Vydáno 17.08.2019 | autor: Roman Jireš
Emil František Burian, od jehož úmrtí uplynulo 9. srpna už 60 let, byl český básník, publicista, zpěvák, herec, hudebník, skladatel, dramaturg, dramatik i režisér. Výrazně levicově orientovaný intelektuál ovlivnil české divadlo dvacátého století jako málokdo, přestože jeho rozsáhlý odkaz není dnes příliš známý.
E. F. Burian byl významnou, byť rozporuplnou osobností české kultury. Přežil koncentrák, úspěšní jsou i jeho potomci
Rozhodně stojí za připomenutí, že složil hudbu ke dvaceti filmům, například k Siréně režiséra Karla Steklého, která na VIII. Mezinárodním filmovém festivalu vBenátkách získala kromě Velké ceny také Cenu za filmovou hudbu. Stojí i za hudbou k nesmrtelnému snímku Cesta do pravěku od Karla Zemana. Burianova rodina se může pochlubit opravdu silnými uměleckými geny - jeho otec Emil byl barytonistou pražského Národního divadla a strýc Karel, světový tenorista, podle mnohých předčil i slavného Carusa. Synem E. F. Buriana je písničkář, hudebník a spisovatel Jan Burian a vnukem Jiří Burian, který je známý jako člen projektů Republic Of Two či Southpaw a zejména jako obtloustlý rapper Kapitán Demo.
Jiří Burian interview: Do projektu se musím zamilovat, aby fungoval
Jeho složitý život se před sedmi lety pokusil v knize Nežádoucí návraty E. F. Buriana popsat syn Jan. Písničkář a textař v publikaci nakladatelství Galén kombinuje různé dokumenty, úryvky z veřejných vystoupení, soukromé zápisky, Burianovy dopisy a básně i jeho první necenzurovaný životopis, citáty z recenzí, rozhovorů, článků a dalších archivních materiálů. Knihu doplnil jeho dvaceti dopisy, které svému otci napsal při práci na této knize - když zemřel, bylo mu sedm let. Do publikace zařadil svědectví Otomara Krejčiho, Františka Hrubína, Ludvíka Vaculíka, Pavla Tigrida, Františka Halase, Jiřího Sováka, Vlastimila Brodského, Vladimíra Menšíka, Jana Wericha, Bertolta Brechta, Bohuslava Martinů, Josefa Topola, Jiřího Suchého, Alfréda Radoka a mnoha dalších osobností.
"Tahle kniha je dílem veskrze subjektivním, řada dokumentů o životě mého hrdiny tu chybí, nemínil jsem - a ani to nelze - podat vyčerpávající zprávu," uvedl Jan Burian v předmluvě. Usiloval o vylíčení otcova osudu a zároveň o alespoň částečné vniknutí do doby, v níž se dostal do střetu se dvěma totalitami dvacátého století. Jedná se o pokus nabídnout plastický portrét umělce i člověka, který přežil fašistický koncentrační tábor a v padesátých letech se v bývalém Československu stal naivním komunistou. O mnoha zločinech režimu se nestačil dozvědět - zemřel ve věku 55 let 9. srpna 1959.
O citlivosti tématu E. F. Buriana svědčí problémy se snahou uvést před deseti lety jeho kontroverzní hru Pařeniště, jíž levicový dramatik reagoval na politické procesy v padesátých letech. Brněnské HaDivadlo kvůli nesouhlasu Burianovy dcery zrušilo její plánované uvedení. Představení již začal zkoušet režisér Jan Antonín Pitínský, herečka Kateřina Burianová si tehdy ale nepřála, aby se hra, mnohdy označovaná za největší autorovu úlitbu režimu, vrátila na jeviště. Divadlo tehdy získalo souhlas autorova syna Jana Buriana, dceřin však nikoli.
