Umělec mezinárodního formátu. Největší sbírka děl Aleše Veselého je k vidění v chátrajícím areálu za Prahou

Aleš Veselý patřil k nejvýraznějším a také nejoriginálnějším osobnostem českého výtvarného umění posledního půlstoletí. Jde navíc o sochaře mezinárodního významu, jehož tvorba je uznávaná po celém světě. Zůstával v kontaktu s velkými uměleckými osobnostmi své generace pocházejícími z různých zemí. Některé z nich za ním přijížděly do Středokluk, aby mohly obdivovat jeho rozsáhlé a nevšední dílo. A taky aby s ním mohly diskutovat o umění, filozofii, o vývoji společnosti... Sem za ním samozřejmě zajížděla i řada sběratelů, mezi nimi třeba Vladimír Železný, který začátkem devadesátých let budoval svou velmi citlivě vybranou sbírku zaměřenou do značné míry na šedesátá léta. Ten si u Aleše Veselého vybral řadu z jeho nejlepších soch.

‚Jen z tátovy slávy se žít nedá.‘ Landartový park Aleše Veselého stále chátrá

Jak jeho ateliér vypadal? Po úzkých schodech sochařem rekonstruovaného starého mlýna se vyšlo do prvního poschodí, kde měl malý ateliér. Tam hodně kreslil a tam mu také jeho asistentky, kterých se za léta vystřídalo několik, pořádaly archiv jeho rozsáhlého díla. Pak tu měl řadu modelů ke svým velkorysým landartovým projektům. K nim měl vždy množství přípravných studií, na kterých se jeho představy proměňovaly. Získal i řadu zakázek na objekty ve veřejném prostoru, například v Německu, v Izraeli, ale naštěstí i u nás. Řadu let měl také rozměrnou sochu před Veletržním palácem, sídlem Sbírky moderního a současného umění Národní galerie, spolu s Karlem Malichem, Karlem Neprašem a Milanem Knížákem. Vždycky když měl příležitost k výstavám v městském či přírodním prostředí, například v Českém Krumlově nebo pak především v Litomyšli, rád toho využil. Přesně promyslel, jak by své sochy umístil, aby souzněly s daným prostředím nebo aby s ním tvořily kontrast.

Noční převoz děl

Do Středokluk jezdil takřka denně jako do práce. Když někdo přijel na návštěvu, uvařil mu silnou kávu v džezvě. Pak teprve došlo na prohlížení kreseb a postupně pořádané dokumentace jeho rozsáhlého díla. Po jeho nečekané smrti došlo minulou zimu k vytopení ateliéru a jeho pozoruhodné kresby, které by mohly být ozdobou předních světových muzeí, byly zničeny vodou vytékající z prasklého potrubí.

Aleš Veselý je zastoupen v řadě významných soukromých i veřejných sbírek a jeho dílem se zabývalo několik teoretiků umění. Například Ivona Raimanová mu v devadesátých letech uspořádala výstavu v pražském Letohrádku královny Anny. Ředitelka Galerie hlavního města Prahy Magdalena Juříková s ním v posledních letech jeho života domlouvala velkou retrospektivu, která měla proběhnout v areálu Trojského zámku. Ten je zvlášť vhodný pro výstavy, které potřebují rozměrné sály i otevřený prostor. Právě tady by došlo k zajímavé konfrontaci mezi barokní architekturou, pečlivě udržovaným francouzským parkem a syrovými sochami plnými symbolů odkazujících k současnosti i daleké historii. Uskutečnění takové výstavy je však finančně i organizačně velmi náročné, každý převoz je neobyčejně drahý, a navíc musí probíhat za zvláštního režimu, nejlépe v noci, na velkých valnících, za užití jeřábů a s doprovodnými policejními vozidly.

