Letem česko-saským světem

Výstava ve Šternberském paláci Čechy–Sasko: Jak blízko, tak daleko se věnuje tématu sousedství dvou zemí, jejichž vzájemné vztahy, vlivy i konflikty se pokouší vyobrazit prostřednictvím uměleckých artefaktů pocházejících od pravěku až po současnost. Právě šíře pojatého období a občas i prezentace děl, která se k tématu vztahují jen vzdáleně, podle recenzenta Martina Vaňka výstavě škodí. Přesto však lze tento výstavní projekt i publikovaný katalog považovat v kontextu současného českého výstavnictví za výjimečný počin, a to právě díky přístupu, který zkoumá dějinné momenty skrze dědictví vizuální kultury. 

Letem česko-saským světem

Sbírka starého evropského umění Národní galerie Praha v letošní hlavní sezóně nabízí výstavu s názvem Čechy–Sasko: Jak blízko, tak daleko, jež byla již dříve k vidění ve Státním muzeu pro archeologii v Saské Kamenici. Přehlídka láká zejména na několik highlightů, kterými jsou kromě významných památek středověku také díla Lucase Cranacha st., Jana Kupeckého, Oskara Kokoschky nebo Davida Černého, jehož dílo Quo vadis z roku 1990 na plakátech výstavy alternuje s obrazem Salomé od anonymního Mistra IW. Vedle klasických médií se zde objevují i archeologické nálezy a mnohé další kulturní artefakty, což ve výsledku nabízí velice pestrou vizuální mozaiku hovořící o kontinuitě uměleckého vyjádření na obou územích, která se navzájem ovlivňovala. Samotný název výstavy naznačuje, jakou roli zde však umělecká díla hrají. Nejde totiž primárně o umění, nýbrž o zpracování dějin česko-saských vztahů, a to ve velice ambiciózním měřítku: od počátků – rozuměj od pravěku – až po současnost. Hmotné památky vizuální kultury zde pouze – více či méně – ilustrují tisíciletí vzájemných vztahů. Zákonitě zde vzniká otázka, zda je takové zpracování vůbec médiem výstavy možné a nakolik je smysluplné.

Výstava se nachází v místě, které je tradičně považováno za galerijní Šípkovou Růženku, a to nikoliv proto, že by tým Sbírky starého evropského umění nevytvářel kvalitní výstavy a stálé expozice, ale spíše kvůli tomu, že poloha Šternberského paláce (mimochodem dřívější hlavní budovy Národní galerie), je tzv. „za bukem“. Ačkoliv nabízí stinné posezení na nádvoří a především v přilehlé zahradě, jež může být právem považována za ráj uprostřed Prahy, a ve svých expozicích nabízí opravdové poklady od Dürera přes El Greca až po Rembrandta, patří mezi všemi objekty Národní galerie mezi ty nejméně navštěvované a nutno dodat, že zároveň nejhůře propagované. Výstavní program je proto ve „Šternberku“ vždy zaměřen na speciální a úzce profilované výstavy, které nikdy nepatřily do kategorie blockbusterů. Většinou je tak vyhledá jen ten návštěvník, jenž ví, za čím jde. Aktuální výstava v tomto směru nevybočuje z řady a je výsledkem dlouhodobého odborného zaměření obou hlavních kurátorských osobností, které se na ní na české straně podílely – sice ředitele sbírky Mariuse Winzelera, jenž před příchodem do Prahy působil v Žitavě a ve Zhořelci, a zúročil tak zde nejen své kontakty v Sasku, ale též svůj celoživotní odborný zájem, kterým je mimo jiné saské umění středověku v kontaktu s českými zeměmi. Olga Kotková se zase dlouhodobě věnuje umění raného novověku a mezi její nedávné projekty patří výstava a katalog věnující se umění Krušnohoří nebo monografická výstava Lucase Cranacha st., jež probíhala na stejném místě o několik let dříve (viz recenze na výstavu). Na zpracování dalších kapitol se podíleli Doreen Mölders, Martin Musílek, Lenka Nemravová a Claudia Vatters.

