíte tedy obavy části české veřejnosti, že demokracie u nás je už zase v ohrožení?

Moje víra v sílu demokracie je neochvějná. Myslím, že by přežila všechny ústrky, zákazy, diskriminaci.

Neo: Kromě komunistického režimu jste zažil válku. Dává vám to jiný pohled na svět?

Jiný, než mají ti, co to neprožili, asi ano.

Neo: Svět teď stojí na technologiích, všechno je po mailu a bezkontaktní a online. Jak se s tím člověk, co celý život znal něco jiného, popasuje?

Vůbec si nemyslím, že by to mělo zůstat tak, jak jsem byl zvyklý. Nové generace mají nové potřeby, a tak si vytváří vlastní klima, a já nemám potřebu jim do toho kafrat. A když si v některých případech myslím něco jiného, nikdo mě za to nebije a to je dobré.

Neo: Jak se vám tedy dneska žije?

Spokojeně.

Neo: Je něco, čím se dneska trápíme?

Myslím, že by bylo třeba se ptát jednoho občana po druhém a každý by měl jiné důvody k tomu, čím žije a co ho trápí. Myslím si. A nelze to generalizovat. Co někoho těší, to jiného trápí.

Neo: Mladí lidé si pořád zpívají vaše písničky. Máte vy sám rád ty nejpopulárnější z nich?

Písně dcery ducha mého, jak praví starodávná Pickova píseň. A co bych to byl za fotra, kdybych je neměl rád. I když, pravda, mám většinou radši ty méně populární.

Neo: U nás doma se zpívají u táboráku. Co se zpívá u Suchých?

Možná že It‘s a long way to Tipperary. Nebo Kaťuša.