Vzpomínám si, že když jsme pro galerii Montanelli připravovali v Berlíně jeho výstavu, nebylo vůbec jednoduché nejen sochy nainstalovat, ale také zařídit převozy a příslušná povolení. Stejně náročná byla organizace jeho samostatné výstavy v Českém Krumlově, kde Aleš Veselý pečlivě zvažoval umístění v ulicích. Dokonale promyšlená byla pak instalace na jeho zřejmě dosud největší výstavě v Litomyšli, kde spolu s architektem Josefem Pleskotem citlivě vybírali vhodná místa pro řadu soch s ohledem na místní historii a také samozřejmě na průhledy a vůbec celkové vyznění soch v prostoru. Součástí projektu byla i jeho expozice v galerii umístěné ve starém pivovaru zrekonstruovaném opět Pleskotem, kde mohli návštěvníci nahlédnout do celkového vývoje umělcovy tvorby.

Sochy velkorysé jako pyramidy

Aleš Veselý překračoval tradiční představy o výtvarném projevu, k vyjádření svých představ nacházel nová řešení. Bylo pro něj příznačné, že dokázal opouštět nastoupené cesty, jejichž možnosti se vyčerpaly. Vydával se úplně novými směry a přitom využíval vlastní zkušenost i zkušenost předešlých generací. Byl hluboce vzdělaný v oboru dějin umění a také měl přehled o práci současných sochařů. Do jeho práce se výrazně promítal vyhraněný filozofický názor, vycházející z někdy až drastických osobních prožitků z dětství za druhé světové války, kdy se musel jako dítě dlouhodobě skrývat.

Zmíněný landartový projekt ve Středoklukách budoval několik desetiletí. Přetvářel tu charakter poměrně rozsáhlého pozemku, vytvářel na něm kopce a prohlubně, aby v nich vyzněly monumentální sochy, dokládající jeho vývoj od šedesátých let až do závěrečného období života.

Vznikl tady jedinečný sourodý komplex, ještě doplněný depozitářem s umělcovými sochami a objekty z různých období, který je zároveň jakousi galerií. Ze starého mlýna vybudoval ateliér, kde pracoval na svých sochách, kde kreslil a vytvářel modely k projektům pro krajinu nejen u nás, ale i pro zvlášť pozoruhodná místa na celém světě. U některých z nich mu však bylo jasné, že se nebudou moci uskutečnit, protože záměr si často svou velkorysostí nezadal například s egyptskými pyramidami, a navíc šlo někdy o místa, která pro danou zemi měla symbolický, nebo dokonce posvátný charakter (jako například Hora hor v Izraeli). Vznikla by nenahraditelná škoda, kdyby se areál ve Středoklukách nepodařilo zachránit. Mohl by se totiž stát dalším neuvěřitelně cenným dokladem našeho současného umění.

Sochy za miliony reznou

V katastru nemovitostí nicméně jako majitelka nemovitostí stále figuruje Jana Veselá. Jakmile aukce nabude právní moci, Veselá sice dostane zmíněných sedm milionů korun, ale také bude mít jen 15 dní na vyklizení pozemků, což je téměř nadlidský úkol i pro člověka se stěhovací firmou. Mnohé ze soch váží metráky až tuny a jsou kvůli zanedbání ve špatném technickém stavu.

Alexandr Novanský, který sám bydlí ve Středoklukách, se prozatím domluvil se sousedy ateliéru, aby na areál dávali pozor, a pokud by se do něj chtěl někdo vloupat, volali policii. Kvůli soudní při do něj on sám nemůže. „Samozřejmě bych ho rád oplotil nebo zaplatil ostrahu se psy, ale dokud mi nebude oficiálně předaný, nemám do něj přístup,“ vysvětluje.

Podezřele rychlá exekuce

Pochyby budí také exekuce vedená pražským exekutorem Janem Benešem. Podle odborníka, kterého LN oslovily, byla nepřiměřená, protože při částce okolo dvaceti tisíc se zabavuje televize či počítač, ale ne nemovitost za sedm milionů. Popřípadě se obstaví účet.

