Když Češi bili Čechy: Potlačení protestů 21. srpna 1969

/ /
Veřejná bezpečnost rozhání demostraci v centru Prahy 21. srpna 1969. Foto Jiří Všetečka
Veřejná bezpečnost rozhání demostraci v centru Prahy 21. srpna 1969.
zdroj: Jiří Všetečka

Rok po vpádu vojsk Varšavské smlouvy duněly v ulicích Prahy opět tanky. Tentokrát Československé lidové armády.

Policisté, milicionáři a vojáci zakročili ve všech městech nejen proti aktivním demonstrantům, ale i proti těm, kteří chtěli uctít památku obětí či přihlížejícím a náhodným chodcům. K zatčení stačila přítomnost v centrech měst, připnutá trikolóra či špinavé ruce, které měly být důkazem o házení dlažebních kostek.

Obrněné transportéry pod Muzeem. Foto Jiří Všetečka
Obrněné transportéry pod Muzeem. Foto Jiří Všetečka

Za pouhou přítomnost před rozbitou výlohou byl v Praze Na Příkopech časně ráno 21. srpna 1969 zatčen tehdy osmnáctiletý Miroslav Kamil Černý a odveden na policejní stanici v Krakovské ulici.

„Nejšílenější bylo, že mě vedli dlouhou chodbou a schodištěm do prvního patra. V ní bylo asi 100 vojáků, policajtů a milicionářů, stáli na střídačku, každej s pendrekem. Musel jsem tu uličku projít a každej si bouchnul, takže tam mě strašně zmydlili, aniž věděli, o co jde. Prostě jsem byl jen předvedenej a v tom momentě jsem dostal asi 100 ran, než jsem došel nahoru.“

Poté ho zmláceného zavřeli do cely, která se postupně zaplňovala zadrženými demonstranty. Policisté do zadržených mlátili také ve chvílích, když na dveře stanice bouchali protestující a křičeli, ať zadržené pustí a hesla jako „gestapo“ či „Dubček“.

Propustili ho v 11 hodin večer, protože měl alibi na předchozí noc. Cestou domů ho policisté opět několikrát legitimovali, od dalšího zatčení ho zachránil protokol o tom, že strávil celý den na stanici SNB.

Zatýkání ve velkém

Potyčky si vyžádaly životy pěti mladých lidí, stovky zraněných, tisíce zatčených, z nichž mnozí strávili ve vazbě dlouhé týdny a poté čelili soudnímu stíhání a persekucím v zaměstnání či ve školách.

Potlačení protestů 21. srpna 1969 stálo život pět mladých lidí, kteří byli zastřeleni. Tři v Praze: Bohumil Siřínek (14), František Kohout (18) a František Kruba (19) a dva v Brně: Dana Muzikářová (18) a Stanislav Valehrach (27). Přesný počet zraněných není znám, odhady hovoří o desítkách až stovce. Zranění se kvůli trestům za účast v demonstracích se často neevidovala.

Jedním z nich byl čtyřiadvacetiletý Karel Polanský, kterého policisté zatkli v Železné ulici v centru Prahy, protože měl připnutou trikolóru a na rukávu černou stužku.

„Odvedli mě na městský výbor strany, kde už byli takoví jako já, zadržení dříve. Tam jsem si uvědomil, že spadla klec. Že už to není demonstrace, ze které bych se vrátil jako v roce 1968, ale že tady už z toho můžou plynout nějaké následky. Tak jsem se zeptal, má to smysl? Možná to byla zbabělost, vzal jsem tu trikoloru s tím černým a hodil jsem to pod lavici.“

Při výslechu tvrdil, že se na demonstraci ocitl náhodou, že si šel do tuzexu koupit tabák, protože měl na něj v peněžence přesně dva bony. Po týdnu jej z vazby na Pankráci odvezli do Ruzyně. V nové vazební věznici si mírně polepšil, protože už jich na cele nebylo osm jako na Pankráci, ale jenom tři. Měli také v rohu místnosti matrace, které si mohli dát na zem.

Pořádkové síly v centru Prahy. Foto Věra Tydlitátová
Pořádkové síly v centru Prahy. Foto Věra Tydlitátová

Karel Polanský si pamatuje příběh svého spoluvězně. Byl to podlahář, jenž měl v krku mechanického slavíka a mluvil chraplavě. Dne 21. srpna byl v jedné vinárně, a když policisté prováděli zátah, zatkli i jeho, protože usoudili, že je už tak ochraptělý ze skandování hesel na demonstracích, že nemůže ani mluvit.

Ve vazbě strávil tři týdny, v únoru 1970 ho čekal soud, který rozhodoval o obvinění z výtržnosti. Obžalobě se však nepodařilo najít svědka jeho zatčení, milicionáře, jenž ho chytil, a tak byl nakonec zproštěn obžaloby.

Střelba do demonstrantů v Brně

Kromě Prahy, kde bylo proti demonstrujícím nasazeno 88 tanků, proběhly nejsilnější střety v Brně a Liberci.

Na Moravském náměstí v Brně stříleli policisté a milicionáři do davu demonstrantů z věže tiskárny na roku ulic Solniční a Rašínovi a zezadu zasáhli do hlavy osmnáctiletou Danu Muzikářovou, která zranění podlehla.

Protestům v centru Brna přihlížela osmadvacetiletá Irena Sehnalová (tehdy Václavová), která stejně jako ostatní křičela na milicionáře. „Ukázala jsem, že jsou padlí na hlavu, že nikdo jim nic nedělá, a oni míří na vlastní lidi samopalem. Kapitán SNB Pátek vyskočil z náklaďáku a odvedl mě,“ popsala své zatčení.

