Hlava mi při letu váží i 70 kilo, říká pilot Martin Šonka

Jaký jste byl jako kluk?
Už odmala jsem v sobě měl velkou dávku soutěživosti. Mám o rok a půl staršího bratra. Takový věkový rozdíl je v dětství obrovsky znát. Ve všem jsem ho chtěl co nejdřív dohnat. Od pěti let jsem byl zapsaný na atletiku, od šesti jsem začal dělat sportovní gymnastiku, navíc jsem se vždycky chtěl umět prát, a tak jsem se věnoval i různým bojovým uměním. Řezali jsme se jako koně, dokonce létaly i židle. Nejdřív jsem dostával na budku, pak jsem se mu stal důstojným soupeřem a boje byly o to urputnější. Přesto jsem však nebyl divoké dítě, jsem spíš typ, který si jde tiše za svým cílem.

11 fotografií

Je pro vás sport důležitý?
Sportoval jsem hodně celý život a snažím se o to i teď. Od šesti do osmnácti pro mě byla sportem číslo jedna gymnastika, na vysoké jsem dělal vojenský letecký pětiboj, jak to jen šlo, hrál jsem volejbal, fotbal… V Sezimově Ústí, kde jsem vyrostl, jsem dokonce v gymnastice závodil až do starších žáků. Chtěl jsem v ní pokračovat dál, ale jednou jsem se rozhlédl kolem sebe a zjistil, že z těch původně patnácti kluků jsem v oddíle zbyl sám, už jsem neměl s kým trénovat. To byl moment, kdy jsem si řekl, že na zemi už jsem si zasportoval dost a začal jsem pokukovat po nebi. Ale gymnastiku jsem pořád bral jako záložní plán, kdybych se nedostal na pilota.

Proč právě k nebi?
Jako každému klukovi se mi líbila letadla. Táta o nich má spoustu knih, speciálně o těch z druhé světové války, a já v nich vydržel ležet hodiny. Chtěl jsem být ten hrdina, který zachrání svoji vlast, když bude potřeba. Nejdřív jsem vyráběl modely letadel a nakonec jsem se po roce na FTVS přihlásil na vojenskou akademii v Brně. Tehdy se mnou na tělovýchově studovali i kluci z vojenské akademie a dost mě od mého rozhodnutí změnit školu odrazovali. „Neblázni, ty vůbec nevíš, co tady máš. Krásný holky, svobodu… a ty chceš jít tam. Budeš litovat.“ Já jsem však chtěl létat a nikdy jsem nelitoval jediného dne, který jsem tam strávil. Je to řehole, tvrdý režim jako na vojně, ale taky dobrodružství.

Na hranu musíte jít, abyste mohl posunout hranice

Ještě před třemi lety jste pilotoval gripeny. V čem je stíhačka jiná než letadla, v nichž létáte dnes?
Je rozhodně rychlejší a taky vyrobená k jiným účelům. Váží přes deset tun, zatímco letadla při závodech Red Bull Air Race šest set sedm set kilo. Akrobatické letadlo je samozřejmě obratnější, ale jen proto, že je na to, aby dokázalo ty nejkrkolomnější obraty, vyrobené. Gripen je naopak vyrobený na to, aby odstartoval, někam daleko velkou rychlostí doletěl, tam s někým bojoval, zkoumal prostor a dokázal se pohybovat v každém počasí. Řídí ho počítač. To, co člověk udělá, je jen impulz, který jde do počítače. Ten si ho přechroustá, pochopí, že chcete zatočit doleva, a zatočí.