Také proběhla neobvykle rychle. Od prvního formálního kroku exekutora (30. října 2018) k vyhlášení dražby (30. dubna 2019) uběhlo sedm měsíců. Dražilo se 5. června v Exekutorském úřadě Praha-západ na Břevnově. Exekutor tak musel velice spěchat. Dále byla organizovaná jako tzv. kamenná, tedy fyzicky u exekutora, což nebývá v podobných případech obvyklé. „Zřejmě se tím sleduje nějaký alternativní cíl,“ míní oslovený exekutor.

Novanský tvrdí, že se o dražbě dozvěděl z internetových stránek obce, a jakmile aukce proběhla, snažil se Veselou sehnat. „Pokoušel jsem se s ní zkontaktovat, ale ono je to dost těžké. Nereaguje vůbec na nic. Pozemek je plný soch, které si předpokládám odveze, nebo se nějakým způsobem dohodneme na tom, že by ve Středoklukách zůstaly. Pokud by se k ničemu neměla, pravděpodobně bych je nechal vystavit v nějaké galerii. Ale to je ovšem hudba budoucnosti,“ vysvětluje. Přitom kdyby Veselá prodala jen jednu z otcových soch, měla by dost peněz na život v Česku i na záchranu ateliéru. Dokud se ale sama neozve, těžko lze její kroky soudit. Podle posledních zpráv vyučuje v Jeruzalémě jazyky.

O celé situaci ví i místní starosta Jaroslav Paznocht, jenž si kritický stav areálu uvědomuje, ale jeho obec nemá na záchranu peníze. Už jej prý kvůli ateliéru kontaktovali lidé z Musea Kampa, Centra současného umění DOX a Národní galerie Praha. Ta stejně jako DOX ale Lidovým novinám žádné bližší informace ke kauze neposkytla. O Veselé nic nevědí ani na radnici Prahy 7, bez odpovědi zůstal e-mail adresovaný Židovské obci.

Stopka kvůli infarktu

Ať tak, či tak, nejvíc bity jsou Veselého plastiky pozvolna podléhající rzi a zarůstající plevelem. Sochař začal ateliér se zahradní galerií budovat v roce 1970, kdy bývalý mlýn se stodolou koupil prakticky i s jejich majitelem. Dům mu padal na hlavu a chtěl z něj pryč. „Od začátku jsem tu chtěl mít pozemek v několika úrovních. Když se stavělo metro Dejvická, tak mi sem posílali desítky náklaďáků se zeminou. Také jsem si kolikrát při průhledu ze zahrady do krajiny říkal, že už tu chybí jen moře,“ řekl umělec serveru Novinky.cz rok před svou smrtí. V době, kdy usedlost koupil, měla stodola hliněnou podlahu a obvodové zdi bez oken. Sochař do ní vestavěl obytný prostor s horním podlažím, do kterého se vstupovalo ze svahu nad zahradou. Do elka pak přistavěl prosvětlený ateliér.

Vše ale nešlo tak rychle, jak si původně představoval. Rok po koupi, ve svých 36 letech, dostal infarkt a stavba se zpomalila. Pak už se ale vše opět rozeběhlo naplno. I když si nakonec postavil ateliér, ve kterém se dalo celoročně bydlet, dojížděl denně z Prahy. Řízení ho bavilo.

„Zabydlet se tady natrvalo? Já nevím. Spíš je to taková potenciální koketerie s tou představou. Trvalá. Od samého začátku to přišlo jako možnost. Vím ale, že už k tomu asi nedojde. Má svůj význam ten přesun – to těšení způsobuje, že mě to tu neunaví ani nezačne nudit. Kdybych tu byl pořád, tak se připravím o to vzrušení z očekávání. Už ráno se doma těším, že pojedu sem. Je dobře měnit prostředí,“ líčil sochař žijící v té době na Letné.

Ačkoli jsou jeho plastiky dnes k vidění kromě Guggenheimova muzea a Centre Pompidou i třeba v galerii Uffizi ve Florencii, ve vídeňské Albertině nebo v olympijském parku v Soulu, největší přehlídka jeho děl se skrývá za popadanou zdí kousek za Prahou.