Věrnost, která umí dojímat? V bláznivém fotbalovém světě ji moc nehledejte, najde se ale i pár výjimek. Třeba v Bohemians: kapitán Josef Jindřišek tam hraje přes deset let v kuse a ještě větším srdcařem je záložník David Bartek, jenž je v Ďolíčku doma kromě půlroční epizody v Kladně celou kariéru. V počtu ligových startů za „klokany“ nedávno v tichosti přeskočil klubovou ikonu Antonína Panenku a začíná trénovat děti.
Bohemians pro něj znamenají víc než jen devět písmen. „Je to moje životní láska a druhý domov,“ poví David Bartek, když přijde řeč na jeho osudový klub. Kluk ze Spořilova se zamiloval rychle: v polovině devadesátých let se chodil dívat do Ďolíčku na svého strýce Davida Šindeláře, jenž za „klokany“ odehrál 43 ligových partií, a rychle se inspiroval. Zkusil nábor – a vyšlo to. Pikantní je, že na něj v chumlu dalších capartů ukázal sám Antonín Panenka. Ten Panenka, jehož Bartek před dvěma týdny překonal: v zelenobílém dresu odehrál o dva ligové zápasy víc než on.
Je to náhoda, nebo svévole osudu?
„Myslím, že mi to všechno dojde až s odstupem času. Řeknu to jako Pepa Jindřišek, který pana Panenku přeskočil na začátku sezony: fotbalově mu nesahám ani po kotníky, je to mistr Evropy a legenda s obrovskou historií. Je pro mě čest, že jsem ho překonal aspoň v jedné statistice.“
Stoupáte pořád nahoru, jen tři muži odehráli za Bohemians víc ligových zápasů než vy. Cítíte se jako klubová legenda?
„Vůbec. Jsem obyčejný kluk a normální fotbalista. Necítím se jako něco víc, nejsem hvězda. Pro fanoušky je asi cenné, že tu jsme s Pepou Jindřiškem tak dlouho, v dnešní době se to jen tak nevidí. Svoji dlouhou štaci v áčku Bohemky beru jako splněný dětský sen, a čím jsem starší, tím víc si to všechno užívám. Atmosféru v klubu i zápasy. Jsem vděčný, že můžu být u toho a pomáhat psát historii Bohemky. Doufám, že to tak ještě nějaký pátek bude.“
Takže už nechystáte žádné intermezzo jinde jako před deseti lety v Kladně, kde jste půl roku hostoval?
„Z legrace říkám, že jsem si tam zažil svoje zahraniční angažmá. Být tak dlouho součástí Bohemky pro mě není nic zvláštního: odmala jsem chodil v Ďolíčku do kotle a vyrůstal jsem tam. Když jsme spadli do druhé ligy, měl jsem nějaké možnosti jít jinam, ale postupně jsem došel do bodu, že by pro mě mělo smysl jen zahraničí. K tomu, abych obstál ve Spartě, Slavii nebo Plzni, mi něco chybí, a nikam jinam bych v Česku nešel.“
Nelitoval jste někdy, že jste z Bohemians neodešel?
„Nejhůř mi bylo, když jsme sestoupili, což se mi stalo dvakrát. Mrzelo mě to i kvůli fanouškům, ale naštěstí jsme se vždycky za rok vrátili. Zažil jsem i zpožděné výplaty, což byla dobrá zkušenost do života.“
Vážně?
„Uvědomíte si hodnotu peněz. Zjistíte, že byste si jich měli vážit a zbytečně neutrácet. Taky jsme neměli stadion a jezdili jsme auty trénovat někam do Hrdlořez. Tohle už je pryč, Bohemka zažívá dobré časy. Teď je jen na nás, abychom to potvrdili na hřišti a dostali se třeba do pohárových předkol. To je snad poslední věc, kterou jsem v klubu zatím nezažil.“
Ještě trochu do minulosti: vybavíte si svůj první ligový zápas?
