Lidovky.cz: V lednu 1969 se upálil Jan Palach, jeho pohřeb se stal masovou záležitostí. Protestní akce pokračovaly i po něm. Jednadvacátý srpen se tedy asi nevynořil z nějakého vakua…
To určitě ne. Hlavním přelomem byl už konec března, kdy došlo k výměně na postu hlavního tajemníka KSČ, nastoupil Gustav Husák. Zásadně se tehdy změnil pohled na společnost. Do té doby fungovala jakási tichá dohoda mezi společností a politickým vedením, že by se mělo pokračovat v reformách pražského jara a sovětská vojska by měla opustit Československo. K těm měla politická reprezentace do nástupu Dubčeka obojaký vztah. Byli to naši spojenci, ale příliš vstřícný postoj k jejich pobytu u nás také nebyl.
Prokop Tomek
 Historik Prokop Tomek |
Lidovky.cz: To se tedy s Husákem změnilo?
Ano, v březnu došlo k takzvaným „hokejovým událostem“. Československo porazilo ve Stockholmu Sovětský svaz hned dvakrát, lidé to vnímali jako svého druhu pomstu za rok 1968 a zápasy bouřlivě s protisovětským nádechem oslavovali. Sověti proti tomu silně protestovali a vyhrožovali, že příště již starost o pořádek a klid v ulicích vezmou do vlastních rukou. V dubnu s příchodem Husáka už zaznívá oficiální linie, která označuje protestující v ulicích za kontrarevoluci a je potřeba je potlačit. Plně se tento přístup projevil v srpnu 1969.
Lidovky.cz: Zpátky k protestům mezi srpny 1968 a 1969. Co se během toho roku odehrálo?
Už v roce 68 přišlo několik významných dat. Třeba 28. říjen, tedy 50 let od založení státu, 7. listopad, během kterého došlo k výrazným protestům proti Sovětskému svazu včetně hromadného ničení sovětských vlajek. Kolem silvestra zase došlo k nepokojům v Mladé Boleslavi či Olomouci, už tehdy mimochodem sovětská strana vyhrožovala zásahem. Připočtěme k tomu ještě dramatické dění na vysokých školách a lednové sebeobětování Jana Palacha, které vyvolalo velké vzedmutí. Pak už panoval relativní klid, s výjimkou už zmíněného hokeje. V srpnu 1969 pak přišla příležitost, aby režim ukázal, že má situaci pevně ve svých rukou.
Lidovky.cz: Dá se říci, že protesty z 21. srpna někdo vedl? Nebo byly skutečně spontánní?
Existovaly určité letákové akce, které vyzývaly, aby si lidé události minulého roku připomněli. Žádné jednotné vedení protesty neměly. Do jara ještě pro nějakou opoziční organizaci existoval určitý prostor, ten ale zmizel s už zmíněným předělem v dubnu 1969. Státní bezpečnost se začala opět orientovat na vnitřního nepřítele a nepochybně by případnou rozsáhlou konspiraci objevila.
Lidovky.cz: Očekával represivní aparát tak rozsáhlé protesty?
Určitě se na ně připravoval. Například StB se snažila nálady ve společnosti směrem k blížícímu se srpnu monitorovat. O slušné míře připravenosti svědčí i angažovanost armády a lidových milicí. Zvolené prostředky byly adekvátní, nedá se říci, že by někde represivní aparát na protestující nestačil, k potlačení došlo. Demonstranti řešili až do roku 1989 stejný problém, působili totiž v de facto ilegálním veřejném prostoru. Neměli k dispozici média, jednalo se o spontánní shluky lidí, které se k sobě samovolně připojují. Nejednalo se o standardní demonstrace, nebyly nahlášené, natož povolené. Jednalo se o specifický způsob protestu příznačný pro tehdejší podmínky.
Leden 1969. Na protest proti okupaci se upálil student Jan Palach. Po jeho smrti vyšli lidé do ulic
Lidovky.cz: Původně poklidně protestující se bezpečnostní aparát jal velmi rychle zatýkat. Byla tato ostrá reakce režimu záměrnou strategií?
V srpnu 1969 to bylo vyloženě zadání, dobrá vůle nebyla ze strany Veřejné bezpečnosti už od srpna 1968, kdy docházelo také k poměrně násilným střetům mezi jejími příslušníky a demonstranty. Zranění byli už tehdy na obou stranách. O rok později už ale byl pohled jasný – protestující jsou nepřátelé, které je nutné potlačit.
Lidovky.cz: K eskalaci akcí až do násilné podoby tedy stačilo opravdu málo…
Pokusy o násilný odpor tu samozřejmě byly. Stavěly se barikády, házelo se kamení i nějaké ozbrojování. Je ale nutné to brát s jistou rezervou. Režim totiž sám prostřednictvím speciální brožury v Rudém právu vysvětloval události 21. srpna 1969 jako bitky ozbrojených složek s kriminálními živly a lumpenproletariátem. Právě tam se objevily informace o nalezených zbraních. Ospravedlnil se tím tvrdý zásah proti občanům.
Lidovky.cz: Média tedy jasně obhajovala?
Média protesty jasně vykládala jako útok proti socialismu, kontrarevoluční snahy. Obraz roku 1968 už byl tou dobou mezi politickým vedením zřejmý – tedy pokus o kontrarevoluci, který pomohli potlačit naši partneři z Varšavské smlouvy. Podle této logiky tedy kdokoliv, kdo si srpen 1968 chce připomínat, je nepřítel režimu. Bylo zkrátka zcela jasné, kdo je kdo.