Pilot samotný by stíhačku neuřídil?
Ne, je sama o sobě aerodynamicky nestabilní a přes joystick by ji pilot uřídit nedokázal. Proto když se vám u stíhačky za letu onen řídící mozek porouchá, nezbude vám nic jiného než se katapultovat ven. Stává se to však většinou jen u prototypů, které se zalétávají, a pilot je na něco takového připravený. Naopak u akrobatického letadla je řídicí knipl spojený ovládacími táhly přímo s řídicími plochami, takže když pohnete kniplem, reaguje na to. Je to ryzí řízení, každý váš sebemenší pohyb ovlivní pohyb stroje. V obou případech je to však let letadlem, který mě naplňuje. Mám pocit volnosti, štěstí, to je ten moment, kdy si řeknete, že tohle je prostě ono.

Kdy jste byl v životě nejšťastnější? Bylo to ve vzduchu?
I když v mém životě bylo spousta vzletů a propadů, vždycky jsem měl štěstí na lidi kolem sebe a na rodinu. Vypíchnout jen jeden moment nejde. Pamatuju si na ten pocit, kdy jsem poprvé seděl v letadle a viděl vzdalující se zemi pod sebou, na to, když se mi narodilo první, druhé i třetí dítě. Miluju i ty chvíle, kdy přistanu, zalije mě naplněnost z letu, a aby toho nebylo málo, rozeběhnou se ke mně po trávě moje malé děti. V tu chvíli si říkám, čím jsem si tohle všechno krásné zasloužil. A tohle se děje neustále. Moje práce je tak hezká… Takže já jsem vlastně šťastný pořád.

Jak to ve vašem případě dopadlo?A kdy jste se v životě nejvíc bál?
Já jsem se nikdy moc nebál, neměl jsem k tomu sklony. I když jsem v letadle zažil pár momentů, kdy ve mně zatrnulo, jsou to věci, které se dají řešit… většinou. Obvykle mi chcípl motor ve chvíli, kdy jsem to fakt nepotřeboval. Když letíte střemhlav k zemi a něco takového se stane, je to ještě dobré, protože máte rychlost, ale když v malé výšce visíte na motoru, děláte z letadla vrtulník, a ve vzduchu drží stroj jenom ten motor, je to hodně nepříjemná situace.

Tehdy se mi naštěstí podařilo letadlo na poslední chvíli překlopit a přistát. Celé to trvalo jen pět vteřin, takže jsem se vlastně bát ani nestačil začít. Kdybych zareagoval o půl vteřiny později, už bych to nestihl. Když však něco takového přežijete, je to dobrá zkušenost. Poučení nedělat příště takový trik při tak nízké výšce, nepohybovat se úplně na hraně toho, kde se dá ještě bezpečně přistát.

Martin Šonka Narodil se v roce 1978 ve Dvoře Králové nad Labem. V roce 2001 vystudoval na vojenské akademii obor pilot bojového letounu, téhož roku se začal účastnit závodů v akrobacii na kluzácích, o dva roky později na motorových letounech. V roce 2004 se stal součástí reprezentačního týmu v letecké akrobacii. V současnosti závodí s letounem Extra 300 SR v kategorii Unlimited. V roce 2010 začal jako první český pilot létat v prestižní sérii Red Bull Air Race.  Je mistrem Evropy a vicemistrem světa v letecké akrobacii kategorie unlimited  freestyle. Esquire Man 2019 – Sport O titul Esquire Man 2019 se Martin Šonka uchází v kategorii Sport. Zaměřuje se na sportovce, kteří se nepyšní jen skvělými výkony, ale též charakterem, houževnatostí, smyslem pro kolektiv, solidaritu, pomoc, spravedlnost. Spolu s ním byl nominací oceněn též handicapovaný sportovec Heřman Wolf a profesionální cyklista Zdeněk Štybar.

Pohybujete se rád na hraně?
Člověk na tu hranu musí jít, jinak by nebyl opravdu dobrý a nemohl by posouvat hranice toho, co umí. Když se plácá uprostřed, nikam se nedostane. Musí si hranice posouvat. Pro mě je normální být na hraně, ale fungovat tam přirozeně jako v zóně bezpečí. Pro mě je vlastně ona hrana bezpečnou zónou.

Problémy nechávám Cecilovi

Máte kouče, který vás dostává do psychické pohody?