Divadelník a skladatel E. F. Burian se nejvíce realizoval ve vlastním divadle D 34 před druhou světovou válkou. Jeho novátorské inscenace se brzy staly pojmem, z "Déčka" byl kulturní stánek. Brechtova Žebrácká opera, Nezvalova Manon Lescaut, řada Burianových provokujících dramatizací slavných děl lákaly davy návštěvníků. Podílel se na všem od scénáře a režie až po scénu a hudbu. Kolektivu herců podle pamětníků šéfoval despoticky. Režíroval, psal, připravoval scénu nebo hrál. "Byl zaměstnán za tři čtyři lidi. Psal scénáře, režíroval, komponoval divadelní i filmovou hudbu, každý večer byl v divadle, neustále v akci. Nepromarnil ani minutu ze dne," vzpomínala na svého principála jedna z hereček Jiřina Stránská.
V roce 1941 byl zatčen a zbytek války prožil v koncentračních táborech - v Terezíně, Dachau a nakonec v Neuengamme. "Viděl jsem sta a sta poprav, při západu slunce, tam na severu v Neuengamme. Docela symbolicky nikdy nepršelo a nikdy nebyla mlha v těch strašných chvílích, kdy kamarád za kamarádem vystupovali na šibenici. Je to zvláštní, celý den mohlo pršet, celý den mohla být obloha zatažena, ale večer, když se popravovalo, vysvitlo vždycky slunce. A v tom slunci, vy šťastní, kteří jste to neviděli, v tom slunci umírali hrdinové.
Každý umíral s nějakým pozdravem. Každý poslal směrem k západu slunce několik posledních přání. A ta slova, a ta přání vám, milí kamarádi, od nich nesu: Vy, kteří jste se dožili toho štěstí, že ožíváte ve svobodě, nezapomeňte, že my jsme tady padli za vás. Nezapomeňte, že jste pokračovateli našeho hrdinství. Veďte naše děti cestou za pravdou, spravedlností a za právem...," sdělil později.
V květnu 1945 se mu za dramatických okolností podařilo přežít na lodi Cap Arcona po útoku britského královského letectva RAF, když se zachránil odvážným skokem do moře. Tisícovkami vězňů z nacistických koncentračních táborů naplněnou loď bombardovala 3. května 1945 v lübecké zátoce Baltského moře britská letadla. Při potopení tohoto dříve luxusního zaoceánského parníku zahynulo na 4 700 lidí. V roce 1955 o tom E. F. Burian napsal román Vítězové, který byl posmrtně v roce 1965 upraven a rozšířen o druhou část s titulem Trosečníci z Cap Arcony.
Po válce bylo Burianovo divadlo obnoveno. Několik let spadalo pod Československou armádu, až jej umělec v roce 1955 znovu otevřel pod původním názvem D 34. V jeho prostorách v ulici Na Poříčí později sídlilo Divadlo E. F. Buriana, dnes Divadlo Archa. Na podobě, kterou Burian svému divadlu vtiskl, se nemohlo nepodepsat jeho politické přesvědčení. Podobně jako řada jiných představitelů meziválečné avantgardy tíhl také Emil František Burian k levici a již v devatenácti letech vstoupil do komunistické strany. Už první inscenace "déčka" tak útočily na kapitalistický systém a ani později se Burian nepřestával svým dílem vyjadřovat k palčivým společenským otázkám.
V repertoáru ve třicátých letech nechyběly ani protifašisticky zaměřené inscenace. V atmosféře po roce 1945 ještě více akcentoval politiku a nadšení pro komunisty. Před válkou přitom neváhal například zorganizovat petici proti uvěznění slavného ruského režiséra Vsevoloda Mejercholda, jedné z obětí stalinských čistek. V závěru života částečně politicky prozřel a v divadle se vrátil ke starému osvědčenému repertoáru. "Je to jen odvar toho, co bylo ve třicátých letech, ale i tak to stojí za to," prohlásil básník František Hrubín. Burianova nečekaná smrt na selhání jater v srpnu 1959 ale znamenala konec jeho divadla.
text: Roman Jireš
Témata: E. F. Burian, Jan Burian, Jiří Burian, Kapitán Demo
