Martina Fialková: Za tajemstvími sv. Jakuba

Rubrika: Publicistika

Letos jsme si připomněli historickou událost starou 700 let, svatbu Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Hostina na počest korunovace se konala v krásném sále kláštera minoritů, který dnes proto nese jméno sál Jana Lucemburského. Právě zde byl 4. srpna slavnostně zahájen již 16. varhanní festival, o němž se píše v jiném článku v PN. Ke klášteru minoritů totiž patří jeden z nejstarších a také nejdůležitějších pražských kostelů, zasvěcený apoštolu sv. Jakubu Většímu, bratrovi evangelisty Jana. A v tomto kostele se Mezinárodní varhanní festival pod vedením zdejší titulární varhanice Ireny Chřibkové koná. Kostel byl na Starém Městě zbudován ke slávě Boží již kolem roku 1232, současnou podobu dostal přestavbami po několika požárech. Stojí za to sem vstoupit a rozhlédnout se. Zapůsobí na nás nejen obdivuhodná gotická klenba a nádherná barokní výzdoba, ale také jedny z největších varhan v Evropě.


A právě jejich zvuky sem přivádějí zvědavé návštěvníky, kteří se při nedělních koncertech nebo při mších nechávají unést do nadoblačných výšin a možná netuší, jak vzácné varhany poslouchají. Netušila jsem ani já, dokud mne nepoučila zdejší titulární vrhanice, paní Irena Chřibková, která je pravidelně rozeznívá.

Po požáru roku 1689 bylo potřeba kostel vybavit novými varhanami. Úkolu se ujal Abraham Stark ze západočeského města Loket, známý již několika nástroji v Čechách. V roce 1705 práci dokončil. Varhany měly 26 rejstříků a již tehdy unikátní nádhernou barokní varhanní skříň, kterou můžeme obdivovat dodnes. Nástroj byl během dalších staletí přestavován tak, aby měl větší rozsah. Tzv. „romantizace“ pokračovala i ve 20. století – zásadní zásah provedl kutnohorský varhanářský závod Jana Tučka v roce 1941. Výsledkem byly třímanuálové elektropneumatické varhany se 75 rejstříky a velkým rozsahem klaviatur.


Mezi návštěvníky kráčí chrámem francouzský varhaník z Notre Dame, Olivier Latry,
který varhanní festival zahajoval.

Už v roce 1956 se ale další úpravou varhany navracejí k baroknímu hlasovému schématu. Poslední přestavbou krnovskými odborníky v 80. letech byly obnoveny všechny původní Starkovy hlasy a ponechány i zajímavé romantické barvy. Unikátní varhany dnes mají 4 manuály, 91 znějících rejstříků a 8 277 píšťal a lze na ně hrát jak hudbu baroka tak i pozdějších období až po tu současnou. Však zde také každoročně v létě probíhá mezinárodní varhanní festival.

Shlédněme ale s kůru dolů, nad vchod do kostela, a připomeňme si alespoň jednu z několika pověstí, vážících se ke sv. Jakubovi. Tajemná malá černá ručička tu varuje všechy nenechavce, že krást se nemá. Komu asi patřila? Prý zloději, který se tu nechal v noci zamknout a snažil se ukrást sošce Panny Marie šňůrku s dukáty. Socha jej pevně uchopila za ruku a nepustila až do rána. Takto zloděje nalezl představený kláštera, který dal pak nešťastníkovi ruku useknout a pro výstrahu pověšenou na řetízku vystavit až dodnes v kostele...

Ale od pověstí ke skutečnosti. Sv. Jakub býval také místem slavnostních obřadů při pohřbech panovníků. Na katafalku zde spočívalo i tělo Karla IV. obklopeno prý 500 svícemi.

Nejcennější z výzdoby kostela je obraz nad hlavním oltářem Umučení sv. Jakuba, jehož autorem je Vavřinec Reiner. Nutné je také zmínit nádherný barokní náhrobek nejvyššího kancléře Václava Vratislava z Mitrovic, obklopený sochami Maxmiliána Brokoffa. Obdivovat můžeme ale i další umělecká díla a v Pražských pověstech Adolfa Weinga nebo Václava Cibuly se potěšit ještě jinými pověstmi, které se ke kostelu váží. Nejlépe však je usednout do lavice a chvilku – třeba za nebeských zvuků zdejších varhan – se zamyslet nad naším počínáním na tomto světě. Pod onou černou ručičkou to jde samo...

Převzato se svolením autorky z Listů Prahy 1.
Foto: Zdeněk Chrapek

Foto: Zdeněk Chrapek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 08. 2011.