Lidovky.cz: Kdo všechno proti protestujícím zasahoval?
V první řadě to byla posílená Veřejná bezpečnost a dále Lidové milice. Zasahovaly také vyčleněné jednotky armády, včetně tankových jednotek, které byly poslány zejména do velkých měst. Jednalo se o v jistém smyslu premiéru. Po únoru 1948 tu totiž tak masivní nasazení techniky nebylo. Byl to takový první pokus, při kterém se spousta věcí domlouvala až za běhu. Až od roku 1971 fungoval komplexní systém reakce na mimořádné události, v roce 1969 se vše řešilo více „od oka“.
Vladimír Lammer, z výstavy JAN PALACH 16. – 25. 1. 1969
Lidovky.cz: Jak blízko měly k zásahu sovětské okupační síly?
Ty paradoxně chránila československá vojenská síla. Existoval totiž jistý předpoklad, že terčem protestů se kromě veřejného prostoru mohou stát třeba kasárny sovětských okupačních sil. Dodnes ale nemáme přístup k oficiálním pramenům přední skupiny sovětských vojsk, takže můžeme jen odhadovat. Nevíme tedy, na jaké scénáře se tu Sověti vlastně připravovali. Osobně předpokládám, že měli vyhlášenou pohotovost a byli připraveni zasáhnout. Aktivně ale nakonec nezasáhli.
Lidovky.cz: Označil jste srpen 1969 za svého druhu výjimečný. Znamenal psychologický předěl?
Nepochybně, ještě do jara spolu totiž společnost a režim víceméně vycházely. Generálním tajemníkem byl do té doby ještě reformista Alexander Dubček, prezidentem pak Ludvík Svoboda, považovaný také za člena reformního proudu. Až do příchodu Husáka se zdálo, že nám jde všem o to samé, ačkoliv bylo jasné, že vedení strany to musí hrát ve své těžké situaci na obě strany. Odkaz srpna 1969 zůstal především v dělení na „my a oni“. My, jakožto nevinný lid utlačovaný jimi, tedy režimem. Postoj k rokům 1968 a 1969 byl i hlavním kritériem při vnitrostranických čistkách, které následovaly v roce 1970. To dělení už bylo po srpnu zcela neoddiskutovatelné.
Lidovky.cz: Jak se srpen 1969 odrazil uvnitř strany? Dovolil si někdo zákroky ozbrojených složek kritizovat?
Po změně tajemníka z dubna už byl kurz nastaven celkem jasně. Srozumitelně do dokládají právě prověrky z následujícího roku, při kterých se ukázalo, že do srpna 1969 ve straně stále zůstávali odpůrci sovětské okupace. To už po roce 1969 neplatilo. Z KSČ se zkrátka neodcházelo, musel jste být vyloučen. Ale po roce 1970 už si nikdo kritiku nedovolil. Ale i v nově normalizované straně existovala podle nových zjištění pnutí. Mění se třeba pohled na postavu Gustava Husáka, který býval chápán jako jestřáb, který chtěl reformy tvrdě potlačit. Dnes se ale zdá, že se snažil mírnit pnutí mezi mírnějšími pragmatiky typu Lubomíra Štrougala na straně jedné, a tvrdou linií představovanou třeba Vasilem Bil’akem.
Gustav Husák na snímku z října 1968. V roce 1969 se Husák stal generálním tajmeníkem ÚV KSČ.
Lidovky.cz: Nespokojenost tedy panovala i z druhé strany? Část vedení chtělo tvrdší postup?
Hovořilo se o tom, že určitá část členů si přála procesy a obecně mnohem rozsáhlejší a tvrdší reakci na roky 1968 a 1969. Přitom společnosti se zdálo, že reakce režimu byla už tak dost tvrdá. Stovky tisíc lidí šly lidově řečeno k lopatě, část byla vyloučena z politického života, stovky lidí byly odsouzeny. Dnes už víme, že ultralevé křídlo strany prosazovalo ještě ostřejší postup.
Lidovky.cz: Zmínil jste posun ve vnímání Gustava Husáka. Co samotný srpen 1969, dozvídáme se ještě něco nového?
Myslím, že srpen 69 je relativně izolovaná událost. Pro nás je to především potlačení protestu a na něj navázané policejní a armádní akce, ale i vytvoření tzv. Pendrekového zákona (udělil mimořádné pravomoci Sboru národní bezpečnosti za cílem nastolení pořádku – pozn.red.), který podepsal i Dubček. Velké možnosti pro objevování nových skutečností už tedy asi nemáme. Velká tragédie je, že se dodnes nepodařilo zjistit, kdo spáchal vraždy pěti protestujících. Režim měl bohužel pohodlných 20 let na likvidaci všech nepohodlných dokumentů. Historické spravedlnosti tak nemůžeme učinit za dost.
Lidovky.cz: Stal se jednadvacátý říjen v kalendáři represivních složek datem, u kterého zůstal velký vykřičník?
To je velice zajímavá věc, protože ještě několik prvních let normalizace se o krizi roku 1968 běžně hovořilo. Děkovalo se „našim bratrům“, kteří nám pomohli ubránit socialismus. Ve velkém se projevovala družba k sovětským vojákům. Už během sedmdesátých a hlavně pak v osmdesátých letech už se ale srpnový odkaz vůbec nepřipomínal. Samozřejmě se o něj stálo psalo v učebnicích, nebyl přímo zamlčován. Ale k jeho připomínání už se režim nevracel.