Řešil jsem kdysi něco kvůli výkonnosti ve sportu, jak se soustředit, nebýt nervózní. Všeho všudy jsem byl však u psychologa pětkrát. Vždycky jsem si myslel: „Co mi kdo bude říkat, jak mám přemýšlet a chovat se, když já se znám nejlíp?“ Když se však ve sportu dostanete na vyšší úroveň, zjistíte, že hlava je půlka úspěchu. Uvědomil jsem si, že když nejsem soustředěný a jsem nervózní, ten výkon tam není. Ruce i nohy fungují jinak a mozek najednou nedokáže ve zlomcích vteřiny vyhodnotit to, co má. Nakonec to však skončilo, protože jsem neměl čas. Určitě mi však ona sezení ukázala možnosti, jak se zbavit stresu a koncentrovat se.

Jak se tedy zbavujete stresu?
Pokaždé je to jiné. Záleží na tom, jak se mi daří v tréninku. Když dobře, pak je to radost a nějakou specifickou přípravu nepotřebuju. Když se nedaří, začnu přemýšlet nad tím, co se stane, když teď nevyhraju, kam spadnu v pořadí. Pak už se ten kolotoč rozjede a nemůžete se z něj dostat ven. Nespíte, příprava jde do háje a výsledek tomu odpovídá.

A co vy na to?
A v oněch chvílích přichází na řadu mé druhé já. Říkám mu Cecil. To je ten stresař, na nějž hodím všechny problémy, ať je pěkně řeší on. Cecil pak zůstane v hangáru a já můžu odejít čistě soustředěný na let. Když se vrátím, doufám, že už tam nebude, ale on si vždycky nakonec najde nějakou cestu, jak se ke mně dostat.

Co na vaše povolání říká přítelkyně?
Je to otrlá žena, taky sportovkyně, když se se mnou seznámila, věděla, do čeho jde. Mám od ní veškerou podporu, ví, že nemá smysl mně v tom, co dělám, bránit, protože bych pak nebyl šťastný. I když určitě nechce zůstat se třemi dětmi sama. Ale to nechci ani já, takže jsem opatrný. Zatím se mi nic strašného nestalo, maximálně nějaká zlomená klíční kost nebo natažené vazy v rameni.

Kdyby vás měsíce lepili v nemocnici, možná by názor změnila…
No, ono je to v létání trochu jinak. Je to buď, anebo. Když uděláte fatální chybu, už vás v žádné nemocnici nedají dohromady, to už řeší bagr.

Esquire Man 2019 Už samotná nominace je oceněním. Je totiž certifikátem, že kandidát je:  aktivní ve svém profesním i soukromém životě ● slušný k druhým ● odpovědný za svá rozhodnutí a činy ● svobodný a samostatný, pro svá rozhodnutí nepotřebuje autority ● statečný, staví se k problémům čelem ● čestný, drží slovo  ● rovný rozený lídr s přirozenou autoritou. Patnáct mužů, pět kategorií Redakce časopisu Esquire vybrala patnáct mužů, kteří podle ní náročná kritéria splňují. Rozdělila je do pěti kategorií: Human, Sport, Byznys, Art a kategorie Do 35 let. Hlasujte O tom, který vám ve svém kategorii personifikuje osobnost Esquire Man nejvíc, můžete hlasovat od 1. srpna do 5. listopadu 2019. Hlasovat můžete v každé kategorii vždy jednou, celkem tedy můžete hlasovat pětkrát. Hlasujte na esquireman.cz, kde najdete též výčet všech nominovaných ve všech pěti kategoriích.

Znal jste někoho, kdo v letadle zemřel?
Jasně, například kamaráda z práce, kolegy akrobaty… To k tomu bohužel patří, ale vždycky to bylo jejich vinou. Nevyřešili situaci tak, jak měli, nebo udělali řízenou blbost, kterou se uvrtali do problému. Tomu se snažím předcházet.