Výstava, nad níž převzal záštitu premiér České republiky Andrej Babiš a ministerský předseda Svobodného státu Sasko Michael Kretschmer, je umístěna do přízemí paláce – v části dřívější stálé expozice a v bývalé, dnes spoře užívané konírně, která je sama o sobě hodna pozornosti díky svým nástěnným malbám. Ve vstupním foyer jsou předloženy základní a stručné historicko-geografické informace. Právě stručnost, jež mimo jiné především charakterizuje celý výstavní tvar – jde na jedné straně naproti divákovi, kterého nezahlcuje nadměrným množstvím informací, ale na straně druhé vytváří dojem povšechnosti, který je vyvrácen pouze skutečností, že k této výstavě byla – kromě průvodce – vydána i rozsáhlá publikace s názvem Sachsen–Böhmen 7000 Sasko–Čechy (editory jsou Sabine Wolfram, Jiří Fajt, Doreen Mölders a Marius Winzeler).

Po zmíněném krátkém entrée následuje sál, v němž jsou prezentována dvě plátna Johanna Alexandera Thieleho z let 1739–1740 zobrazující pohledy z Komáří vížky jednou směrem do Saska a podruhé do Čech, která lze považovat za symbol obousměrného pohledu uplatněného odborným týmem. Tento symbolický prolog střídá hlavní sál, v němž je v chronologickém sledu prezentováno devatero hlavních témat výstavy, která se, nutno říci, liší oproti saské verzi (soudě podle fotografií), a česká výstava se tak díky tomu stává ne repeticí, nýbrž novým tvarem. Prostor je rytmicky traktován pomocí až příliš nápadné paneláže, která každému tématu vymezuje přibližně stejný prostor, což má za následek značnou nerovnováhu mezi prezentací prehistorických artefaktů v první části nazvané „Jak blízko, tak daleko?“, v níž jsou vystaveny zejména archeologické nálezy, a mezi částí poslední „Rozdělení a nový začátek“, která se věnuje 20. století. Právě závěrečná část, vzhledem k českému kontextu, by si zasloužila daleko větší prostor, pouze jeho nedostatkem si totiž vykládám skutečnost, že důležité a palčivé momenty naší společné historie jsou pouze taktně naznačeny, a nikoliv seriózně zpracovány.

Vystavením Pohledu na Hradčany a Karlův most (1935) od Oskara Kokoschky, jenž studoval v Drážďanech, cyklu Milady Marešové Z koncentráku, který vznikl až v jejím pozdním období (kol. r. 1970), nebo odkazem v průvodci k rozměrnému bronzu Velké martyrium (Wieland Förster, 1977–1979), jenž je instalován v zahradě a orientační systém výstavy k němu nikde neodkazuje, dále prezentací díla Quo vadis Davida Černého, které vzniklo jako ironická připomínka hromadného útěku občanů NDR přes západoněmecké velvyslanectví v Praze, vskutku podle mého názoru dostatečně nezpracovává spletitou a dodnes palčivou historii našich vzájemných vztahů, která v sobě zahrnuje i násilný odsun Němců na konci druhé světové války.

Mezi prvním a posledním oddílem byl autory výstavy vytvořen prostor pro témata, jako jsou příchod prvních křesťanů na naše území, rozvoj katolictví dokumentovaný především unikátními památkami středověkého sochařství pocházejícími ze Saska, reformace a její důsledky, pozice Saského kurfiřství jako prostoru, kam čeští protestanti odcházeli do exilu, rozvoj barokního stavitelství, sochařství, malířství a vzájemné umělecké vazby v 18. století, dále industrializace krajiny, rozvoj romantismu a s ním související idealizace přírodní krajiny. V tomto rychlém sledu zůstávají v paměti jména historických osobností jako sv. Ludmila, Mistr Jan Hus, Zikmund Lucemburský, Martin Luther, Nikolas Ludwig von Zinzendorf nebo Ludwig Richter. Z umělců vynikají již zmínění Cranach, Mistr IW a Jan Kupecký, dále Balthasar Permoser, Anton Kern nebo Josef Mánes. Návštěvník může kromě památek, které se váží ke konkrétním osobnostem, a děl zmíněných umělců zhlédnout i unikátní předměty z pokladnice chrámu sv. Víta na Pražském hradě – relikviářovou bustu sv. Ludmily (1. čtvrtina 14. století) nebo křišťálový procesní kříž (1. třetina 14. století), jenž byl roku 1419 pražskými duchovními přenesen do kláštera Ojvín kvůli strachu z husitských nepokojů. Považuji za důležité podotknout, že zvláště v oddílech věnujících se dobám od počátku do raného novověku jsou vystavené artefakty spíše doprovodným materiálem, jenž často není ani pramenem historického poznání konkrétně vymezené doby (např. zmíněná busta sv. Ludmily). Situace se mění právě až v dobách, kdy jsou u konkrétních míst a jmen známy konkrétní události a činy zmíněných aktérů.