„Jak mě vedl, tak jsem viděla, jak tu mladičkou holku zvedají ze země. “

Odvedli ji do přeplněné cely, v níž se již tísnilo dalších padesát lidí. Po celou dobu je přitom nepustili ani na záchod.

„Po jednom nás volali k výslechu. Ptali se, co jsem tam dělala a proč jsem vykřikovala a volala, že jsou blbci. Bylo to v noci, tak jsem jim říkala, že mám doma dvě malé děti a ty nevědí, kde jsem. Řvali na mě jak na psa, co jsem tam dělala. Ten jeden byl trochu slušnější a říkal, ať po mně neřvou, že jsem úplně pryč.“

Domů se dostala až druhý den. O několik měsíců později Irenu a jejího švagra Ladislava Havelku soud za účast na demonstraci odsoudil k jednoročnímu podmínečnému trestu.

Vyšetřování smrti Dany Muzikářové bylo zastaveno na příkaz tajemníků městského a krajského výboru KSČ. Střelce, který ji zabil, se nikdy nepodařilo dopadnout.

Protesty v Liberci

V Liberci, kde si v srpnu 1968 vyžádal začátek okupace po Praze nejvíce obětí, byla v očekávání protestů a vzpomínkových akcí nasazena obrněná technika.

Příslušníci VB v centru Liberce. Foto Jan Bartoš
Příslušníci VB v centru Liberce. Foto Jan Bartoš

Milicionáři a policisté zasahovali proti jakémukoli projevu piety, jak se přesvědčila Petra Erbanová, kterou 21. srpna 1968 v Liberci postřelil do nohy sovětský voják. Rok po tragických srpnových událostech nesla květinu na jedno z pietních míst v centru Liberce.

„Najednou ke mně přišli dva chlapi, kytku z pietního místečka chytli a vhodili ji do silnice pod kola autobusu. Ptala jsem se jich: ,Co to děláte? Já nesu pouze květinu kolegyni, která pracovala ve zdravotnictví a která zde na tomto místě byla zastřelena!‘ Oni odpověděli: ,Jestli se nechcete dostat na výslech, tak okamžitě zmizte! Jestli nechcete mít problémy, tak rychle odejděte!‘“

„Zůstala jsem stát, rozbušilo se mi srdce a říkala jsem si: ,Co to je?! Rok poté a ono to bude stejné jako loni jenom s tím rozdílem, že se jedná o naše lidi?!‘ Bylo mi tak hrozně, že jsem nevěděla, co mám dělat.“

Protesty v Liberci zachytil svým fotoaparátem Jan Bartoš, který rok předtím pořídil vzácné záběry z příjezdu sovětských vojáků.

„V šedesátém devátém jsem byl překvapen tím, že policajti, vojáci i jiné složky stáli proti demonstrantům. Té demonstrace jsem se zúčastnil dost aktivně, nebudu říkat podrobnosti, ale lítaly dlažební kostky. Byl jsem u toho, když někdo rozbil výlohu u Bati a policajti si tam brali boty. A večer jsme pořád byli ve městě, pobíhali, pak byl střed města obklíčen armádou, policií a milicí. Mně se podařilo ve Fügnerce proběhnout mezi vojáky, kteří mě pustili domů.“

Použití slzného plynu u liberecké radnice. Foto Jan Bartoš
Použití slzného plynu u liberecké radnice. Foto Jan Bartoš

Později se dozvěděl, že někteří jeho zadržení kamarádi byli zavřeni dva měsíce ve vazbě.

Tvrdě proti kritikům okupace

Protože tehdejší zákony nedovolovaly nakládat s takovým množstvím zadržených lidí, byl 22. srpna 1969 narychlo navržen a předsednictvem Federálního shromáždění přijat takzvaný pendrekový zákon (zákonné opatření číslo 99/1969 Sb.), který umožnil tvrdě postihnout aktivní účastníky právě skončených akcí i budoucích akcí „narušujících veřejný pořádek“.

Tzv. pendrekový zákon platil do konce roku 1969 a díky němu bylo odsouzeno 1526 lidí, nejčastěji za výtržnictví, hanobení republiky a jejího představitele a hanobení státu světové socialistické soustavy.

Do října 1970 prošlo prověrkami 1 508 326 členů KSČ, z nich bylo 67 147 vyloučeno, 259 670 komunistům bylo členství zrušeno (byli tzv. vyškrtnuti), přičemž nezanedbatelná část členstva KSČ vystoupila ze strany dobrovolně ještě před zahájením čistek. Prověrkami neprošlo 28 procent členů, tedy více než čtvrtina, kteří poté pocítili důsledky zejména v zaměstnáních, o které buď přišli, nebo byli přeřazeni na horší pozice.

Tvrdým postupem proti kritikům okupace chtělo nové vedení KSČ v čele s Gustávem Husákem ukázat Kremlu, že má situaci v Československu pod kontrolou a jeho součástí byly politické prověrky. Během nich museli členové KSČ i nestraníci ve vedoucích funkcích „správně“ pojmenovat události roku 1968 – invazi nazvat bratskou pomocí a pražské jaro kontrarevolucí.

V profesním životě byli perzekuováni i nestraníci, kteří aktivně podporovali pražské jaro a veřejně nesouhlasili se vstupem vojsk Varšavské smlouvy.

Normalizační „očista“ vyvrcholila 10. prosince 1970 schválením dokumentu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ  jako oficiální verze událostí pražského jara a intervenci vojsk Varšavské smlouvy. Pražské jaro v ní bylo popsáno jako krize, kterou ukončila bratrská pomoc vojsk Varšavské smlouvy. Tato verze byla komunistickým vedením prezentována ve školách a v médiích dalších 19 let.