POLEMIKA. V kauze údajné pamětnice gulagu Věry Sosnarové se minulý týden ve svém textu na HlídacíPes.org ohradil Petr Zemánek proti studii historika Adama Hradilka. Ten napsal, že si paní Sosnarová pobyt v sovětském táboře vymyslela, aby získala výhody z toho plynoucí. „Vzhledem k tomu, že mi v uveřejněné polemice upírá Petr Zemánek lidství a můj přístup označuje za totalitní, nezbývá než zareagovat,“ odmítá Zemánkovy výhrady historik Hradilek.

Petr Zemánek se v textu zastal paní Věry Sosnarové. Jedná se z jeho strany jistě o ušlechtilý čin, ale dopouští se v něm celé řady omylů, které patrně plynou z jeho nepozornosti a neznalosti problematiky.

Hned v úvodu polemiky píše, že jsem věnoval případu více článků. Uveřejnil jsem však jen jeden – Neskutečný příběh Věry Sosnarové. Pokud by si jej Petr Zemánek pozorně přečetl od začátku do konce, nebo se na případ poptal během hodinové návštěvy mé kanceláře v minulém týdnu, kdy se o Sosnarové slovem nezmínil, jistě by si ušetřil ostudu, a mně práci odpovídat.

Není to Hradilek vs. Sosnarová

Zemánek ve své úvaze naráží na skutečnost, že Sosnarová nebyla sama, kdo nebyl za odvlečení do sovětských táborů odškodněn.

V tom má sice pravdu, ale většina žadatelů jednoduše nesplnila podmínky dané zákonem – byli v gulagu za války; nebyli v gulagu, nýbrž v zajateckých táborech jako váleční zajatci; nebyli v době internace československými občany; v době žádosti o odškodnění neměli české občanství, atd.

Někteří z nich se po zamítnutí žádosti domáhali odškodnění soudně či prostřednictvím médií. Nikdo z nich však ani náznakem nezašel tak daleko jako paní Sosnarová, která se pasovala do role oběti gulagu, přijala médii vytvořený obraz oběti „kapitalistické byrokracie“ a na základě tohoto obrazu se obohacovala a získala vážený společenský status.

V úvodu polemiky dále Zemánek píše, že mu nejvíce vadí černobílé líčení případu a ztráta sociálního a lidského přístupu v celé věci.

Pokud by však četl moji studii či uveřejněné rozhovory, které jsem poskytl médiím, získal by jiný dojem. Věnuji v nich dostatek pozornosti složitému a jistě bolestnému dětství a rodinnému zázemí, které mohou posloužit jako klíč k pochopení životních osudů a jednání paní Sosnarové. To, zda ji mohou i omluvit, ponechám na uvážení jiných.

Ve svém textu Zemánek staví kauzu jako zápas Hradilek versus Sosnarová. Tak tomu však není.

Důležitá rodinná historie

Plnou polovinu studie věnuji způsobu, jakým vznikl mediální obraz paní Sosnarové. Čtenářům z něj musí být patrná kritika zejména médií a vydavatele „autentických vzpomínek“ v podobě románu Krvavé jahody.

Vůči paní Sosnarové jsem nikdy nechoval žádnou zášť. Poté, co jsem se v minulém roce zúčastnil besedy s ní na Velehradě (zážitek, který mne přiměl se případem zabývat), jsem na ni nikterak neapeloval. Pouze jsem ji požádal o svolení pátrat v archivech, které mi odmítla poskytnout

.

Ano, posledního nakladatele díla Krvavé jahody, pana Jiřího Braunera, jsem požádal, ať dílo inzeruje a prodává jako beletrii a s paní Sosnarovou ať nepořádá besedy na školách, ve farnostech či knihovnách. Vše v intencích apelu již zesnulého iniciátora zákona o odškodnění zavlečených Vladimíra Bystrova z roku 2009, kterým i uzavírám studii k případu: popularizace této ženy je políčkem skutečným obětem politických represí v Sovětském svazu.

V polemice je mi vyčítáno, že nejvíce prostoru článku zabírá nikoli příběh paní Sosnarové, ale jejich prabídná rodinná historie, zobrazující život maminky, tatínka a o deset let starší sestry Tamary. Zároveň jí údajně vytýkám to, co udělali rodiče, a chci po ní, aby nesla za tyto skutky odpovědnost.

Zde se však opět autor dopouští omylu. Rodinné historii věnuji necelé čtyři stránky z celkových patnácti. Je důležitá z několika důvodů.

Jednak nám poskytuje jeden z klíčů k pochopení skutečného i smyšleného životního příběhu Sosnarové a zároveň poukazuje na nepravdivost jejích tvrzení ohledně rodinného života, odchodu do SSSR i návratu do Československa.

Ruské mlčení o gulagu

Celý text Petra Zemánka je jinak prošpikovaný úvahami a výroky, které nejsou pravdivé.