Vzpomenu-li otázku v úvodu – tedy zda je vůbec možné smysluplně předat pomocí výstavy stav současného historického poznání vývoje vztahů dotčených sousedních zemí, musím na tomto místě odpovědět, že nikoliv. Marketingová strategie výstavy, která hlásá, že se jedná o výjimečný počin, jelikož se právě o toto pokouší, zůstává pouhou proklamací. Odborníci, kteří se na této výstavě podíleli, však patří mezi špičky svých oborů, a proto ani nevěřím, že by si to také mysleli. Historické poznání a narativ jsou vždy selektivní a zvláště takto široce pojaté téma bude za každých okolností vést k mnohým zjednodušením, která lze nalézt i na této výstavě. Jednoznačným pozitivem zde ale zůstává množství unikátních předmětů vizuální kultury v průřezu od pravěku až po současnost – v takové míře, jako zde, se s podobným přístupem v České republice návštěvník setká velice zřídka a tato výstava se vlastně díky tomu stává opravdu přitažlivou.

K dalším pozitivům patří upozornění na mnohé zajímavé vazby mezi sousedy, které nejsou v povědomí veřejnosti dostatečně ukotveny, nebo zapojení různého typu médií a předmětů od těch užitých až po vrcholné ukázky malířství a sochařství daných oblastí. K tomu je nutné připočíst i mezinárodní potenciál, jenž byl konečně využit v rámci osobních vazeb jednotlivých kurátorů a vedl k podnětné spolupráci, která přinesla nová poznání a interpretaci událostí v konkrétním geografickém prostoru. I toto je mimochodem úkolem Národní galerie. Nechávám zde stranou úlitbu oficiálním politickým strukturám, která může vrhat zcela jiné světlo na celý počin, jenž by stejně tak obstál před necelými třiceti lety jako politický formát, jehož prostřednictvím by se daly proklamovat hesla týkající se česko-německého sbližování a vyrovnání. Ke slabinám výstavy patří též místy málo kritický přístup k jednotlivým tématům, a tím pádem i jisté opatrné kroužení kolem skutečně palčivých témat. Architektura výstavy natřená na růžovo, pod níž je podepsán Jan Roháč spolu s Bronislavem Stratilem (RSAA), jako by podporovala způsob vidění společné minulosti, ale i budoucnosti skrze ony pověstné brýle.


Čechy–Sasko: Jak blízko, tak daleko / vedení projektu a kurátoři: Doreen Mölders, Marius Winzeler, Olga Kotková / Národní galerie Praha – Šternberský palác / Praha / 24. 5. – 15. 9. 2019

Foto: Helena Fikerová. Fotoreport výstavy naleznete zde.

Martin Vaněk | Narozen 1982, je historik umění, kurátor a výtvarný kritik. Vystudoval dějiny umění a český jazyk a literaturu na FF MU v Brně. Od roku 2017 je doktorandem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Pracoval jako kurátor v Muzeu Jindřichohradecka, Alšově jihočeské galerii a také v metodickém centru při Moravské galerii. Je spoluautorem stálé expozice AJG s názvem Meziprůzkumy. Sbírka AJG 1300–2016 (2017, 2018, 2019, 2020). Působí jako externí kurátor AJG, externí kurátor Muzea fotografie a moderních obrazových médií v Jindřichově Hradci. Je členem iniciativy Je to i tvoje město.