„Naprosto přesně, mám to i vytetované na hrudi. Pátého srpna 2007. Kromě toho mám vytetovaný první gól a klubové symboly, takže i když svléknu zelené triko, pořád zůstávám bohemákem.“
Abychom nezamluvili vaše velké ligové poprvé…
„Prohráli jsme doma v Ďolíčku s Baníkem 0:2, góly dávali Magera a Svěrkoš. Mám pocit, že jsem tenkrát hrál v útoku se Slezim (Daliborem Slezákem), který je teď u nás asistentem trenéra.“
Jak vám bylo?
„Byl jsem trochu vyjukaný, nezahrál jsem moc dobře. Vůbec by mě nenapadlo, že budu hrát ligu i za dvanáct let. Ani to, že jednou překonám pana Panenku. Jako teenager jsem neřešil, kolik má kdo startů. Vážil jsem si už jen šance ve třetí lize, z které jsme se prokousali do první.“
Neříkáte si, že kdybyste nehrál druhou a třetí ligu, mohl jste teď být v klubových statistikách blíž Františku Jakubcovi a Zdeňku Prokešovi, které máte s Josefem Jindřiškem před sebou?
„Vidíte, další páni fotbalisti. Vyhráli s Bohemkou titul, což nevím, jestli se mi někdy povede. Pan Jakubec má 260 startů a pan Prokeš 294? Když už se dostanete na takovou metu jako já, napadne vás, že by se to dalo stihnout.“
Takže byste je oba chtěl trumfnout?
„Proč ne? Je mi teprve jednatřicet. Ale pozor, musí se toho hodně sejít. Když se chcete posouvat ve statistikách, musíte být zdravý, udržovat si formu a mít štěstí na trenéra. Taky dobře vím, že mě nikdo nebude stavět jen proto, že jsem v Bohemce dlouho. Ani by mě to netěšilo.“
Během víc než dvou set zápasů jste v Bohemians prošel spoustu postů a před novou sezonou jste se přesunul z levé strany zálohy na pravou. Už jste si na novém místě zvykl?
„Jsem pravák, co celý život hrál vlevo. Na pravém kraji zálohy jsem místo Martina Dostála, který se v přípravě zranil. Přitom je to náš železný muž, odehrál i přes padesát zápasů v kuse. Mrzelo mě to, protože na hřišti je vždycky hrozně moc cítit a jeho centry nám chybí. A já? S pravou stranou nemám problém, kromě stopera a brankáře jsem v Bohemce odehrál všechno.“
Zmínil jste, že byste chtěl s Bohemians ochutnat pohárová předkola, ale nebyl by to moc velký skok po divoké minulé sezoně, v které jste se na poslední chvíli vyhnuli baráži?
„Byl to infarktový rok, na druhou stranu zážitek po gólu Pepy Jindřiška na konci rozhodujícího zápasu s Opavou byl neuvěřitelný. Moje manželka říká, že jsem emočně plochej, ale když jsem běžel za Pepou, měl jsem v očích slzy. V minulé sezoně jsme si to vyžrali až do dna, ovšem teď máme silnější tým. Jen to musíme začít potvrzovat výsledky, po pěti kolech máme jen čtyři body.“
Mimochodem, už před sezonou jste vystudoval trenérské béčko. To kvůli budoucnosti?
„Jasně, práce s mládeží je pro mě hlavní varianta. S dětmi dělám už druhým rokem a dost se v tom vidím. Trénovat u dospělých mě zatím neláká. Víte, chtěl bych v mladých vypěstovat klubismus, udělat z nich nové bohemáky. Aby odmala postupovali směrem k velkým zápasům v Ďolíčku. V minulé sezoně jsem jednou dvakrát týdně chodil k mladším žákům, teď budu mít jako hlavní trenér předpřípravku.“
Budete to stíhat skloubit s vašimi tréninky u áčka?
„Měl bych, předpřípravka trénuje dvoufázově a nemá zápasy. Chci si vyzkoušet všechny možné kategorie, abych věděl, co to obnáší, a nešel rovnou k dorostu. Děti nejdřív chtějí fotky a podpisy, ale postupem času mě berou úplně normálně. Trenéři mi dokonce říkali, že se kluci v mojí přítomnosti daleko víc snažili. Jako já tenkrát na náboru před panem Panenkou.“