Sosnarová prý nikdy netvrdila, že celou dobu pobytu v SSSR byla v gulagu. Věra Sosnarová tak ale tvrdila v žádosti o odškodnění v roce 2002 a i nadále v rozhovorech pro média i na besedách. Její „přiznání“ v rozhovoru pro DVTV v tom smyslu, že byla pouze 15 let v gulagu a následně tři roky strávila v pracovním táboře, jsou toho posledním dokladem.

Věra Sosnarová prý po českém státu nic nechce. Požádala si ale o odškodné ve výši téměř tří miliónů Kč, na besedách i od dárců získala dary v řádu statisíců korun.

Zásadním archivním objevem, že nebyla v gulagu, jsou prý výpisy o jejím pracovním zařazení v letech 1946-49 v továrnách na Urale.

Ve studii však uvádím čtyři navzájem se časově překrývající, doplňující a nezávisle na sobě získané archivní zdroje, které dokládají civilní zaměstnání paní Sosnarové v letech 1946–1964. Skutečnost, že se přes usilovnou snahu nepodařilo získat jediný doklad o jejím věznění, Zemánek neuvádí.

Věra Sosnarová byla údajně nasazována na různé druhy nucených prací, a to i několik let po příchodu do Čech. Ne, paní Sosnarová nebyla na nucených pracích v SSSR, a už vůbec ne po příjezdu do Československa.

Rusko má prý dosud problémy přiznat existenci gulagů. Přes obrovský deficit ve vyrovnání se se stalinismem a sovětskou minulostí vůbec existuje v Rusku několik muzeí čistě zaměřených na problematiku gulagu (hlavní z nich se nachází v centru Moskvy), expozice v regionálních muzeích, památníky po celé zemi, desítky knih s touto tématikou dostupných v knihkupectvích nepočítaje.

Cui bono?

Vžijte se do situace sovětského úředníka, který propouští vězně či bývalého vězně gulagu, které oficiálně neexistují. Dali byste mu doklad o jeho pobytu v něm? píše Petr Zemánek.

Pracovní tábory oficiálně existovaly a propuštěnci dostávali doklad o propuštění. Od roku 1956 probíhaly v SSSR soudní rehabilitace, jejichž výsledek byl oznamován bývalým vězňům písemně. Navíc o doklady prokazující pobyt Sosnarové v gulagu nebyly žádány sovětské, ale ruské archivy. Není sice jednoduché v nich pracovat, ale domnívat se, že by někdo měl zájem falšovat doklady v několika archivech k někomu tak „obyčejnému“, je naprosto absurdní.

Místo věcné argumentace, kterou bych čekal u absolventa práv Zemánka, se dále autor omezuje na emotivní povzdechy typu: už nebude jezdit po přednáškách a ve stylu Eskymo Welzla působit na své posluchače. Její nakladatel Jiří Brauner má pošramocenou reputaci. Kdo má z této věci prospěch? Cui bono?

Na tuto otázku je jednoduchá odpověď: Nikoliv temnými, totalitními pohnutkami zatížení zaměstnanci ÚSTR, jak je v textu naznačeno, ale děti ve školách, dobří a zvídaví lidé ve farnostech a knihovnách. Již patrně nebudou vystavováni emočnímu vydírání a falešnému příběhu ze strany paní Sosnarové a nakladatele Braunera.

V případě zájmu o problematiku politických represí budou moci sáhnout po jednom z deseti tisíců příběhů našich krajanů, které se skutečně odehrály, jsou autentické, neméně působivé a více vypovídající o skutečné povaze a rozsahu děsivého „Souostroví Gulag“.

Políček skutečným obětem

Skutečnost, že Petr Zemánek nevěnoval případu ani studii patřičnou pozornost, dokládá i závěrečný odstavec jeho polemiky, ve kterém upozorňuje na dřívější kritiku příběhu Sosnarové z pera Adama Drdy a Vladimíra Bystrova.

Uzavírá jej citací z Drdova článku, ze kterého prý „nebylo v článku Adama Hradilka citováno“. Přitom oba dva autory ve studii cituji, Zemánkem „objevenou“ Drdovu pasáž dokonce doslovně! Vladimír Bystrov se dle Zemánka Sosnarové za kritiku omluvil, což považuji za krajně nepravděpodobné, jelikož jsem měl možnost s ním osobně případ v roce 2009 diskutovat.

Jsem v úzkém kontaktu s jeho rodinou, která mou studii přijala velmi pozitivně, jelikož prezentaci příběhu Sosnarové Vladimír Bystrov chápal jako políček skutečným obětem sovětských represí. To se ale již opakuji.

Na závěr bych rád odcitoval část jednoho z desítek dopisů, které jsem v souvislosti s případem obdržel. Zaslala mi jej organizátorka jedné z besed, ze které si paní Sosnarová odnesla přes deset tisíc korun, vložených do kasičky účastníky setkání:

„Myslím, že jako věřící člověk a křesťan jsem milosrdná k utrpení druhých, ale rozhodně ne ke lži a podvodu. Byla bych ráda, kdyby paní Sosnarová přestala přednášet svůj pohnutý osud, podvádět lidi a těžit z jejich emocí, citu, soucitu, z jejich milosrdenství. A to je všechno.“