Hlava má až 70 kilogramů

Vím, že ve stíhačce dochází k velkému přetížení, ale překvapilo mě, že se totéž děje i u akrobatického létání.
Když letadlo letí rychle a najednou změní směr, vzniká odstředivá síla, to je přetížení. Čím rychleji letí a čím rychleji změní směr, tím vyšší je. Já létám od nulové rychlosti až do 420 km/h, a když v tu chvíli změním směr, pěkně mě to přimáčkne do sedačky. Nebo mě to z ní naopak rve ven a já visím jen na pásech. To například když letím hlavou dolů a zatočím tak, že mám hlavu ven z manévru.

Co se při takovém přetížení děje s tělem?
Při kladném přetížení třeba 10 G, kdy jsem zatlačený do sedačky, se z mých 85 kilogramů stane 850 kilo. Všechno je desetkrát těžší. Hlava váží například sedmdesát kilo a krk ji musí udržet. I krev je desetkrát těžší, takže ji srdce nedokáže vytlačit až k mozku. Postupně se krev z celého těla tlačí do nohou. Mimochodem, ve stíhačkách proto musí mít piloti antigravitační oblek, který se nafoukne a stlačí nohy jako citron, aby se všechna krev z hlavy nedostala ven a vy jste neomdleli.

A při akrobacii?
Při akrobatickém létání na sobě nic takového nemáte, takže se snažíte co nejvíc zatínat svaly na nohou a na břiše, svaly pak mačkají žíly a funguje to podobně jako oblek, ale ne tak efektivně. První věcí, kterou se člověk při akrobatickém létání musí naučit, je proto zatínat dobře svaly a dělat to pak v kokpitu už úplně automaticky. Navíc i ovládání kniplu vyžaduje dost velkou sílu. Tady se mi gymnastika hodí. Ale i tak jsem po dvaceti minutách v letadle úplně hotový. Pak půl hodiny jen sedím a celé to vydýchávám.

Jak dlouho vlastně trvá akrobatický let?
Záleží na tom, jestli jde o soutěžní nebo tréninkový let. Soutěžní do deseti minut, samotná akrobatická sestava má přibližně čtyři minuty. Když však trénuju, trápím se ve vzduchu klidně i pětadvacet minut. Aby měl trénink smysl, dá se takhle letět denně třikrát maximálně čtyřikrát.

Jak často cvičíte?
Snažím se každý den, ale ne vždy to jde, zvlášť když trávím hodně času po hotelích. Tak cvičím alespoň s vlastní vahou. Musel jsem však hodně omezit posilovnu, protože svaly jsou těžké a já musím být s váhou na minimu. Jsem jako modelka, dvakrát denně na váze. Poslední dny před závody řeším každé deko, takže si beru ty nejlehčí ponožky. Že by mi však byla v kokpitu zima, se bát nemusím. Tím, jak létám nízko nad zemí, je tam ještě větší teplo než normálně. Když závodím v Abú Dhabí a venku je třicet, uvnitř je šedesát. Není tam žádná klimatizace, jen malé větrání, které se v průběhu závodu zavírá, aby byl odpor vzduchu co nejmenší. Pak jste jako ve skleníku a u toho ještě cvičíte aerobik.

Máte nějaký nesplněný sen?
Těch jsou mraky, popsal bych jimi celý toaletní papír. Chtěl bych být například desetkrát mistr světa v Red Bull Air Race, desetkrát mistr světa v akrobacii a úplně nejlepší by bylo, kdybych tenhle titul získával každý rok jako Kája Zlatého slavíka. To se neochodí. Existuje spousta typů letadel, které bych chtěl lítat, třeba spitfiry, a taky spoustu těch, které bych chtěl vlastnit. Mít je hezky v hangárku za zahrádkou. Jsem teritoriální typ, který potřebuje mít jednou svůj domek, kolem něj plot a za tím plotem letadla. Nebo alespoň jedno.